Bezpodmínečné dobro aneb o hodných holčičkách

Image

„Jsem dobrý člověk, zdravím, prosím, děkuju, všem pomáhám, nelžu, nekradu, nepodvádím… Tak proč se pořád setkávám s nepěkným zacházením? Proč potkávám lháře a vyčůránky, kteří vyhrají, zatímco já utřu?“ Položili jste si někdy tyhle otázky? Možná se taky cítíte trošku podvedení, protože jste četli všechny ty knížky o zákonu přitažlivosti a o tom, že co vysíláme, se nám vrací a máte pocit, že to u vás nefunguje. Máte pocit, že si zasloužíte, aby se k vám druzí lidé chovali hezky, protože vy se tak chováte k nim. Očekáváte, že budete za dobré chování odměněni. A ono pořád nic a nic. Čím to je?

 

Zákon přitažlivosti ano, ale…

V duchovních knihách se dočteme, že co vyzařujeme, toho se nám dostává zpátky. Když vyzařujeme negativitu a zlo, dostaneme totéž. Když vyzařujeme dobro a lásku, vrátí se nám znásobené. Můžete tomu říkat různě – zákon přitažlivosti, karma, princip je stále stejný. Jenomže někdy se zdá, jako by to vůbec nefungovalo. Proč se očividně zlým a vypočítavým lidem daří, zatímco vám se za všechny dobré skutky dostává jen ústrků a nevděku?

Odpovězte si teď upřímně na jednu otázku. Máte pocit, že si za dobré věci prostě zasloužíte být odměněni? A že to není fér, když nejste? Věřím, že pokud si skutečně nahlédneme do svědomí, odpověď bude znít – ano. A v tom tkví jádro onoho pověstného pudla.

Když podvědomě očekáváme odměnu, když po něčem toužíme, vysíláme tím vlastně do Vesmíru energii nedostatku – něco chci, protože to zatím ještě nemám.

Jenomže Vesmír nehraje na čas, nezajímá ho minulost ani budoucnost, vnímá jen věčné teď. A proto slyší jen vaše: „Chci. Nemám.“ A přesně uposlechne vašeho přání. A tak nemáte.

 

Zklamání ze zklamání

Je to těžké se od toho oprostit. Od mala žijeme ve světě, který je poháněný nedostatkem. Chceme to, co nemáme. Na první pohled to zní logicky, to je přece podstata chtění, ne? Jenomže nějak zapomínáme, že bychom měli věci chtít, i když je máme. Získáme práci, partnera nebo novou televizi a pak začneme chtít něco jiného. Jsme tedy v permanentním pocitu nedostatku.

To samé platí i o konání dobrých skutků. Chceme konat dobro – z různých důvodů. Protože jsme přesvědčení, že je to tak správné. Protože je to v souladu s nastavením naší bytosti, našeho Vyššího Já. Protože chceme, aby svět byl lepším místem. Protože nás to těší. Protože to po nás vyžaduje společnost. Prostě proto, že se pak cítíme příjemně.

Jenomže ten příjemný pocit z dání přednosti ve dveřích nebo z  nechání dýška nás vzápětí přejde, když nám někdo neurvale pošlape nohy v tramvaji nebo se neobtěžuje s poděkováním. Čekáme reciprocitu a když nepřijde, jsme zklamaní. Ze zklamání pramení pocit nedostatku. A pocit nedostatku nakonec do života přináší právě nedostatek samotný. Jenomže z čeho pramení naše niterné, podvědomé očekávání, že bychom měli za dobré skutky dostat odměnu?

 

Hodné holčičky, hodní chlapečci

„Když budeš hodná holčička, bude tě mít maminka ráda. Když budeš hodný kluk, dostaneš zákusek.“

Variací na tyto rodičovské mantry je bezpočet. Společné jim ale je, že nás naučily, že za dobré chování si zasloužíme odměnu. Naučily nás, že máme dělat věci kvůli vnější motivaci. Za dobré chování bude pochvala, za špatné poznámka do žákajdy. Naučily nás, že za své chování můžeme ihned očekávat adekvátní zpětnou vazbu – odměnu či trest. Jenomže v životě to tak vůbec nefunguje.

Zákon přitažlivosti nefunguje jako zásilková služba. Žádné dneska podáte, zítra dodáme.

To, co vyzařujeme, přitahuje podobné, ale chvíli to trvá a přichází to někdy v úplně jiných podobách, než jsme si mysleli.

A navíc to nefunguje vždycky a na sto procent. Nemůžeme čekat, že budeme vymeditovaní zenoví mistři a za to nám život přihraje jen samé další úžasné vymeditované lidi, co nás budou zahrnovat jen láskou a pochopením.

hodná holčička

 

Dobro bez podmínek, láska bez očekávání

Svět je složité, komplexní místo. A my jsme tu, abychom se učili. Proto i lidé s otevřeným srdcem a dobrými úmysly občas potkají hajzlíky, kteří je zneužijí. Aby se poučili. Aby zapracovali na své sebelásce. Nebo pro tisíc jiných důvodů. Není to nefér, není to zákonu přitažlivosti navzdory, není to osobní. Je to jen nedílná součást cesty životem, na níž potkáváme věci dobré i špatné.

Proč bychom tedy vlastně vůbec měli být dobří, když za to nemusíme vůbec nic dostat?

To z nás mluví ta hodná holčička, ten hodný chlapeček, kteří chtějí dostat pohlazení od mámy za to, že slušně pozdravili. Jenomže skutečné dobro nemůže vycházet z vnějšku. A skutečná láska nefunguje na principu „něco za něco“. Konání dobra, rozdávání lásky, svícení lidem na cestu, nic z toho nemůžeme dělat s očekáváním, že nám to něco přinese. Děláme to jen proto, že to tak cítíme, že to tak chceme nebo věříme, že je to správné.

A paradoxně právě v tom okamžiku začne zákon přitažlivosti fungovat. Ve chvíli, kdy se vzdáme vnější motivace, kdy přestaneme chtít to, co nemáme, nám do života připluje harmonie a spokojenost. Ne věčná, ne bezmezná, ale taková, že každé zaškobrtnutí druhých nebudeme soudit a brát si osobně, ale prostě ho necháme projít, jako sice ne zrovna příjemnou, ale poučnou lekci.

Na to, jak je to vlastně jednoduché, je strašně složité podle toho žít. Ale krůček po krůčku, jedno pozdravení, poděkování a pohlazení po druhém, nám to všem společně určitě půjde.

 

Diskuze

Napsat komentář

  1. Tak to já už hodně let jedu na té vlně, že si nekladu zisk za cíl, ale projekty, u kterých vidím prospěch pro společnost a které se mě líbí. Uvědomil jsem si jednu věc, že když něco děláme, věnujeme tomu moře času a tak to musí mít smysl. Kdo lehce nabyl, lehce pozbyde. A to jsou právě ti lidé, kteří se ženou za cílem zisku, ono se jim chvíli daří, protože lhaním a ostrými lokty porážejí dočasně právě ty, kteří vysílají dobré a měli by sklízet dobré, ale to dobré přichází jen někdy, nebo ve chvílích, kdy si dobrý pocit navodíme z nitra své duše navenek.

    A ti, kdo tak lehce nabyli různými kličkami, zakázanou rétorikou, manipulacemi a podobně, ti posléze ztrácejí. Ale jaktože ztácejí, když vidíme, že na první pohled mají všechno. Ne nemají, je to jen iluze ti lidé kolikrát nemají nic. Jejich movité i nemovité věci stojí na jehlách nekalých kšeftů , kde se točí velké prachy a kdykoliv se jejich domeček z karet zhroutí. A k tomu všemu nemají šťastnou rodinu, nemají čas na své nejbližší.

    Nemají zdravou stravu, zdravý odpočinek. Nejsou zdraví. A když si vezmeme příklad nějakého managera, který si cestuje v luxusním fáru, ale je prakticky bezdomovcem, protože nemá čas si to všechno užít a vlastně už neví, co je to užívat si. Protože má naučené programy, že užívat si znamená sebezničující chování se spoustou bujarého poblouznění. Asi si pod tím dovedete lecos dosadit, znáte lidi.

    Ale když je zajímavý projekt a za něj se postaví řada dobrých lidí, kteří neklamou, má smysl i do projektu něco dát. Dříve nebo později pracovití a dobří lidé mají skutečně velkou šanci dosáhnout takové úrovně, jaká jim bude umožňovat pohodlněji pokračovat ve své dobré činnosti. Pak vám to, co potřebujete bude přidáno. Proto ani neuvažuji o tom, že bych po něčem toužil. Prostě vím, že už mám, co je potřeba a za další čas budu mít to, co budu v tom čase potřebovat.

    Nic si nenalhávám a vím o tom, že mnohokrát jsem si i vědomě říkal, že teď ještě něco mít ani nechci, když řeším něco jiného a navíc nechci krmit ty, kteří by se závistí utrápili a časem na následky toho zemřeli. Nic zlého jim totiž nepřeji. Když máš něco víc, než nutně potřebuješ , kde jaká hyena ti to chce vzít a máš pak s tím jen starosti a zatěžuje ti to tvé zdraví.
    A lidem, co jdou teprve do vztahu můžu říct to, že stejně některé potřeby si budete chtít pořídit až s druhou polovičkou, protože chcete, aby se jí to líbilo a měla radost z toho, že si vybere.
    Je potřeba mít, nebo mít k dispozici to, co je potřeba k dělání něčeho užitečného, a zejména toho, co zase přinese dobré ovoce. V dlouhodobém časovém měřítku se pozná, jaký člověk je. Stačí krátký přehled jeho vývoje. U některých vidíte na ose jeho dráhy, jak občas zakopl o pitomce a postupně rostl. U jiného vidíte, jak šel strmě nahoru po zádech a po hlavách ostatních a jak potom padal dolů a už se nezvedl. A to mohl nahoře být i více let. A na té hoře pořád bylo vidět, že štěstí ani lásku nezná a žije tak, jako by byl v té nejhlubší propasti, ze které se nevyškrábe.

    Když chceš udělat něco dobrého je to asi tak. Vyjdeš jakoby do tmy, i když vlastně nevíš, jak tam dojdeš. Uvidíš jezero, a říkáš si, tak to je v pytli. Nevzdáš to, jdeš kousek dál a najednou vidíš vor. Tak takhle to poměrně funguje. Vždycky jde o to , přenést se přes první kroky a najde se možnost. Zasviť na moře, jako maják, další výletníci uvidí v tom šeru.

    Velmi milé děťátko s bublifukem nad článkem. Ten klouček a holčička , kteří se mají rádi mi hodně někoho připomíná. Chtěli byste se mít taky rádi? Nechtějte. Mějte se rádi. A jděte po společných cestách, kudy to jen půjde. Máte podobné cíle, jen si to uvědomit.

    Život je potřeba žít a po té cestě už teď jít.

Kdo jsem

Image

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.

Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.

Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.

NAVŠTIVTE MŮJ E-SHOP

banner