Domácí násilí otevřeně II. – Jak se to zvrtne

Tuto sérii článků jsem původně napsala pro svůj osobní blog lumenn.cz (dříve lumenn.blog.cz) před čtyřmi lety. V nynější době, kdy kvůli koronavirovým opatřením stoupá počet případů domácího násilí u nás i ve světě, rozhodla jsem se ji aktualizovat, doplnit a znovu zveřejnit.

Doufám, že má osobní zkušenost pomůže přiblížit problematiku domácího násilí od první chvíle a ukázat dynamiku vztahu s násilníkem. A nejde jen o suchopárné statistiky, ty vlastně v článku nenajdete vůbec – je to osobní vyprávění ženy, vyprávění mě samotné, která jsem si s násilníkem prožila své. Věřím, že otevřená zpověď a intimní nahlédnutí do psychiky oběti psychického a fyzického týrání může pomoci dalším ženám, aby do podobného vztahu nespadly a když už spadnou, aby se dokázaly dostat ven, jako jsem to nakonec dokázala já. A rozhodně ne nezraněná, ne nepolámaná. Toto je druhá část, před čtením, si, prosím, přečtěte část první s názvem Jak to začíná.

V první části jsme si popsali první fáze vztahu – násilník vykreslí sebe sama jako perfektního partnera, odstřihne ženu od jejích přátel a začne se stavět do role „pana Nepostradatelného“. A to logicky vyvolá touhu se vzepřít…

Článek pojednává pouze o domácím násilí páchaném muži na ženách v partnerském vztahu. Ostatní druhy domácího násilí (ženami na mužích, potomky na rodičích-seniorech atd.) jsem nezažila a věnují se jim jiní. Článek taktéž vychází z mé osobní zkušenosti a nemá za cíl být jedinou absolutní pravdou – je možné, že to některé ženy mají/měly jinak.

Fáze IV. – první pokus o odpor, „jsi nevděčná“

Uběhlo pár zamilovaných týdnů až měsíců. Váš život je úplně jiný, než dřív. Kamarády skoro nevídáte, veškerý čas trávíte s partnerem a ten vás pomalu, ale jistě, hněte jako těsto k obrazu svému. Chemie zamilovanosti ale pomalu opouští vaše tělo, růžové brýle padají a vy začínáte vidět skutečnost mnohem jasněji. A protože žijete ve světě, kde žena má právo říci svůj názor a víte, že můžete nesouhlasit, jednoho dne opadající zamilovanosti se ozvete. A je zle.

Pamatuju si to ze svého příběhu velmi přesně. Šlo o naprostou banalitu. Na těch to obvykle začíná. U mě konkrétně to bylo vaření brambor. Doma jsme do nich nikdy nedávali kmín, mě osobně stejně ani kmín vůbec nechutná, takže jsem je tak, jak jsem zvyklá, vařila bez kmínu. On se ke mně přitočil a říká mi, úplně normálně, vlastně snad i mile: „Jé, lásko, zapomněla jsi tam dát kmín.“

„Ne, nezapomněla,“ odvětila jsem stejně mile. „Já tam kmín nedávám.“

„Jak jako nedáváš? Tak ho tam dej, v bramborách musí být kmín,“ tady se milý úsměv začal trochu trhat.

„No, promiň, ale já ho ani nemám doma, já kmín vůbec nepoužívám, nechutná mi.“

A vypukl uragán. Že to není možný, že brambory jsou bez kmínu jedovatý (ve skutečnosti kmín jenom usnadňuje jejich průchod našimi střevy) a že ho vlastně teda chci otrávit. A že on se tady snaží a já nejsem schopná mu ani normálně uvařit brambory, že jsem úplná kráva, která si ho vůbec nezaslouží. A to všechno kvůli pár zrníčkům kmínu. Pak práskl dveřma a bylo ticho. Chvilku jsem si poplakala a naznala, že je po vztahu. Takhle se ke mně žádnej chlap chovat nebude, ani kdyby mi postavil zámek na Měsíci, což on teda rozhodně neudělal.

O čtvrt hodiny později se ozval zvonek a za dveřma stál on s tou nejkýčovitější rekvizitou domácích násilníků – kytkou. Ano, hádáte správně, hodila jsem mu ji na hlavu. Spolu s výčtem výrazů, jakými mě ani omylem častovat nebude a byla rozhodnutá zase prásknout dveřmi a nechat ho, ať táhne ke všem čertům. Jenomže ta lítost se zdála být opravdová. Řešili jsme to další asi půl hodinu. Přeci ho nemůžu vyhodit, když se přišel omluvit a že ví, že je občas magor a vyletí, že je prostě cholerik a že jsem si to nezasloužila. Vůbec neví, co do něj vjelo, prostě to přehnal, jenom chtěl ty brambory tak, jak je na ně zvyklý, vyvedlo ho to z míry, je idiot. A chápe, že ho teď pošlu pryč. Jen se mi chtěl omluvit a nechce mě ztratit kvůli takové prkotině, která už se nikdy, nikdy nebude opakovat.

A bylo vymalováno. Dlouho jsem pak zpětně nad tou událostí přemýšlela a nedokážu říct, že bych se zvládla znovu zachovat jinak. Vždyť o nic nešlo. Jen trochu větší hádka, to se stává v každém vztahu. Jenže ani jsem se nenadála a přišla fáze pátá.

Fáze V. – popírání, „všechno je přece v pořádku, tohle není násilník“

V určitém okamžiku, než se všechno skutečně opravdově vyhrotí, si žena položí otázku – „není tohle už za hranou?“ Zdá se, že muž ovládá vás život už příliš, že hádky jsou častější a růžové brýle zmizely v nenávratnu. Jenomže v tuhle chvíli je těžké si přiznat, že byste mohla chodit s násilníkem.

Copak to může potkat vás? To potkává ty jiné, ty ženy v knížkách a časopiseckých příbězích ze života. Vás ne. A hlavně – to jako půjdete za kamarády, na které jste nějakou dobu kašlala a řeknete jim, že pan Úžasný je vlastně docela normální, manipulativní hajzl? Co by si pomysleli? Vždyť by se vám vysmáli. A říkali by, že jim to bylo hned jasné. Snažili by se vás od něj odtrhnout, rozmluvit vám to. Cítila byste se jako kráva, co si není schopná najít normálního chlapa.

A tak si začnete lhát do kapsy. Že to vlastně není tak, jak se to zdá a že je to v pohodě. Pár hádek a troška změn v životě. O nic nejde. Vy nejste oběť, kdepak. Za kamarádkami nepůjdete. Připadala byste si směšně. Trapně. Neschopně. A taky pořád v hloubi své naivní ženské duše věříte, že je to jen takové období a brzy se vrátí to krásné, co mezi vámi bylo. Ráda bych vás uklidnila, ale – nevrátí. Bude spíš hůř.

Fáze VI. – první facka, „a je to tvoje vina, zlato“¨

Hádky se stupňují. Výčitky přibývají. A vy si připadáte totálně nemožná. Váš život stál za nic, než jste potkali pana Úžasňáka, jak vám neopomíná desetkrát za den zmínit. Vaši kamarádi už vám ani nezkoušejí volat, protože čekají další odmítnutí. Jste v osidlech manipulace až po uši a už v tuhle chvíli se stydíte to někomu říct. Nezbývá, než se postavit na odpor. Možná se zase pohádáte, ale možná ho konečně vyhodíte z bytu. A tak přijde situace, kdy si nenecháte nic vmanipulovávat do hlavy a řeknete od plic, co si myslíte.

Já se chtěla prostě a jednoduše vyspat – jenomže můj násilnický partner měl ten den divoké spaní a pořád mi bral peřinu, převracel se, občas do mě ze spaní strčil loktem. Jemně jsem ho probudila a požádala, aby mi peřinu vrátil a zkusil se uklidnit, snad jsem se ho dokonce zeptala, zda mu můžu nějak pomoct od špatných snů. Jenomže moje snaha se nesetkala s pochopením – naopak. Tuhle reakci si asi budu pamatovat do konce života.

Seděla jsem na posteli a on do mě strčil, až jsem padla na záda. Začal na mě řvát, proč ho kurva budím a že chce spát, tak ať mu laskavě dám pokoj. Snažila jsem se mu vysvětlit, že já jaksi spát nemůžu, když sebou ze spaní pořád mele – v tu chvíli se na mě podíval tak nenávistně, že jsem dostala strach. Jak jsem seděla skoro v nohách postele, začal do mě zuřivě kopat a ječet na mě. Nevzmohla jsem se na slovo, jen jsem úplně ochromeně ztuhla a on mě prostě skopal s postele a já upadla na zem.

V tu chvíli se mi v hlavě promítla hromada nejrůznějších scénářů a nakonec zvítězil zdravý rozum a moje vnitřní síla, moje odhodlání nenechat si ubližovat. Rozhodla jsem se, že se přece musím bránit. Beze slova jsem se zvedla, popadla mobil a vyběhla ven z bytu – měla jsem v té době garsonku, kde se nebylo kam skrýt. Už po cestě po schodech jsem vyťukávala číslo na policii a před barákem jsem roztřeseným hlasem popisovala, co se stalo. Bála jsem se a styděla jsem se zároveň, ale výchova mých rodičů k tomu, že zlu se nikdy nesmí ustupovat a moje vlastní povaha byly tu noc ještě silnější, než násilníkova manipulace.

Když vyběhl před dům za mnou a začal se mě trochu vyděšeně ptát, co tam dělám, byla jsem už klidná. Řekla jsem mu, že jsem na něj zavolala policii, že mě nikdo mlátit nebude. Byl vzteklý. Policajti přijeli za chvíli, vzali si občanky, jeden se vyptával mě, druhý zpovídal jeho. Slyšela jsem jak vykřikuje, že jsem lhářka a že nic neudělal. Večer před tím jsme si dali trochu vína, policajti změřili alkohol v dechu – moje nula a jeho víc než jedno promile jim stačilo, aby věděli, odkud vítr vane a s bohorovným klidem někoho, kdo tohle zažil milionkrát, ho požádali, aby si sbalil věci a vypadnul z mého bytu. Šli s námi nahoru, ukázala jsem jim nájemní smlouvu, že byt je skutečně můj a za přívalu nadávek a obvinění, že jsem bláznivá schizofrenička, která neví, co mluví, vyprovodil pán v uniformě násilníka ven z bytu.

Když se za nimi zavřely dveře, věřila jsem, že jsem zvítězila. Tehdy jsem se zachovala správně, tak, jak velí všechny příručky a doporučení. Věřila jsem, že mám vyhráno. Byly asi tři hodiny ráno a stejně jsem volala kamarádce a celá ubrečená jí líčila události poslední hodiny. V ten okamžik se ozvalo bušení na dveře. Stokrát jsem si ten okamžik přehrávala v hlavě a spílala si, že jsem se nezachovala jinak. Měla jsem znovu zavolat policii, měla jsem nechat dveře pevně zavřené. Ale pozdě bycha honit. Z obav před nedůtklivou sousedkou, která by v cuku letu zařídila moje vyhození z bytu kvůli čím dál hlasitějšímu bušení na dveře a prosbám za nimi, jsem nakonec otevřela.

Pochopitelně je vám jasné, kdo za nimi stál. Vylezl po hromosvodu a dostal se do domu otevřeným oknem na chodbě v prvním patře. Tentokrát žádné kytky ani omluvy. Ale doprošoval se – že ho přece nemůžu vyhodit takhle v noci, že nemá kam jít, ať ho aspoň nechám tady přespat. Bylo toho spousta a trvalo to vlastně až do rána. Po třech hodinách, co do mě vytrvale hustil (venku už dávno svítalo), už jsem ani nevěděla, jak se jmenuju. Chvílemi jsem brečela, chvílemi se vztekala, chvílemi ho málem zase vyrazila ven. Ale po téměř probdělé noci a šíleném šoku z mého prvního telefonátu na policii v životě jsem pomalu ale jistě podléhala nestvůrné manipulaci. Nebýt sousedky a hrozby ukončení nájemní smlouvy, nebýt ohromného studu před všemi lidmi v domě, nikdy bych ho nepustila dovnitř a nemusela čelit všemu tomu nátlaku. Ale stalo se – a nejsem ani první, ani poslední žena, která toto zažila.

Když jsem vyčerpaná usínala, nebyla jsem si už jistá ničím. Bylo správné policii zavolat? Vždyť mi dohromady nic nebylo. Ještě skoro spal, neuvědomoval si, co dělá. Byl ještě pořád trochu opilý. A vůbec, kdo jsem, že si dovoluju soudit činy druhého člověka? Sama jsem přece v životě spáchala spoustu špatných věcí. A možná horších, než pár kopanců. Určitě horších. Vždyť jsem byla ochotná vyhodit člověka v noci z bytu, aniž by se měl kam vrtnout. Nebyla to koneckonců moje vina, že jsem se ho snažila vzbudit? Nejsem trochu moc přecitlivělá? Hysterická?

Když si tyhle úvahy čtu, je mi ze sebe k zblití. Co zmůže nedostatek spánku a výmluvný manipulátor! Jak málo stačí, aby semínka pochybností byla zaseta – hlavně když padnou do úrodné půdy vlastních potlačených vin a obav. A já se nejvíc bála, že jsem špatný člověk, chtěla jsem vždy být příkladem, konat jen dobré skutky, pomáhat druhým. Na těchto mých charakterových vlastnostech postavil násilník svůj hrad z výčitek a pocitů viny, hrad, v němž mě držel v zajetí další měsíce.

Když jsem se ráno probudila, tvářil se, jako by se nic nestalo. Byl milejší, než jindy. Noční můry jako by se v denním světle rozplynuly. Musela jsem mu dát šanci. Musela jsem sama sobě i jemu ukázat, že jsem dobrý člověk, že umím odpouštět. Když jsem tohle říkala kamarádce, té, kterou jsem ve tři ráno probudila vyděšeným uplakaným telefonátem, nechtěla mi věřit, že jsem nezešílela. Byla jsem mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně strašlivý stud před ní, před přáteli, že jsem toho zmetka nezvládla zpacifikovat, na straně druhé stud ze mě samotné, že jsem udělala něco tak hrozného, že jsem si zasloužila schytat pár ran. A taky strach. Strach z dalšího bušení na dveře, z dalšího pohledu plného nenávisti, až se zase postavím na odpor, strach z dalších ran a tentokrát tvrdších za to, když si postavím hlavu a budu se ho snažit vyhnat pryč z bytu i ze života. Byla jsem paralyzována nemožností volby, strachem a nezměrným studem. A nevěděla jsem, co mám dělat. Já, rozhodná ženská do nepohody, jsem se uvnitř choulila jako uzlíček a nevěděla, co dál…

Pokračujte na třetí část ->V bludném kruhu

Jste vy nebo vaši blízcí obětmi domácího násilí? Potřebujete akutně pomoc?

Zavolejte na bezplatnou non stop linku 116 006.

Další kontakty, kam se obrátit najdete

• na webu domacinasili.cz
• nebo na webu 116006.cz