
Prožívám teď takové složité období – nic moc se mi nedaří, věci, do nichž jsem se pustila, z nejrůznějších důvodů zkrachovaly, nálada byla na bodě mrazu. Řekla jsem si, že by nebylo špatné změnit prostředí, přijít na jiné myšlenky. A tak jsem se vypravila na výlet do Anglie za mojí nejlepší kamarádkou Liz, která tam již několik let žije. Ten nápad přišel zčistajasna. Od myšlenky ke koupení letenek uběhlo jen pár hodin. A stejně zčistajasna přišel pár dní před odjezdem nápad vypravit se na Glastonbury Tor. O tom, jak to celé vlastně vzniklo, že jsem se v listopadovém chladu rozhodla navštívit místo svých snů, píšu v článku Moje osobní Santiago aneb cesta do Avalonu. Nápadu vůbec nelituji – výlet byl totiž naprosto úžasný. Povznášející, krásný a plný myšlenek, které budu ještě nějaký čas zpracovávat.
Vlakem napříč Anglií
Protože Glastonbury je od místa, kde žije moje kamarádka, vzdálené přes 300 km, musela jsem se na svoji pouť vypravit už brzy ráno. V 6:43 jsem nastoupila do vlaku směrem do Londýna. Byla tma. Zima. Na ulicích ani živáčka. Vlak byl poloprázdný a jak uháněl krajinou, postupně se rozednívalo. Já ale ani nebyla moc unavená, naopak. Byla jsem plná dychtivého očekávání, které mě neopustilo celou dlouhou cestu.
Chvílemi jsem si četla, chvílemi koukala z okna na podzimní přírodu, na ubíhající města a vesnice. V Londýně mě čekalo přesedání, kus cesty metrem a pak dalším vlakem do Castle Cary, městečka asi 20 mil od Glastonbury. Tam jsem dorazila v 10:30, po skoro čtyřech hodinách na cestě.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem vystoupila z vlaku a kolem široko daleko nebylo nic. Prostě nic! Jenom pole, parkoviště a mrňavá budova nádražíčka. Město nebo vesnici nebylo nikde vidět. Do toho začalo pršet, co pršet, přímo lít. Takhle jsem si tedy úplně svůj výlet nepředstavovala. Poprvé jsem zapochybovala, jestli to byl dobrý nápad. Navíc nikde nebyla žádná vývěska s jízdními řády a tak jsem se na cestu do Glastonbury musela poptat. Podle internetu tam měl co půl hodiny jezdit autobus, ale pravda byla taková, že žádný přímý bus tam nejel. Musela jsem přesedat ve Streetu. Naštěstí autobus měl jet každou minutu. Aspoň nějaké pozitivum.
Vvýhled z okna vlaku aneb Somerset v listopadovém dešti
Castle Cary – skoro pustina:)
Autobus do říše snů – a zadarmo
Zmoklá jako ďas jsem čekala na autobus, který konečně s malým zpožděním přijel. Byl to spíš mikrobus. A skoro prázdný. Když jsem u řidiče vytáhla peněženku a chtěla platit, mávl rukou a zazubil se: „No, my darling, it‘s free.“ Takže zadarmo? No dobře, proč ne.
Venku hustě pršelo. Všude cáry mlhy nad políčky a domky, které jako by vypadly z natáčení historického filmu o Anglii. Autobus se hnal uzounkými silničkami mezi zdmi, porostlými břečťanem, podivně zohýbanými stromy a zářivě zelenými loukami, na nichž se popásaly ovce a krávy. Měla jsem podivný pocit déja vu, jako bych na tomhle místě už někdy byla.
Celých 40 minut cesty jsem strávila v jakémsi meditativním polotransu. Vše mi připadalo nové a nádherné. Zažila jsem silnou zkušenost bytí tady a teď. Jako by neexistovalo nic jiného, než tenhle autobus se zablácenými okny a krajina míhající se za nimi. Bylo mi dobře. Byla jsem absolutně přítomná, vnímala jsem svoje tělo, svůj dech, všechno, co mi zprostředkovávaly mé smysly. Žádné obavy z budoucnosti, žádné starosti z minulosti. Jenom já a moje cesta.
A pak se z mlhy a deště vyloupnul kopec, jehož tvar si nešlo splést. Oblý, trčící ze zářivě zelené krajiny, s hranatou věží na vrcholku. Glastonbury Tor. Dívala jsem se na něj a věděla jsem, že on se dívá na mě. Že mě zve. Že se na mě těší.
Pak zmizel za obzorem a já musela přetrpět ještě přesedání ve městě Street na další autobus, který mě (tentokrát již ne zadarmo) svezl zbývající dvě míle do Glastonbury. Nádech. Výdech. Vystoupit. Bylo skoro poledne a já dorazila do cíle.
Město Glastonbury je krásné.
Výstup na Glastonbury Tor
Sotva jsem vystoupila z autobusu, jako by na mě chrstnul kbelík studené vody. Tohle nebyl jen déšť, to byla průtrž mračen. Schoulená jsem doběhla k nejbližší kavárně, kterou jsem zahlédla a vděčně vpadla dovnitř. U horké kávy jsem pak usychala a prosila všechny bytosti, chránící toto místo, aby zmírnily ten strašný liják a dovolily mi si dnešní den užít podle svých představ.
Naštěstí mě vyslyšely. Sotva jsem dopila kávu, déšť se zmírnil na mrholení. Nastal čas vyrazit. Teď a nebo nikdy.
Copak to je za mnou? :)
Z centra Glastobury je to k úpatí Toru asi dvacetiminutová procházka. Postupně přestávalo pršet a když jsem konečně stanula u paty kopce, déšť ustal úplně. Zašeptala jsem tiché díky a vydala se nahoru.
Šla jsem pomalu. Vychutnávala jsem každý krok. Jednou kolem mě proběhl muž v běžeckém úboru, který bral schody na Tor po dvou. Jinak jsem byla široko daleko úplně sama. Společnost mi dělalo jen pár divokých zajíců a ostrý listopadový vítr. Cítila jsem silné propojení s krajinou. Jako bych na tom místě už někdy byla, zdálo se důvěrně známé, přátelské. I přes nevlídné sychravé počasí mi bylo příjemně teplo, u výstupu jsem se i trošku zapotila. S každým krokem mi silněji bušilo srdce. Už jsem nelitovala. Naopak. Věděla jsem, že to je nejlepší nápad na světě. Že jsem přesně tam, kde mám být. Najednou stezka skončila a já byla na vrcholku. Krajina se pode mnou otevřela jako obrázková kniha. A já se začala smát – štěstím, úlevou, radostí.
Diskuze
Napsat komentář
Kdo jsem

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.
Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.
Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.
Novinky na blogu

Třicet čtyři

5 rad jak nejen přežít, ale hlavně si užít ADVENT

Válka a lítost

Magie a spiritualita

Co je to vlastně magie?

Vilidoupatko.cz

Make space, not war

To je moc krasne napsane! Uz jdu na dalsi dil. Jsem rada, ze se ti to splnilo, byt v ne idealnich podnebnich podminkach.
Dokázala to. Zadívat se do dálky, do budoucnosti.
Tyjo, mě kdyby přivítal takový slejvák, tak se že mě stane škarohlíd a jen bych nadávala :D. Nakonec to vypadá fakt hezky, těším se na další díl :)
Vypadá to nádherně :) Cítím z tvého článku nadšení a nostalgii jako bych tam byla s tebou. Těším se na pokračování :)
Těším se na pokračování. Popisuješ to skvěle, až bych tam chtěla taky být (i přes ten liják :)