16.5.2017
Už když jsem byla malá, něco mi na teorii velkého třesku nedávalo smysl. Úporně jsem si snažila představit, jak mohlo z ničeho vzniknout něco, jak se mohla v nějakém miniaturním chaotickém chuchvalci hmoty utvořit sama od sebe struktura a jak celý tento proces mohl vyústit ve stvoření ohromného prostoru, v němž nyní žijeme. A tak jsem si už tehdy pro sebe smíchala teorii vědeckou a náboženskou, což mi postupem času víc a víc zapadalo.
Ve škole jsme se kdysi učili o Bibli a pamatuji si, jak nám učitelka říkala, že ono slavné „na počátku bylo slovo“ je vlastně nepřesný překlad z řečtiny, kde „logos“ neznamená jen slovo, ale taky pohyb. Takže na začátku byl pohyb, ten pohyb byl u Boha a ten pohyb byl Bůh – a střípky mé vlastní teorie zapadly v okamžiku na místo. Onen pradávný impuls ke stvoření všeho v okamžiku velkého třesku, onen pohyb, který odstartoval miliardy let vývoje našeho Vesmíru, vznikl kvůli tomu, že se v onom bezrozměrném prázdnu, v nekonečném bezčasí, zrodilo Vědomí – a Vědomí nepotřebuje ani čas, ani prostor, ani hmotu, ani energii, Vědomí to je Bytí samo o sobě. A když si Vědomí uvědomilo samo sebe, rozhodlo se si dát hranice, jimiž se definuje – a ty dnes známe jako čas a prostor.
Už dlouho jsem tyto svoje úvahy chtěla někam zapsat. Ale jsou to pro mě hodně niterné věci, které v sobě nosím odmalička a opírám o ně vlastně celý svůj život, možná proto se mi je nechtělo zaobalovat do slov a snažit se je vysvělit druhým. Jenomže jsem nedávno stvořila vesmírnou malbu, kterou jsem nechtěla jen tak plácnout do článku, ale chci k ní i přidat nějaká hezká slova – a právě tahle o mé vnitřní kosmologii a mojí víře se mi dnes ráno derou z prstů, jako by si žila vlastním životem.
„Jak někdo mohl svoji mysl uzavřít tak moc, že je přesvědčený, že všemohoucí, vševědoucí bytost, která se nachází v každém stéblu trávy, by snad trvala na tom, aby někdo jednou týdně chodil do nějakého baráku a tam se klaněl?“
Před pár dny jsem vedla debatu s jedním velmi zapáleným křesťanem, který tvrdil, že každou neděli musí věřící člověk chodit do kostela, jinak o sobě nemůže říkat, že je praktikující křesťan. Že Bůh to takhle chce a přijímání svátosti, což jsou takové ty oplatky, které se rozdávají po mši, jsou nejdůležitější součástí víry. A já na něj koukala s otevřenou pusou, jestli něco takového může myslet vážně. Jak někdo mohl svoji mysl uzavřít tak moc, že je přesvědčený, že všemohoucí, vševědoucí bytost, která se nachází v každém stéblu trávy, v každé buňce našich těl, o níž křesťané říkají, že je nejvyšší Láskou, by snad trvala na tom, aby někdo jednou týdně chodil do nějakého baráku a tam se klaněl, zpíval písničky, poslouchal nějaké řeči a pak si dal oplatek. Každý týden, každou neděli. Jako by neexistoval jiný způsob, jak dát najevo, že Boha následujeme a ctíme. Vždyť pokud je vševědoucí, tak to přece ví i bez toho, abychom někam museli chodit a něco dokazovat. A pokud je všudypřítomný a všeobjímající, nachází se v tom baráku úplně stejně, jako na louce, v lese, u nás doma nebo třeba v poslední zaplivané hospodě.
Tohle mi taky nikdy nešlo do hlavy. Na jednu stranu je tedy nějaká entita, které lidi říkají Bůh, všude a ve všem, na stranu druhou nám ale zakazuje některé věci dělat, říká nám kam chodit a kam ne. Na jednu stranu ví všechno, na stranu druhou nás ale pořád potřebuje pokoušet a zkoušet, předhazovat nám možnosti „hříchů“ a dívat se, jestli to zvládneme nebo „propadneme peklu“. Přičemž to pochopitelně musí vědět dopředu. A tak se z všeobjímající vševědoucí entity v křesťanské optice stává zlý strejda, který přísným okem dohlíží na to, abychom nezlobili. Což je dost smutná degradace.
Pokud je ale Bůh celý Vesmír, a já věřím, že ano, pokud prostupuje vším, co toto Universum tvoří, pak se náhle posouváme mnohem výše. A já mám dojem, že tohle zaznívá ze všech náboženství světa, jen je to schované pod hromadou balastu a mocenských intrik k ovládání mas, vydávaných za přikázání boží. Totiž – že Bůh je Vesmír, každý atom, každá molekula, každá buňka lidského těla, každá bytost, planeta, galaxie.
Na samém počátku díky uvědomění si, díky myšlence, vznikl čas a prostor, kterého jsme součástí a celý tenhle čas a prostor je manifestací onoho Vědomí a vše, co se v něm nachází, je přímou a nedělitelnou součástí prvnotního záměru. Když se modlíme k Bohu, k Vesmíru, je to jako by se buňka modlila k celému tělu, jako kdyby se atom vodíku modlil k moři, jako kdyby se planeta modlila ke galaxii. My, lidé, jsme jen malinkatou součástí ohromného celku, kterému jsme podřízení co do funkce, ale ne co do důležitosti. Protože každá částečka se počítá, každá je důležitá a i jediné zrníčko písku může zastavit perfektně namazaný složitý mechanismus.
„My všichni jsme součástí ohromného celku a ani to, jak jsme malincí, ani to, jak krátce s porovnáním z celým Vesmírem žijeme, nemůže zmírnit naši důležitost v celém soukolí.“
Na počátku každého pohybu naší ruky je záblesk v jediném neuronu v našem mozku. Na počátku každého lidského života jsou jenom dvě, pouhé dvě buňky, okem nespatřitelné. Aby železná věc zrezivěla, musí se na atomy železa navázat atomy kyslíku – a celá korozce začíná u spojení prvních dvou atomů. Za výbuchem atomové bomby, která ničí města a zabíjí po statisících, stojí droboučké neutrony srážející se s jinými. A takhle by se dalo pokračovat dál a dál.
Čaroděj Gandal v Pánovi prstenů řekl, že ani nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců a i ten nejbezvýznamější člověk může hrát velkou roli. Říká se tomu efekt motýlích křídel a můžeme ho spatřit ve všech událostech historie. Samozřejmě zpětně – protože ve chvíli, kdy se ona banální situace děla, nikdo nemohl tušit, jaké následky bude mít.
Kam tím mířím? Že my všichni jsme součástí ohromného celku a ani to, jak jsme malincí, ani to, jak krátce s porovnáním z celým Vesmírem žijeme, nemůže zmírnit naši důležitost v celém soukolí. Pamatujte na tu rez, která se šíří od jednoho atomu k druhému, až zachvátí celý předmět, z něhož časem nezbude nic, než prach. Je jenom na nás, zda prožijeme naše životy v souladu s prvotním záměrem, v souladu se zákony stvoření, které všichni intuitivně cítíme ve svém srdci a které s námi rezonují – nebo zda půjdeme proti nim. A kdo ví, třeba se právě v okamžiku, který považujeme za nejbanálnější ze všech, rozhoduje o bytí a nebytí všehomíra.
Bůh je Vesmír a Vesmír jsme my. Rezonujeme, ovlivňujeme se navzájem, rosteme a uvadáme, dáváme a bereme, milujeme. A někde hluboko v našich bytostech je skryta odpověď na všechno. Stačí ji jen najít a žít v souladu s ní. Nikdo jiný než my sami nás za to nikdy nebude soudit. Protože my jsme Bůh.
S láskou Lúmenn
A na závěr konečně malba, kvůli níž vznikl tento text:) Díky za inspiraci, Vesmíre:)
Diskuze
Napsat komentář
Kdo jsem
Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.
Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.
Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.
Novinky na blogu
Třicet čtyři
Dnes slavím své třicáté čtvrté narozeniny. Třicet čtyři dokončených oběhů planety země kolem slunce, připoutejte se, prosím, další právě začíná.…
5 rad jak nejen přežít, ale hlavně si užít ADVENT
Vždycky před Vánocemi se kromě záplavy světýlek v ulicích, hromady stánků a přehršle koled z rádia vyrojí i komentáře, které…
Válka a lítost
Dnes, 11.listopadu, si připomínáme Den válečných veteránů. Lidé si připínají na klopy rudé květy vlčích máků a médii zní silná…
Magie a spiritualita
O tom, co je magie, jsme si povídali v předchozím článku. S magií úzce souvisí i spiritualita – něco, co nás…
Co je to vlastně magie?
Slovo magie je pravděpodobně odvozeno staroperského výrazu „maguš“, což znamená kněz, který byl pro tehdejší lidi vlastně něčím jako kouzelníkem.…
Vilidoupatko.cz
Copak je to za podivný název článku, říkáte si možná. Webová adresa? V titulku je však zcela záměrně – a…
Make space, not war
V těchto dnech svět obletěly dechberoucí fotografie, jež pořídil nový teleskop Jamese Webba. Ten před půl rokem odstartoval ze země…
4 rozšířené mýty o kamenech (kterým možná taky věříte)
Kameny (nerosty, minerály, polodrahokamy) se využívají v magii a lidovém léčitelství tisíce let. Používáme je při rituálech, léčení, jako ochranné…
[9]: No já to zažila právě včera při čtení tvého článku a pak jsem skrze zavřené oči viděla taková ty světla a obrázky, nevím jestli to znáš. Nechci znít jako blázen :D Jsou to takové momentální stavy jakoby jsem měla nějak otevřenější vědomí
[5]: díky za super odkazy, o pár věcech jsem už věděla, ale většina je pro mě novinkou:)
to je úžasný a ten obraz snad ještě víc..
Krasny clanek, nevim zda jsem jedina, ale take mivate takove sekundove zablesky pocitu ze jste soucasti vseho? Me se to sem tam stava, takovy zvlastni uklidnujici pocit
Cit:„Hlubší význam života je příliš prostý na to, aby ho pojmul rozum. Jím můžeme pouze něco rozebírat nebo tvořit pojmy, ale nemůžeme vytvářet cokoliv živého. Živou práci dělá příroda. Hluboko v našich bytostech přebývá Zlatá bohyně. To ona dělá všechnu živou práci, to Ona je Zdroj všeho. Příroda a láska nás k tomu mohou zavést přesněji, protože jsou jemnější než rozum. Abychom dosáhli jemného, musíme použít jemných prostředků. Jemnějších než představy mysli, jemných jak rovnováha a harmonie s přírodou. Prostředků tak jemných, že jen otevírají naše oči, abychom viděli, co tu je a co tu vždy bylo.
Nádherný článok, s ktorým úplne súzním ::)
To je moc zajímavé na přemýšlení…..
Zdravím… to je ale velice působivá úvaha, ano – však jen víc takových.
[1]: já věřím tomu, že až opustíme hmotné tělo se vším, co k němu patří, což jsou do značné míry i emoce a taky touhy, pudy… uvidíme svůj život nezaujatě a budeme ho moct posoudit zcela čistě a sami si zhodnotit, nakolik jsme dostáli svému "plánu" a co všechno jsme podělali:)
My sami se soudit nemůžeme. Nadržujeme si, omlouváme se proč to, proč tamto.