Já? Neexistuje.

já neexistuje
Některé myšlenky jsou prostě zajímavější, než jiné – takové ty, které nás přinutí se na chvíli zastavit a zamyslet se nad nimi, převalovat je v hlavě a opakovat si je dokola, dokud je zcela nepochopíme a někdy také v náhlém záchvatu osvícení neintegrujeme do svého schématu. A pokud na vás tatáž myšlenka udeří dvakrát v průběhu dvou dnů, je to o to větší síla. V tu chvíle prostě víte, že se vám tím Vesmír a vaši duchovní průvodci snaží něco říct.

 

Ke mně přišlo toto velice silné poselství ze dvou hodně rozdílných a zcela nesouvisejících zdrojů. Poprvé z knihy Petera S. Beaglea Poklidné a tiché místo, kde byla pronesena ústy ducha mrtvého muže. A den na to z rozhovoru s evolučním biologem Janem Zrzavým na ČRo Radiožurnál. Poselství znělo.

 

„Neexistuje něco, jako já – existuje jen naše představa o tom, kdo jsme.“
A mě se okamžitě v hlavě rozběhl kolotoč úvah. Dílky skládanky zapadaly na místo.

 

anděl

 

Já je jenom představa

Většina z nás si myslí, že někde, možná v duši, v mysli, v mozku, existuje nějaké naše esenciální Já, to skutečné, opravdové, objektivní. I v hovorové řeči se často setkáváme s větami jako „Ty mě vůbec neznáš, nevíš, jaká opravdu jsem.“ nebo „Objevte své skutečné já.“

 

Jenomže už z principu žádné skutečné, opravdové já existovat nemůže, protože neexistuje žádný vnější, ničím nezatížený pozorovatel, který by ho uviděl. A tak našich já existuje bezpočet. Existuji já očima mojí maminky a já očima mého táty. Já, jak mě vnímá sestra, bráška. Já, jak mě vnímá můj partner, respektive všichni mí partneři za celý život. Já, jak mě vnímají kamarádi, učitelé, střípek mého já, jak ho viděli mí dnešní spolucestující v šalině. A samozřejmě ze všech nejdůležitější – já, jak ho vidím sama.

 

Ale žádné z nich není opravdovější nebo lepší, žádné není skutečnější či pravdivější – každé je jen pozorované z jiného úhlu pohledu. I to, co si o sobě myslím já sama je jenom právě ta myšlenka a nic víc. Je to jen domněnka, protože se domnívám, jaká jsem a podle toho se chovám, jednám, mluvím, myslím. Před sebou či před druhými, pořád je to ale jen domněnka.

 

Nevytvářejte si domněnky nám radí i třetí dohoda z učení starých Toltéků. Připomínat vám ji každý den můžou magnetky z mojí dílny.

 

Neustále soudíme své vlastní představy o sobě

Je možné nenávidět domněnku? Nejspíš ano. Ale je možné nenávidět domněnku, kterou jsem si sama vytvořila? Nemělo by, přinejmenším je to hloupé. Protože pokud je to jen domněnka, jen moje myšlenka, pak ji přece mohu změnit. A to třeba tak, abych si k ní lásku našla.

 

Pokud tedy nenávidíme sami sebe, necítíme skutečnou nenávist k vlastní osobě, ale k představě, kterou jsme si o ní vytvořili. Stejné je to i s druhými lidmi. Nikdo nemáme schopnost vidět svět nějakými kouzelnými brýlemi objektivity, a proto všechno naše poznání druhých lidí tvoří jen naše představa toho, jací jsou. A tyto představy pak milujeme nebo nenávidíme, případně jsou nám lhostejné.

 

V té knize, o níž jsem psala na začátku, vystupuje duch, který, protože již ztratil spojení se svým lidstvím, svým životem a svým tělem, existuje jen na základě představy, kterou si sám o sobě vytvořil. A tato představa je založena na tom, že jeho žena byla mrcha, která ho zákeřně otrávila, zatímco on byl skvělý člověk. Jenomže pak zjistí, že tohle vše byla jen jeho vlastní představa a že ve skutečnosti spáchal sebevraždu. Ta ale natolik nezapadala do jeho představy o něm samotném, že ji raději zapomněl.

 

 

Osvoboďme se ze zajetí představ

A tohle děláme pořád. Tvoříme si představy o sobě a o druhých, tvoříme si představy o světě kolem nás a pak jsme naštvaní, že realita vypadá jinak. Celý život neustále bojujeme s tím, aby naše myšlenky, naše domněnky, co nejvíc korespondovaly s tím, co nás obklopuje a s tím, jak jednáme. Pokud se tak neděje, jsme frustrovaní.

 

A naší asi největší chybou je, že ve své hlavě si stvoříme představu sebe sama a tuhle představu pak zahrnujeme výčitkami, vztekem, nenávistí. Domníváme se, že se známe, ale jediné, co kdy můžeme poznat, je jen naše vlastní představa.
To, jak nás vidí druzí, je zase jejich představa nás samých.

 

Jsme prostě mihotající se představy. Postavy ve stínovém divadle, neskutečné a neexistující a přesto se neustále zoufale soudící a hodnotící. A celé je to vlastně strašně úsměvné.
Nemá cenu radit vám ani sobě, abychom se těch představ vzdali. To je nesmysl a ani to nelze. Je to způsob, jakým my lidé vnímáme svět a nelze jej s našimi omezenými smysly ani vnímat jinak. Ale je dobré si občas uvědomit, že všechno co vidíme, slyšíme, vnímáme, cítíme, jsou jen naše vlastní myšlenky, jen naše představy a domněnky. A nad těmi vždycky můžeme mít moc, nikoli naopak. Uvědomění si této moci je ta největší svoboda, jíž ve svém lidství můžeme dosáhnout.

Diskuze

Napsat komentář

  1. Skvělý. A máme ty své vrozené čočky v oku a občas se nám mlží vlivem počasí a únavy. Takže ve finále se lidstvo potřebuje domluvit, co vlastně vidíme, abychom to popsali podobně a rozuměli si. A co vidíme jinak, abychom to se zájmem vyslechli a ty své úhly pohledu dali dohromady, než vytvoříme panoramatický pohled celé krajiny.
    Když se za starých časů dělaly mapy a nebylo dost mořeplaveb,letů a přístrojů bylo po skromnu. Můžem si všimnout , jak jsou deformované a nepřesné, podle toho, jaké informace se pospojovaly dohromady. A ke všemu se krajina mění rozdováděnými tektonickými deskami.
    A v letech počítačů a tabletů si zas všímáme, že některé weby se přesouvají, informace na nich se mění. Autoři dozrávají. Nadhledy se mění. A pořád máme, co studovat.
    Pravda s láskou vysvobozuje.

  2. Když to tak vezmeš, tak i obraz vzniká zachycením odrazu světla okem. Pak je to celé převrácené a jde to dál na sítnici. Funguje to pomalu jako ty naše jedničky a nuly v počítačích :)

    Deníček blogerky

  3. Něco podobného myslím někde říkal nějaký indiánský šaman, nebo více z nich.
    Vlastně to, že ten pohled, vjem, jednotlivce, na předmět, je tvořen zevnitř vně. A je ovlivňován tím, jak předmět vnímají ostatní okolo. Tak se utvoří společný dojem z určitého předmětu. Když do toho každý přidá trochu své emoce, tak je to společný prožitek, který doslova může přetvořit jakési to, co vlastně jsme spolu prožili, jak to popisujem.

    Ačkoliv máme stejný jazyk, každý prožívá nějak po svém, vidí a vnímá po svém. A tak každý mluví jakoby jiným jazykem svého vjemu a vyjádření. Ujednocená slova, která chápeme společně stejně, ta mají pak velkou sílu, jako by se rozkmitaly všechny hudební nástroje ( symbolizující „orchestr“ individuálních myslí každého jednotlivce ) v jedné rezonanci.

    Témata, ve kterých si lidé rozumět chtějí, nabírají víc energie ( efekt mořské vlny), než témata, která způsobují zmatení jazyků, při kterém se jeden povyšuje nad druhým ( vodní vír stahuje dolů, babylonská věž padá ).

    Kdo je vlastně ví živý? Je to člověk, o jehož životě se na druhém konci země dozvěděli až po jeho fyzické smrti a milují ho za jeho dobré skutky? Nebo jeto ten , kdo je přímo před jejich očima, fyzicky živý, ale jen sám sobě existuje, tak, že tomu ani sám nevěří, ale pro nikoho jiného nikdy nežil…..

    Někdo, kdo žil pro druhé, může mít někdy smutnou chvilku, že hodně let nežil. Ale pak až se setká s lidmi ,pro které žil, a ve kterých zažehl jasný plamínek, tak zjistí , že žil naplno.

    Žijeme v pokřiveném světě, ale chceme do něj také křivě zapadnout? Jen ať své křivé svědomí srovnají, ne, že my se budem podle nich křivit.
    „Zrcadlo, pověz , kdo je na světě nejkrásnější.“
    Zrcadlo na to: “ No, přece, no přece, no přece…přece, přece..“
    Asi někoho napadne: “ Zahoď ten vergl“.
    Zrcadlo také nedává věrný obraz.
    Jde o to, čím chceme být, a zda jsme se rozhodli někoho milovat a rozdělit svoji lásku rovnoměrně mezi sebe a ty ostatní a dovedeme rozpoznat, kteří ostatní za to stojí a nic si nenamlouvat. Určitě za to stojí ti, kteří doopravdy chtějí mít někoho rádi a žijí tak.

    Bublina se přetvoří přímo naživo, protože my ji tvoříme tak, jak ji rozezníme: https://www.youtube.com/watch?v=UDIwcsReW7U

  4. No, naše skutečná podstata se ukáže až po smrti, tedy my si ji uvědomíme.. člověk ať si myslí co chce tak žije tady na Zemi v nevědomosti a může se jenom domnívat, jak jsou věci doopravdy, ale teprve až opustíme své těla, tak budeme vědět všechno, protože tam už není žádná přetvářka ani ego..

Kdo jsem

Image

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.

Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.

Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.

NAVŠTIVTE MŮJ E-SHOP

banner