Jak jsem vyhrála knížku, kterou jsem potřebovala

Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak nám občas život dokáže přivést do cesty přesně to, co potřebujeme zažít, vidět, slyšet, dostat. Nezapomenu na zážitek z doby před pár lety, kdy jsem pochybovala o moci našich myšlenek ovlivňovat realitu a hledala jsem nějaké ujištění – a osud mi poslal do cesty knihu s názvem „Ovlivňování reality“, kterou jsem doslova našla na ulici (celý příběh popisuji v tomto článku). A něco podobného jsem prožívala v poslední době – zase ty staré známé pochyby, zase ten strach. Chtěla jsem nějaké ujištění, že jdu po správné cestě, že nade mnou někdo bdí. A zase jsem dostala knihu, ačkoli tentokrát nespadla z nebe, i když…:)

Někdy v září jsem z nudy projížděla nejnovější články na blog.cz a to mě přivedlo na stránky U modré kočky. A tam jsem narazila na článek, v jehož titulku mě hned zarazilo slovo Soutěž. A to prosím soutěž o Rok vědomého života. Přiznám se, že jsem za tím nečekala knihu, ale nějaký suprový prožitek, možná kurz nebo nějakou cestu do Nepálu, kde budeme rok dobrovolničit:D No, ale šlo o knížku s rovnými 365 radami, jak žít vědomý život, což je taky dobré:) A vzhledem k tomu, že soutěž obsahovala jen napsání komentáře na téma „co byste přidali do tého knihy, co by si lidé měli uvědomit?“, mrskla jsem ho tam a úspěšně na celé soutěžení zapomněla.

O to větší byla moje radost, když mi v říjnu přišel email, že jsem vyhrála knihu. Zprvu jsem ani netušila, v jaké soutěži, až díky přiloženému odkazu jsem si vzpomněla a začala se nahlas radovat, protože přemožená pochybnostmi a starostmi jsem v té výhře cítila krásné postrčení andělů, že je všechno v pořádku a že jdu správným směrem.

A za jaký komentář jsem knížku vyhrála?
Každý den bychom si měli uvědomit, že jsme naživu. Že máme tělo, které dýchá, bije mu srdce, tělo, které má smysly, jež nám zprostředkovávají svět. Že máme mysl, naše vědomí, díky němuž si to všechno uvědomujeme a pocity, které nás v této realitě ukotvují. Že máme svobodnou vůli, díky níž můžeme dělat cokoli chceme a jediné, co nás omezuje, jsme my sami. A že je to zázrak, že se setkala zrovna tahle spermie z těch milionů spermií našeho táty a tohle vajíčko z těch desítek dalších vajíček naší mámy a z nich jsme vzešli zrovna my – zrovna já, zrovna ty a ne nikdo jiný. Že máme každý svoji cestu, po níž jdeme a i když nevíme, kde je její konec, už jen ta cesta samotná je úžasnou výzvou a úžasným zážitkem. A že je strašně zajímavé a fascinující po ní jít, ať už je jakákoli.

A musím říct, že přesně taková kniha mi zrovna chyběla:) Každý den ráno jsme si s mým drahým navykli si číst poselství na ten den a snažit se aspoň chvíli zamyslet nad tím, co ná říká. V radách je hodně moudrosti a hlavně si pravidelným otevíráním knížky budujeme skutečný návyk žít vědomě, přemýšlet nad sebou, nad svým životem, nad svými rozhodnutími a být skutečně ve svém těle, tady a teď a vše, co děláme, dělat vědomě. To neznamená se jen vznášet na obláčku a meditovat, ale žít běžný život s plným soustředěním na něj, bez zbytečného utápění se v minulosti a přehnaného doufání v budoucnost. Moc děkuji za tuhle výhru, kterou mi osud přinesl do cesty a za příležitost, poznat díky knize zase další aspekty sebe sama. A hlavně díky za střípek víry, kterou ve mě tento zážitek zanechal:)