Diagnóza blázen aneb stigmatizace duševně nemocných II.

Psychické onemocnění není něco, za co by se lidé měli stydět a co by měli skrývat. Stejně jako se nestydíme za chřipku nebo zlomenou ruku.

Přesto ve společnosti koluje celá řada mýtů, díky nimž zažívají psychicky nemocní lidé odsudky, urážky a nepochopení. I proto jsem se rozhodla napsat tyto články. Tohle je druhá část. Nejprve si, prosím, přečtěte první díl, tento na něj přímo navazuje.

Co všechno patří mezi psychické poruchy?

Jak jsme si řekli v první části, definovat či diagnosikovat psychickou poruchu není snadné. Hranice mezi tím, co je ještě zdravé a co už ne je nejasná. Kdy se jedná jen o zapálení pro zdravé jídlo – a kdy už jde o poruchu příjmu potravy? Kdy jde jen o zálibu v tom, mít doma naklizeno – a kdy už jde o obsesi?

Ve stručnosti můžeme říci, že problém nastává v okamžiku, kdy vám vaše jednání či prožívání působí v životě problémy a významný diskomfort.

Nejrozšířenějšími jsou tzv. neurotické poruchy (tvoří asi 40% duševních potíží, v ČR se s nimi léčí asi 250 000 lidí). Mezi ně patří především všemožné druhy úzkostí, fobií, obsedantně kompulzivní porucha, panická porucha nebo posttraumatický stres.

Následují afektivní poruchy (asi 17,5%, 107 000 lidí), tedy poruchy nálady. Z nichž nejčastější je deprese a bipolární porucha (dříve zvaná maniodeprese).

Asi 12% nemocných (cca 70 000 osob) tvoří lidé s organickými duševními poruchami, což jsou obtíže vyvolané na tělesné rovině – tedy nějakým poškozením mozku. To vzniká buď kvůli úrazu, vlivem požívání například alkoholu, ale také degenerováním mozku z důvodů stárnutí. Patří sem tedy zejména demence, Alzheimerova a Parkinsonova choroba.

S nějakou formou schizofrenie se pak léčí asi 50 000 lidí (8%).

Dalšími psychickými potížemi mohou být například vývojové poruchy v dětství, problémy s návykovými látkami, poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie), mentální retardace či sexuální poruchy.

Odkud se duševní nemoci berou?

Opět dobrá otázka – na kterou ovšem opět neexistuje jasná odpověď. Obvykle se totiž jedná o souhru více faktorů. Významnou roli hraje rodinné zázemí, na mnoho psychických potíží se totiž zakládá již v dětství – například nedostatkem lásky a pozornosti rodičů, přílišnou kritikou či dokonce týráním. Spouštěčem mohou být náročné životní situace – traumatické zážitky, vysoká míra stresu, frustrace, ztráta někoho blízkého, problémy v práci nebo v partnerském životě. Jistý vliv mohou mít také genetické predispozice nebo užívání návykových látek.

Je duševní nemoc na celý život?

Ano i ne. Méně závažné psychické obtíže se mohou vyřešit pomocí terapie nebo medikace a už se nikdy v životě neobjevit (typicky různé úzkosti a neurózy). Někdy se sice potíže vyřeší, ale v člověku zůstane po jeho zážitcích nějaká stopa, občas se mu vrátí určitý pocit, který jej už sice neovládne, ale někde v hloubi jeho duše je stále přítomen (závislost, poruchy příjmu potravy…).

Mnoho psychických potíží se pak objevuje v epizodách (říká se jim také ataky), kdy po se po několika letech klidu mohou znovu objevit příznaky, třeba i vlivem větší zátěže nebo negativního zážitku. To bývá časté u deprese, bipolární poruchy či schizofrenie. Někdy je ataka za život jen jediná a díky vhodné léčbě, změně životního stylu, osobnostního růstu, medikace atd. se příznaky již nevrátí. Jindy se ale bohužel ataky vrací opakovaně po celý život, aniž by šlo dopředu tušit, kdy tak nastane.

Můžeme ale říci, že to, že člověk jednou dostane nálepku „duševně nemocný“ neznamená, že je to nějaký handicap na celý život. Není to ztráta končetiny.

Psychika člověka se neustále vyvíjí a mění.

A práce na sobě, doplněná vhodnou terapií a v těch závažnějších případech také (třeba jen dočasně) léky, může vést k úplnému uzdravení.

Bezdůvodná stigmatizace

Shrnuli jsme si mýty a fakta o duševních chorobách. A ukázali si, že je to úplně jinak, než jak nám namlouvají filmy a seriály. O podobnou osvětu se snaží mnoho neziskových organizací, Národní ústav pro duševní zdraví i někteří lékaři a psychologové. Přesto panuje ve společnosti z duševně nemocných velký (a neodůvodněný) strach.

Momentálně se na stigmatizaci a šíření nesmyslů o duševních chorobách podílí třeba i sám premiér Andrej Babiš. Svého syna Andreje Babiše mladšího opakovaně označuje za nedůvěryhodného nebo druhými lidmi zneužitého jen proto, že v minulosti trpěl psychickou poruchou – ačkoli nyní je zcela zdráv. Zažívat takové odsouzení od vlastní rodiny je obzvlášť otřesné.

Podle výzkumu NÚDZ by více než třetina Čechů nechtěla mít za souseda člověka s duševním onemocněním. Přitom je úsměvné, že vzhledem k poměrně vysokému počtu lidí, kteří se s psychickými obtížemi léčí, už s nejvyšší pravděpodobností vedle nějakého bydlí – aniž by o tom věděli.

Pouhých 8% lidí by pak bylo ochotno se přátelit s duševně nemocným člověkem. Pro srovnání – ve Velké Británii je to více, než polovina lidí. Naše společnost má tedy před sebou ještě hodně práce.

Můj příběh

Když jsem ještě psala svůj osobní blog lumenn.cz (dříve lumenn.blog.cz), mnohokrát jsem tam otevřeně hovořila o svých psychických problémech. A nemám tak problém činit ani nyní. Dokonce mě právě díky veřejnému sdílení zkušeností oslovilo několik studentů psychologie a já se zúčastnila jako respondentka několika diplomových prací, což snad také pomohlo k rozvoji povědomí o duševních onemocněních.

Celý život jsem byla hodně citlivá, empatická a měla jsem bohatou fantazii. Záleželo mi na světě, na ostatních lidech, chtěla jsem konat dobré skutky. Když jsem přišla do puberty, otevřely se mi kanály mimosmyslového vnímání, začala jsem si vzpomínat na své minulé životy, velmi silně jsem cítila energie, bytosti i pocity druhých lidí. Vždycky jsem navíc byla outsider, což se s příchodem na šestiletý gympl ještě vyostřilo, cítila jsem se jiná, než ostatní, nepochopená a osamělá.

Pod tlakem všech těchto věcí jsem se čím dál víc uzavírala do sebe a hledala únik ve fantasy příbězích. A to zejména ve Středozemi z pera J.R.R. Tolkiena. Dneska už vím, že jsem byla prostě jen zahlcená tolika emocemi a vjemy, že toho na mě bylo moc. A Středozem, do níž jsem si strašně přála se po smrti dostat, byla vlastně vždycky jen fantazií, jíž jsem tak docela nevěřila – jen jsem v ni strašně moc věřit chtěla.

Diagnóza „blázen“

Když mi bylo 13, trpěla jsem už regulérními depresemi, ventilovala je sebepoškozováním a nakonec to vyústilo až v pokus o sebevraždu. Skončila jsem na dětské psychiatrické klinice a zpětně na to vzpomínám jako na jedno z nejhorších období svého života. Místo toho, aby mě někdo poslouchal, aby se někdo snažil pochopit, co se ve mě děje, jsem dostala jen náruč léků a jednou týdně pokec s psychologem, který byl celý čas myšlenkami úplně jinde.

Samozřejmě jsem dostala taky nálepku – a to schizoafektivní porucha maniodepresivního typu. To v překladu znamená, že jsem měla výkyvy nálad a „bludy“ – tedy svůj snový svět, Středozem, který pro mě byl únikem z reality, kterou jsem nezvládala a neměla ji ráda.

Z depresí mi nakonec nepomohlo, že mě na několik měsíců zavřeli do léčebny, ale přátelé, které jsem si našla přes internet. Společně jsme začali hrát Dračí doupě, jezdit na LARPy, šermovat. Najednou jsem si mohla v reálném světě vybudovat svou bublinu fantazie, v níž mi bylo dobře. A je mi v ní dobře dodneška.

Jakmile jsem dovršila 18 let a mohla konečně jednat sama za sebe, prášky jsem vyhodila do koše. Od té doby jsem prožila několik středně těžkých depresivních epizod a několikrát si u toho pomohla berličkou ve formě antidepresiv. V současnosti občas zajdu pokecat za psychiatričkou a říct, jí jak se mám. Cítím se dobře a jsem šťastná. Vlastně jsem asi v životě nebyla šťastnější.

Mí přátelé „blázni“

Výše jsem citovala výzkum, podle nějž by jen 8% lidí chtělo mít za kamaráda duševně nemocného člověka. Tak jsem ráda, že popírám statistiku a „bláznivých“ kamarádů mám hned několik.

Ve svém blízkém okolí mám lidi s bipolární poruchou, depresemi, úzkostmi i poruchami příjmu potravy. V různých stádiích léčebného procesu, některé na medikaci, někteří si dokonce prošli psychiatrickým zařízením.

Nesvíjí se s pěnou u pusy, nevrhají se pod vlaky, nevidí růžové slony ani si netrhají šaty a nepobíhají nazí na veřejnosti. Vypadají úplně obyčejně. Někdy jen potřebují citlivější přístup, rameno k vyplakání nebo někoho, kdo je bude poslouchat a nebude bagatelizovat to, co cítí.

Kamaraďte se s duševně nemocnými. Potřebují to víc, než tušíte. Každý rok v Česku spáchá sebevraždu kolem 1500 lidí (více o tom píšu v tomto článku). U mladých lidí je to dokonce hned po dopravních nehodách druhá nejčastější příčina smrti. Z toho až 90% sebevrahů trpí nějakou duševní chorobou. Kdyby jim byl někdo na blízku, možná by se fatálnímu činu dalo předejít.

Stigmatizace tak doslova zabíjí lidi. Vzdělávejte se. Nevěřte mýtům. A pokud vy sami máte nějaké potíže, nebojte se říct si o pomoc.

S láskou Lúmennka

Kam se obrátit?

linka první psychické pomoci 1221
linka naděje FN Brno 547 212 333
další kontakty v různých městech najdete na webu Nevypusť duši