Být normální je jako dlážděná cesta…

Tento obrázek, který vidíte vlevo, mohli ti z vás, co vlastní facebook, vidět dnes i na stránce Angelum Lucis. Ale protože tyto obrázky mají na FB velkou popularitu, rozhodla jsem se je zařadit i do blogu – ovšem pochopitelně s něčím navíc:) A to něco je krátká úvaha, která rozvíří a doplní myšlenku, vyřčenou někým jiným.

Být normální je jako dlážděná cesta. Je pohodlná, ale nerostou na ní žádné květiny. Tento citát malíře Vincenta van Gogha se zdá být možná trošku výletem do hlubin choré mysli, kterou patrně ta jeho byla, ovšem pro mě má slovo normální v sobě úplně jiný podtext.

V době, kdy jsem studovala psychologii, jsme v rámci jednoho předmětu tohle slovo hodně dopodrobna rozebírali – normální. Jeho kořen tkví ve slově – norma, nějaký originál, podle něhož děláme další a další shodné kopie, vzor, který napodobujeme, šablona, jíž se chceme maximálně připodobnit. Být normální znamená také být průměrný, nevyčnívat, zapadat. Všechny tyto konotace ve mě vzbuzují hrůzu – vždyť se stačí rozhlédnout kolem sebe a ona zbožštěla norma se rozpadne jako nepovedený domeček z karet.

Lidé jsou tak různí, že pokusit se je nějak kategorizovat na normální a nenormální, je předem odsouzeno k selhání. Ve společnosti, jakou u nás čtyřicet let byl nepovedený pokus o socialismus, je touha po nějaké normě vyžadována represemi a vyvoláváním strachu. Normální je i legální, cokoli co se státem dané normě vymyká, je odsouzeno k životu mimo zákon. Dnes naštěstí žijeme ve svobodné společnosti a tak se škatulka značně rozšířila. Ani tak ovšem nedokáže pojmout celou šíři lidských charakterů a zálib, povah a nálad, podob a přesvědčení.

Být normální by se jednoduše dalo definovat jako být jako co největší počet lidí v mém okolí. Ovšem i každá sociální skupina má svoje specifika, každá rodina – někde je normální se zdravit polibkem na tvář, jinde objetím a jinde zase zdvořilým pokývnutím. Pokud ale normálnost, normalitu, vezmeme jako stav, kdy je člověk duševně v pořádku, zapadá tam každý zvykový pozdrav.

Proto osobně duševní zdraví označuji prostě a jednoduše tím slovem, které pro ně bylo vymyšleno – být zdravý. Na těle, na duchu. Být v pohodě. Být šťastný. A to většinou nejsou synonyma pro slova být normální:)

Naopak – všude kolem slyšíme, že je dneska běžné, normální, brát prášky na nervy, být ve stresu, nestíhat, nervovat se. V tomto ohledu dostává konečně citát přesně ten rozměr, jenž v něm vnímám já – být normální je pohodlné, protože zapadáte mezi ostatní kolem vás, jste stejní ve svých trablích a stescích a proto si nepřipadáte sami. Zapadat do smečky je pravěká touha člověka a ono zapadání je pro něj bezpečnější. Ovšem pohodlná cesta je strašně nudná a život na ní uteče v šedi a zmaru stejné kažodennosti. Stačí ale sejít kousek vedle, na louku, na prašnou polní cestu, na jehličím zapadanou stezku lesní zvěře a ukáže se nádhera života v celé své kouzelné kráse. Možná jsou na cestě kamínky a možná je v lese šero a trochu chladno, ale zážitek z cesty, obklopené nádherou rozkvetlých květin a vůni stromů, je nesčetněkrát větší:) Tak po které cestě šlapete životem vy?:)