Jak jsem hledala hojnost

Poslední dobou sem nedávám příliš mnoho zážitků, protože jsou obvykle ryze osobní povahy a pro ostatní by nemusely bez složitého kontextu být vůbec tak zajímavé, jako jsou pro mě. Ale včera jsem byla na pravidelné meditaci u kamaráda, kam chodím obyvkle každý týden a zážitek z vizualizace byl tak silný a zajímavý, že jsem se rozhodla si ho zapsat. Už dlouho si chci psát všechny prožitky na společných meditacích, které máme vždy zaměřeny na nějaké téma, abych se k nim později mohla vracet, ale až spletitý a barvitý příběh mé včerejší cesty do vlastního nitra mě přesvědčil, abych se do toho pustila.

Naše cesta do hlubin svého já byla na téma hojnost. Nechali jsme se vést zvukem mísy, která nás vždycky doprovází a nechali volně proudit vizualizace v hlavě. A moje cesta za hledáním hojnosti byla plná zajímavých symbolů a metafor.

Objevila jsem se na hladině moře – bylo čisté a klidné, jako hladké zrcadlo a moje nohy se do něj vůbec nebořily, jako bych kráčela po povrchu. Provázela mě liška, jedno z mých totemových zvířat. Nad hlavou nám zářilo slunce, horké a spalující a já měla žízeň, byla jsem unavená, ale nikde nic, jen nekonečné moře a obloha. Říkala jsem si, že to tak přece nejde, že musím udělat aspoň nějaký ostrov, že přece nemůžu v meditaci na hojnost zažívat takovéhle přízračné peklo. Ale nic se nedělo, jenom pořád ten stejný vyčerpávající obraz a liška, co si v klidu běžela kus přede mnou.

Ucítila jsem, že problém je v srdci, které mám náhle těžké jako kámen – úplně jsem ten kámen viděla před sebou, malý bílý oblázek, zbrázděný a strašně těžký. Naštvala jsem se, že to takhle nechci, že se přece musím naučit, jak přijímat hojnost a takhle to teda nepůjde. Začala jsem vzteky bušit do hladiny toho moře a najednou se celá realita změnila. Jako by se hladina moře otočila a já náhle nestála na moři, ale visela na obloze.

Takhle se to dělo ještě chvíli, že se reality otáčely – chvíli jsem klečela na mořské hladině, hladké jako zrcadlo a vzteky do ní bušila, chvíli jsem visela na modrém nebi nad nějakým světem, plným pobořených domů.

Nakonec jsem si řekla, že všechno je lepší, než ta „mořská poušť“ a zůstala jsem viset na té obloze. Dolů na zem mě snesla moje liška, na chvíli ji narostly křídla a já v bezpečí přistála na zemi. Všude kolem byly rozbořené stavby – zřícené zdi katedrál bez střechy, zničené domy, zarůstající trávou. Země byla suchá, kolem sice rostly i stromy a tráva, ale vypadaly docela neduživě.

Věděla jsem, že celý problém je v tom mém srdci, že ono je ztvrdlé na kámen a nechce přijímat hojnost a že s tím teda musím něco udělat. Vzala jsem ho do ruky, ten oblázek, a položila ho na zem. Chtěla jsem, aby z něj něco vyrostlo a opravdu – po straně puklo a začala z něj růst zelená rostlinka. Liška to chvíli sledovala a pak ji ukousla a snědla. Rostlinka začala růst znovu a liška ji zase zchramstla. Když to udělala potřetí, začala jsem na ni křičet, proč to proboha dělá. Podívala se na mě a řekla: „Protože to tak chceš. A já jsem tvoje, takže dělám to, co chceš ty.“

Došlo mi, že to já bráním rostlince, aby prospívala. Začala jsem se plně soustředit a přivolala další dva zvířecí průvodce, vlka a hada. Společně s mými zvířátky jsme z kamenného srdce dostaly ven malou zelenou rostlinku, která začala růst a sílit. Ale věděla jsem, že je třeba ji zajít. Začala jsem hledat vodu a objevila jsem malou studánku. Když jsem se ale nad ni naklonila a dotkla se hladiny, opět se celý svět otočil a já byla zase na moři.

Tentokrát ale pod mýma nohama byl písek – byla jsem na pláži krásného tropického ostrova, své srdce jako oblázek zpátky v hrudi. Ostrov byl porostlý tropickým pralesem, všude bylo zralé voňavé ovoce, banány, manga i neznámé ovoce různých barev, úplně se mi sbíhaly sliny. „Super, ostrov hojnosti, konečně!“ zaradovala jsem se. Jenomže to nebylo tak snadné. Všimla jsem si, že v tropickém lese se skrývají stíny nějakých příšer, které ten ostrov hojnosti hlídají.

Na pláži stála chatrč nějakých domorodců a tak jsem šla za nimi, aby mi poradili, jak se těch příšer zbavit. Řekli mi, že proti nim můžu bojovat svým srdcem a nabídli mi, že z toho oblázku udělají zbraň. Podala jsem jim ho a oni ho vybrousili do špičky a přivázali na klacek, takže vznikl jakýsi oštěp.

Vzala jsem si tuto zbraň do ruky a šla na pláž, směrem k lesu a čekala, až se příšery objeví, připravená s nimi bojovat. Z lesa vyšly obrovské černé kočky, velké jako kůň a každá měla na hlavě čtyři tváře. Čtyři děsivé kočičí obličeje s vyceněnými zuby a blýskavýma zelenýma očima. Bylo to docela děsivé.

Věděla jsem, že někde mají i vůdce, největší kočku, kterou když porazím, zmizí i tyhle. A skutečně – z lesa vyšla obrovitá nestvůra veliká jako dům. Byla to tisícitvaří kočka – černý panter velikosti většího rodinného domu, jehož celé tělo pokrývaly kočičí obličeje, jeden zlověstnější, než druhý.

„No super,“ pomyslela jsem si. Jen na hlavě mělo to monstrum desítky obličejů a všechny se na mě s vyceněnými zuby vrhly. A já najednou zjistila, že jsem v tlamě té obří kočky, v ruce svírám oštěp a snažím se na jejím jícnu napáchat co největší škody. Zalila mě horká krev a to už jsem byla v žaludku. Byla tam tma, hrozný puch a vedro. Chtěla jsem ven, ale bála jsem se. Pořád jsem měla svoje srdce jako zbraň, ale zachvátila mě strašná hrůza a panika. Odsud se nedostanu, hojnost nikdy nezískám!

Najednou jsem se probrala z toho zoufalství. „Je to moje hlava, moje mysl, moje meditace a moje příšera. Samozřejmě, že ji můžu porazit. Tak do toho!“ uvědomila jsem si. Odlomila jsem větev, vzala své oblázkové srdce do ruky a prosekala si skrze žaludek a vnitřnosti té potvory cestu na světlo.

Vylezla jsem celá špinavá a zakrvavená na pláž. Tisícitváří kočka za mnou spadla k zemi a v ten okamžik zmizela a ostatní kočky s ní. Domorodci se ke mně vrhli a děkovali mi, že jsem je zbavila těch příšer.

Vzali mě a nesli do lesa, kde jsem zabořila svoje srdce do země a ihned z něj vyrostl nádherný strom, který se větvil tak dlouho, až z něj byl altánek a v něm i trůn z větvoví. Vypadalo to nádherně. Tam mě posadili a začali mi nosit věci – ovoce, jídlo na nádherných palmových listech, šperky, dárky. Uctívali mě a zahrnovali mě vděčností.

Nejdřív mi to bylo hloupé, protože mi přišlo nevhodné si od nich brát tolik věcí, vždyť o nic nešlo. A pak mi to došlo – tohle je ono. Tohle je to, co se musím naučit. Přijímat s vděčností dary, které mi život nabízí, přijímat dary od druhých lidí, prostě přijímat hojnost.

Takže jsem si to začala užívat a tím se hojnost ostrova ještě zvětšila. Ovoce bylo větší a šťavnatější, domorodci byly šťastní a já jim začala vládnout a oni mě za to milovat. Všude se objevovaly krásné mramorové chrámy, fontány, cesty. Domorodci se smáli a byli šťastní.

Ve chvíli, kdy jsem já přijala hojnost, jako by se všechno zlepšilo, jako bych tím, že jsem svoje srdce otevřela hojnosti, rozproudila nějaké dávno zakrnělé energetické dráhy. Všechno se začalo měnit a růst. A já zase pochopila, že sdílená hojno
st je největší hojnost. A že nejprve ji musím začít přijímat já, abych ji pak v sobě mohla násobit a dávat ostatním. Že čím bohatší budu já sama, tím více budu moci dát druhým.

S touhle myšlenkou jsem opět plně ucítila svoje tělo, které leží na dece a až do konce jsem jen prodýchávala a integrovala ten blažený pocit do něj. Cesta za hojností byla velmi poučná:)