Chodím, tedy jsem

Image

Člověk je od přírody chodec. V dobách, kdy jsme slezli ze stromů a vydali se prozkoumávat rozlehlé savany, se naše tělo postupně přizpůsobovalo právě tomuto druhu pohybu. Díky vzpřímenému postoji těla, prohnuté a pružné nožní klenbě a dobrému pokrytí těla potními žlázami jsme se mohli velmi dobře pohybovat i pod horkým africkým sluncem. Po svých jsme tak nakonec došli i do Evropy, Asie, Ameriky; po svých jsme obsadili všechny kontinenty. Jako lovci a sběrači jsme v průměru ušli kolem 12 kilometrů za den (ženy, které spíše sbírali plody, kolem 9 kilometrů, muži, kteří při chůzi stopovali zvěř, zajišťovali bezpečí a hledali schůdný terén, kolem 15) – a to jsme s sebou nesli veškerý svůj majetek.

 

Sedím, tedy marodím

Chůze je pro nás lidi prostě přirozená. Prochodili jsme dlouhá tisíciletí. Dokud nás vynález zemědělství nepřipoutal k jednomu místu. I potom většina lidí prochodila celé dny, hlavně díky práci na polích a pastvinách, ale do práce na poli jsme zapřáhli stroje a stroje zase zapřáhli nás, takže jsme namísto chůze začali stát u pásu nebo sedět za počítačem. Tisíce a tisíce prochozených let nás připravili na kde co, ale na jednu věc rozhodně ne – na sezení na zadku.

sedím

Sedavé zaměstnání má asi 40% Čechů. Polovina z nás prosedí 6-8 hodin denně, třetina lidí pak stráví sezením dokonce více než 9 hodin denně. Sezení na židli přitom pro naše tělo není vůbec přirozené, evoluce s ním jaksi nepočítala. A vynález židle je pro evoluční mechanismy natolik nový, že ho ještě nejspíš ani nestačily zaregistrovat.

Sezení má negativní vliv na naše klouby i páteř. Moudré rady doporučují prokládat sezením co nejčastějším protahováním a cvičením. To je jistě důležité. Nejlepším lékem na bolest v zádech a rostoucí „tukový polštář“ na zadku je ale pohyb pro nás lidi nejpřirozenější – chůze.

 

6000 kroků denně?

Poslední dobou se roztrhl pytel s chytrými náramky se zabudovanými krokoměry a různé weby, zabývající se zdravým životním stylem, tvrdí, že je třeba ujít denně alespoň 6000 kroků. Kde se tohle číslo vzalo? Nevíme. Někdy se dokonce objevuje 10 000 kroků, což je prý číslo z jedné japonské studie ze šedesátých let. Pro představu – 6000 kroků je zhruba něco kolem 4 kilometrů, 10 000 kroků pak plus mínus 7 kilometrů. Pořád je to o dost méně, než kolik se našlapali naši dávní předkové.

chodím

Každopádně doporučený počet kroků není nějaký povinný limit, kvóta, kterou když nenaplníte, nemusíte se ani pokoušet vstát ze židle. Určitě platí, že čím více toho nachodíme, tím lépe, ale každý krok se počítá. Nemusíte utrácet za chytré hodinky, instalovat krokovací aplikace ani soutěžit a překonávat se. Jediné, co je třeba je vstát – a jít. Čím můžete snadno začít třeba hned teď?

  • žijete-li ve městě a jezdíte do práce MHD, vystupte o zastávku nebo dvě dříve, než bydlíte a zbytek dojděte pěšky
  • když jdete jen kousek od domova, třeba do večerky nebo do trafiky, obejděte po cestě ještě blok navíc
  • parkujte auto co nejdále od vchodu do obchodu nebo do práce
  • když půjdete s kamarády na pivko nebo na kávu, než vstoupíte do podniku, projděte se s nimi pár ulicemi, můžete si u toho povídat, čas příjemně uteče a i dobrota v restauraci vám pak bude víc chutnat

 

Jak jsem začala chodit

Vzhledem k tomu, že žiju v Brně, kde je zastávka MHD na každém kroku, nenapadlo mě poslední měsíce až roky příliš využívat sílu vlastních nohou. Navíc pracuju z domova (s nadsázkou o tom píšu v článku 5 důvodů, proč je práce z domova skvělá a 5 proč není) a tak důvodů, pro vystrčení nosu z domu, krom každodenní cesty s balíčky na poštu, zase tolik není. Poslední měsíce jsem tohle začínala pociťovat stále intenzivněji – ztuhlé svaly na nohou, bolesti kyčlí a kolen a hlavně nebetyčná lenost.

Když jsem žila ve svém rodném Prostějově, chodila jsem pěšky v podstatě všude. Ne, že by tam nejezdily autobusy městské hromadné dopravy (kterým jsme tam u nás říkali „pouličky“, asi proto, že se pohybují po ulici). Jezdí. Jenomže v takových intervalech, že pokud si cestu nenaplánujete, autobus nejspíš nechytíte. Navíc dojít i na úplně opačný konec města je otázka půl hodinky, tak proč se neprojít. I proto mi tehdy půl hodina chůze přišla jako něco naprosto normálního, pohodová vzdálenost. V Brně jsem se rozmlsala „šalinama“ a měřit vzdálenosti v „pěškominutách“ mě už ani nenapadlo.

chodííím

Na Nový rok jsem si předsevzala, že s tím něco udělám. A překvapilo mě, na jak krátké vzdálenosti jsem byla zvyklá používat městskou hromadnou dopravu. Najednou jsem začala objevovat stezičky, které vedou mimo šalinové koleje. Tamhle přes kopeček a pak po magické Schodové ulici, tuhle kolem řeky, pak zase přes zahrádkářskou kolonii, která paradoxně leží skoro uprostřed města. Stáhla jsem si i krokoměrovou aplikaci do telefonu, ale stejně ji skoro vždycky zapomenu zapnout, takže nakonec chodím spíš pro svůj dobrý pocit. Což je vlastně nakonec ještě lepší, než kvůli hodně za číslíčky.

 

Chodím, tedy jsem

Protože zima je mírná, od začátku roku už jsem toho nachodila až až. V lednu jsem tedy kvůli bolestným událostem (píšu o tom v článku Narodil se anděl…) zrovna moc nelítala po ulicích, ale během února jsem si to bohatě vynahradila. Mám pocit, jako bych (znovu)objevila úplně nový svět. Já vím, zní to šíleně, ale jen pár let sedavé práce a zastávek MHD na každém rohu stačilo, abych na výhody chůze úplně zapomněla. A že jich je. Tak třeba…

  • protažené svaly – no jasně, zdravotní benefity jsou nasnadě, sílu v nohách a méně bolavé svaly a klouby cítím už po pár týdnech
  • čistá mysl – protože v šalině obvykle koukám do knížky nebo telefonu, zatímco při chůzi mi nezbývá než nechat myšlenky volně plynout; můžu si v klidu popřemýšlet a urovnat si věci v hlavě
  • nové objevy – protože všude je na co se dívat, od zajímavých domů a uliček, přes zapadlé obchůdky, až po stromy a přírodní krásy
  • zpomalení – když zrovna nespěchám na schůzku, zpomalím někdy tempo a soustředím se jen na své kroky, bloumám očima po okolí a jsem jen tady a teď, prostě meditativní zážitek všedního dne

Navíc, jak se pro mě tento způsob dopravy stává přirozenějším, mění se můj pohled na vzdálenosti a to, co bych ještě nedávno odbyla jako „daleko“ se mi dnes jeví jako „příjemná procházka“.

Možná si ťukáte na čelo, že tohle přece dávno znáte a děláte a já objevila Ameriku tři sta let po Kolumbovi. A asi máte pravdu. Já mám ale z tohoto „objevu“ velikou radost a každý krok navíc, který udělám, mě zahřeje u srdce. Jsou to maličkosti, které tvoří náš život a každý malý krůček je důležitý na dlouhé životní cestě, která právě i díky chůzi může být příjemnější a zdravější.

S láskou (nejen k chození) Lúmenn

Diskuze

Napsat komentář

  1. Chodím, tedy jsem – to můžu potvrdit. Zlepší se kondička i zdraví, zmizí stres. Aspoň dočasně. Fajn je rychlá chůze, ale nejen ta. Mám v životě období, kdy takhle chodím, a období, kdy ne. Vždycky se k tomu za čas vrátím.
    Člověk se krásně ztratí mezi stromy nebo v mlze, a starosti a nepříjemnosti zůstanou „tam někde daleko“. Obyčejné věci, obyčejné okolí člověk najednou vidí jinýma očima. Všímá si obyčejných věcí, jako je zahrada, lavička, okna domů … a vidí příběh. Aspoń já to tak mám. Zvířata a ptáci mě nechají přijít až docela blízko.
    Jedno období jsem vozívala nespavého vnuka v kočárku třeba tři, čtyři hodiny, aby se vyspal. Do kopce, z kopce. Ulicemi i přírodou. Na začátku i na konci byla tak půlhodina, kdy byl vzhůru, a to jsme si všechno kolem prohlíželi a povídali si – v rámci jeho možností. Stres z práce byl pryč. Cítila jsem jen hluboký klid, jak střežím jeho spánek a jeho bezpečí.
    Letos v lednu jsem se od našich mladých vracela pěšky domů. Většinu z té hodiny skrz sídílištní zástavbu, kde prakticky nic nejezdí. V šest večer byla už tma, hustě sněžilo, vzduch byl krásně čistý. Všichni byli zalezlí doma a vůbec netušili, jak úžasné je mít celý ten zasněžený svět, osvětlený jen venkovními lampami a okny domů, jenom pro sebe. :-)

  2. Zrovna jsem se nedávno bavil s nějakými, kteří seděli stále na zadnici a přibírali a přibírali. A vlastě téma hovoru jim nešlo přesunout jinam, než o tom, co snědli, co kde je k snědku. A jak už únavou z toho jezení odpadávají a jeden, že už ráno ani nevstane. A radostí , jako by jim ubylo.
    Teď už jsou pomalu příznivé teploty,kdy se dá bez klepání zimou jít i na delší procházku. Někteří už vytáhli kola místo rotopedu. Člověk objeví, co kde je v okolí na nových místech, když jde třeba čtvrt hodiny pěšky, místo sezení v teple, nebo jízdy motorovými, čtyř a více kolovými vozidly.
    Ačkoliv na horách to ještě není tuze jarní, v některých částech území bývá už takové skoro březnové počasí. Kousek popojedem „na mapě“ a hned je to zase jinak.
    „Bosa noha“, bych si ještě nezpíval. Ale příznivý vzdoušek už je takový vyzívavý k dýchání venku.

Kdo jsem

Image

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.

Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.

Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.

NAVŠTIVTE MŮJ E-SHOP

banner