Déva stromu na fotografii

Jo ta ínie znázorňující vlasy a klopu bohatýrského županu ta pokračuje směrem nahoru úplně stejně tak, že tvoří konturu pukliny stromu, kterou má ta postava nad hlavou. Každopádně obraz postava tam viditelná je, je to pěkná soška. Stromy dělají často takové tvary hlavně ty stoleté a starší.
To však nijak nepopírá, že strom je živá bytost a ta komunikace energie stromu s energií člověka je citelná i pro nesenzibilní lidi. Na fotkách bych moc ty bytosti nehledal, leda že by byl speciální foťák, kterým se fotí aura. Již jsou i vědecké fotografie , že v okolí listů a stromů je skutečně vyzařované pole podobné na speciálních fotografiích vyzařování člověka při meditaci. O těchto věcech je potřeba naučit se správně hovořit před vědeckou obcí, která je rozdělena na dva tábory. Nicméně je záhadou, proč stromy vytvářejí přesvědčivé tvary sošek postav, někdy až umělecky věrohodně.
Těch, kdo jsou úplně slepí a těch , kdo se snaží pro lidi definovat rozdíl mezi halucinací a mezi vnímáním bytostí přírody senzitivními lidmi. A k tomu definovat rozdíl, mezi senzitivitou s aktivací třetíh oka – nazírání a hypersenzitivitou ve smyslu onemocnění. Pro pokrok majoritní společnosti je třeba společně se naučit tyto věci pečlivě definovat a rozlišovat. Čím lépe se to podaří, tím bude více lidí mít odvahu o těch věcech mluvit a bude méně nedorozumění.
Pro začátek si myslím, že je potřeba opírat se o ta fakta, která většina lidí přijme. Například, že faktem je, že příroda je živá a propojená vše se vším. V Lednici na univerzitě jsem konzultoval se zahraničními studenty obory bioelektronika rostlin, tedy rostliny jsou plné léčivého náboje, který vyzařuje a rostliny bioelektronicky reagují na lidské a jiné podněty. Doktorandi to tam studují. Pokročilí už vědí.
Takže s těmi bytostmi přírody to pravda jistě je, že jsou. Jde jen o to, aby si někdo v přírodě nenamlouval nějaké vtíravé hlasy a nepraštil sebou, nebo si nemyslel, že nějací bubáci. Třeba takové duchovní vnuknutí má svá specifika a při něm je určitý vnitřní postoj člověka a jeho duše, na rozdíl od škodného nutkání, které je definováno v jiném oboru.
Čím víc z nás pochopí víc, a naučíe se o tom hovořit, aby to mohl každý aspoň dle svých znalostí okrajově pochopit, tím dál se můžeme pohybovat ve vyprávění o multidimenzionálním světě a pokračovat za hranice, kde teprve probádáváme, každý na svém stupni znalostí, když se naučíme ty dimenze popsat selsky, i se spřízněnou částí vědecké obce. Hodně vědců je v rusku a v americe, kteří se seriozně zabývají tou tématikou, to by se člověk až divil na co přišli. A jezdí sem. Jsou definice a způsoby, jak tyto věci hodnotně zkoumat a došlo se k závěrům, že život v přírodě má více dimenzí. Bývá to o tom, jak to říct…článek pěkný