Dva týdny offline. V lesích. Se skauty.

Jsem skaut. A to už více než 20 let (bohové, to to letí…). Ačkoli jsem se aktivním skautováním na čas přestala, v srdci jsem skauting nosila stále a před čtyřmi lety jsem se rozhodla opět vrátit k mému starému oddílu v rodném městě. Od té doby znovu každé prázdniny jezdím na naše milované tábořiště na Skelné Huti na Drahanské vrchovině, kam jsem poprvé jela jako devítiletá vykulená skautka, kterou děsil noční les.

Dnes už se nebojím, naopak. Miluji pohled na noční nebe poseté hvězdami, které se klene nad krajinou prostou světelného zněčištění. Miluji kvákání žab u rybníka, jež se nese smrákáním. Miluji záři dohasínajícího ohně v cihlových kamnech, vlhký dotek mlhy na tváři, křik nočních ptáků. Miluji to místo, ke kterému se vážou tisíce mých vzpomínek.

Rádiový klid aneb dva týdny offline

V dnešní době je neuvěřitelně těžké zůstat offline. Všudypřítomný smatphone láká svou okamžitou dostupností. Wi-fi dnes chytíte v metru i sklepní hospůdce. Ztratit se ze signálu je téměř nemožné. A přece jedno takové místo znám – a právě tam se na dva týdny chystám.

Náš tábor je v malém údolíčku, ze všech stran obklopeném kopečky a lesem. Mobilní internet lze chytit jen na několika místech, když vylezete na kopec, zavolat si taky nejde odevšad. A i kdyby, na táboře stejně nemáme elektřinu, takže slabým signálem namáhanému telefonu dojde baterka během chvíle. A pak – je ticho. Žádné e-maily, žádné smsky, žádné telefonáty, žádné cinkání zpráv z messengeru, žádné facebookové příspěvky. Jste offline. Jako za starých časů. A do tmy večera tak nesvítí modravé displeje telefonů, ale rudě řeřavé uhlíky a bledá tvář měsíce. Nehraje televize, nebrblá rádio, jen cvrčci spouští svůj noční koncert a štěrk chřoupá pod nohama, jak noční hlídka obchází tábořiště.

Jiný skautský Vesmír

Občas slýchám, že skauting vyšel z módy. Opak je pravdou. Hnutí nikdy nemělo v naší republice tolik členů, jako nyní. I do našeho oddílu máme pořadník, neboť tak jako mnoho jiných, trpíme nedostatkem vedoucích. Mnoho rodičů cítí, že dopřát dětem dva týdny bez vymožeností moderní techniky, hluboko v lesích, kde se myjí vodou z potoka ohřátou sluníčkem a sami si na rozpálených kamnech vaří jídlo, je to nejlepší, co pro ně mohou udělat.

I nám dospělým takový pobyt svědčí. Žádné honění se do práce, z práce, na nákupy, do posilovny. Žádné povalování na gauči u televize. Žádné pracovní hovory ani otravné nabídky call center. Jistě, máme zodpovědnost za padesát dětí, připravujeme program, pomáháme s vařením, hlídáme, učíme, vysvětlujeme, vychováváme. Ale vše probíhá v poklidu. Když se něco nestihne, nevadí. Limituje nás jen sluneční svit a naše nálada. Dny ubíhají ve stejném duchu, všude kolem voní les a vy máte pocit, že jste na čas v jiném světě, v paralelním vesmíru, kde vás starosti všedních dnů nedohoní.

Síla lesního ticha

Jak si to tak čtu, koukám, že to zní až příliš romanticky. Možná mi to nebudete věřit. Co všechna ta klíšťata, komáři, pavouci a brouci? Co cesta na záchod, vzdálený desítky metrů? Lezavý noční chlad od potoka, jídlo dlabané lžící z ešusu, ať je to kaše nebo párek? Neutuchající práce z vozením dřeva, nošením vody, udržováním ohně? A věčný křik a lomoz desítek dětí?

Představte si, že tyhle vzpomínky si domů nevozím. Všechna ta každodenní činnost mě utahá tak krásně, že zavrtaná do spacáku spím během pár minut. Na čerstvém vzduchu cítím, jak se do mě vlévá energie okolní přírody. Hodně toho nachodím, hodně toho sním a většinu dní vstávám odpočatá a natěšená na nový den.

I letos se už nemůžu dočkat. Po náročných týdnech, kdy jsem si vyloženě sáhla na dno, protože se mi vážně zablokovala záda a já téměř nemohla chodit, se na běhání kolem dětí těším jako na dovolenou. Nebe, voda, tráva, les, kopečky a louky, slunce a hvězdy, vůně jehličí, ohně a stanového plátna. Tam jsem doma. I když každý rok jen na pár dní, které utečou jak voda. To místo, kde jsem poprvé spala jinde než v posteli, kde jsem poprvé rozdělala oheň v kaluži vody, kde jsem prvně viděla divočáka, prvně sekala sekyrou a prvně spatřila Mléčnou dráhu. To místo, naše tábořiště, budu navěky nosit ve svém srdci a ani po dvaceti letech pro mě neztrácí své kouzlo.

Jak to bude, když tu teď nebudu?

Pro vás to, mí drazí čtenáři a klienti eshopu Angelum Lucis, znamená, že od 1. do 14.7. nebudu odepisovat na vaše e-maily, zvedat telefon ani vyřizovat vaše objednávky. Nebudou týdenní výklady karet a zboží budu zasílat jen jednou týdně. Zboží, které si objednáte od 1. do 7.7. se k vám vydá v pondělí 8.7.. Zboží, které si objednáte od 8. do 14.7. pak vyexpeduji v pondělí 15.7.. Pak už se zase vše vrátí do normálních kolejí a já se (doufám) vrátím svěží, odpočatá a nabitá energií. Mějte se tu krásně. S láskou Lúmenn