Den pracovní, den sváteční

Když jsem byla jenom zaměstnaná, obvykle jsem přišla z práce a na všechno kolem ní zapomněla až do dalšího dne. Četla jsem knížky, trávila čas s přáteli, psala články. A pak jsem začala podnikat. Kdo někdy podnikal, ví, že jako osoba samostatně výdělečně činná nemáte vlastně klid nikdy. Pořád je něco, co můžete vylepšit, zdokonalit, dodělat. A i když jsou všechny zakázky vyřízeny, všichni klienti obslouženi, vždycky můžete alespoň zlepšit propagaci, zařídit reklamu, udělat účetnictví, vyřešit papírování… A tak přijdu z práce a jsem hned v další práci, která nikdy nekončí. Pořád v mé mysli straší malý červíček, který mi říká, co všechno jsem ještě neudělala, co všechno bych ještě mohla dneska stihnout. Znáte to? Pak asi víte, že to není nic příjemného.

Den pracovní, který trvá věčně

Když je mysl neustále zahlcena přívalem „měl bys“ a „udělej“, nezbývá v ní prostor na nic jiného. Je napnutá jako přefouknutý balónek, který každou chvíli hrozí prasknutím. A nejhorší je, že ten příval úkolů nikdy nemá konce. Ať uděláte cokoli, pochybovačného červíka to neuspokojí. Nikdy to není dost, vždycky je tu další práce, která na vás čeká.

Před nějakou dobou toho na mě už bylo prostě moc. V absolutním zoufalství z únavy jsem na několik dní zcela vypnula a udělala si prostě dovolenou. Ať si telefony zvoní, maily pípají, ať jde všechno k šípku. A v tomhle rozpoložení, do něhož jsem se sama zahnala svou touhou mít vše hotovo, náhle nastalo prozření. Já ty úkoly prostě dělat nemusím. Je to můj život, moje rozhodnutí a já jsem pánem svého času i svých myšlenek. Jistě, složenky se pozitivní silou mysli zaplatit nedají, ale nemusíte si kvůli tomu ten seznam nedodělků přehrávat stále dokola. I když ho chvíli vypnete, ty úkoly nezmizí – jenom vás chvilku přestanou strašit a vy můžete nabrat dech. Říká se tomu odpočinek.

Den sváteční cti

Už v Bibli se píše o dodržování svátečního dne, dne, v němž bylo zcela zapovězeno pracovat. Možná není úplně špatný nápad si v téhle prastaré knížce najít trošku inspirace. Koneckonců sílu odpočinku, sílu přítomného okamžiku bez všetečných myšlenek na minulost a budoucnost, popisují všechny moderní sebevzdělávací směry.

Dianetika to zná pod pojmem „neukončené akční cykly“. Mindfulness zase hovoří o bytí „tady a teď“. V knize Čtyři dohody k nám promlouvá dohoda „dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete“. Kam se podíváme, tam se to píše – a stejně je to strašně těžké.

Přitom vlastně není nutné udělat toho tak moc. Stačí jen občas svého vnitřního hlídací psa uvázat k boudě a dát mu chvilku volno. Nemusíme si každou volnou chvíli přehrávat v hlavě nedodělané věci, bičovat se frontou úkolů, čekajících na splnění. Když si dopřejeme skutečný odpočinek, když budeme ctít onen sváteční den (i kdyby měl trvat jen hodinku), osvěžená a odpočatá mysl se vrhne do „plnění pětiletky“ mnohem radostněji.

Vnitřní policajt

Protože k čemu vlastně máme v sobě toho vnitřního strašáka? Onoho policajta, který nám nedovolí vydechnout? Jistě, hodí se, abychom neumřeli hlady, zavalení nepořádkem. Ale musíme mu nastavit hranice, kdy ještě pomáhá a kdy už škodí.

Když v noci zíráme do tmy, neschopní usnout pod tíhou myšlenek na další den, je náš vnitřní policista už utržený ze řetězu. Když místo vychutnávání chvíle pohody u kávy a dobré knihy odbíháme v hlavě pořád k rozepsanému mailu, nesklizenému nádobí či včerejšímu pohovoru se šéfem, je načase požádat svého vniřního hlídače, aby si taky hodil nohy na chvilku na stůl.

Ten hlídač, to jsme my. A je jen na nás a našem svobodném rozhodnutí, zda ho chceme poslouchat ve dne v noci. Pokud nechcete skončit jako vystresovaná hromádka slz a vzteku, jako se to před pár týdny povedlo mě, je rozhodně fajn rozhodnout se, že je čas ztlumit mu hlasitost.

Chvíle odpočinku

Alespoň několikrát za den bychom si tak měli vytvořit okamžik, kdy hlas povinností umlčíme a na chvíli jej uložíme k ledu. Nikam se neztratí, nikam neuteče. Nebojte. Můžete ho zase kdykoli zapnout, až budete potřebovat, aby vás kopal vpřed. Ale na těch několik momentů ho prostě vypněte. Jakmile se utiší, můžete vnímat přítomnost.

Napít se dobrého čaje a převalovat ho chvilku na jazyku. Začíst se do knížky. Pustit si film, hudbu. Popovídat si s někým blízkým. Projít se parkem a dívat se na stromy. Malovat, tvořit, vyrábět. Zacvičit si. Nebo prostě jen tak sedět a pozorovat svoje tělo. Spát. Zpívat. Tančit. Být.

Čas od času je taky fajn věnovat přítomnosti celý den. Vnitřního hlídače pošlete hlídat do zítřejšího dne. Slibte mu, slibte si, že do zítřka dorazíte celí, připravení k práci a hlavně odpočatí. Vypněte mobily, odpojte se od internetu a věnujte se sami sobě. I kdybyste celí den měli strávit pod duchnou v říši snů, nebyl to den ztracený. Nemusíte se mučit výčitkami, co jste všechno mohli stihnout. Možná mohli, možná nemohli – ale vědomě jste se rozhodli dát svému tělu a mysli odpočinek. A tělo i mysl se vám za to pak odvděčí větším klidem, vyrovnaností a silou čelit každému úkolu, který si pro ně připravíte.

Mohlo by vás zajímat:

Cítění přítomnosti