Jak mi příroda během chvilky zvedla náladu:)

Před nedávnem jsem se přestěhovala k příteli na okraj města do domku. Můj sen – bydlet v domě se zahradou dost daleko od civilizace kvůli klidu a přesto dost blízko kvůli pohodlí. Jenomže po celém životě stráveném v centru města je občas těžké si zvykat na dlouhou dojezdovou vzdálenost do práce, za kamarády, do obchodu…no prostě kamkoliv. A když jsem si na kodrcání se autobusem už jakž takž zvykla (dělá se mi v něm totiž špatně), nachystalo mi město jobovku v podobě opravy silnice. A kdyby jen jedné, ale hned zároveň asi osmi komunikací v bezprostředním okolí našeho bydliště.

Výsledkem jsou zácpy, které z osmiminutové projíždky autobusem na konečnou šaliny (tady jsme v Brně;)) udělaly šílené martyrium. Popojet, zastavit, popojet, zastavit, žaludek se houpe, lidé jsou nevrlí, číst se skoro nedá a tohle každý den někdy i půl hodiny.
Inu a aby toho nebylo málo, s podzimkem nám ještě vyfrézovali silnici kousek od domu, právě tu po níž jezdí autobus, a začali pokládat nový asfalt, kvůli čemuž museli namontovat semafor a jezdí se na střídačku jedním nebo druhým pruhem. Z půl hodiny se tak stala ve špičce třeba i hodina.
Dneska jsem dojela z práce šalinou na konečnou a vidím tam stát můj autobus. Zběsilým úprkem razím kupředu, aby mi autobus ujel před nosem. Fajn, jezdí to co dvacet minut, uklidňuju rozhicované plíce neuvyklé běhu a začtu se do knížky. Jenomže ouha! Je pořád ještě špička, i když už radši zůstávám v práci déle, abych se vyhnula nejhorším frontám, a tak autobus jezdí co deset minut. Jenomže zabraná do knížky si ho všimnu, až když vyhazuje blinkr a mizí v dál. Zmocňuje se mě parádní vztek, ale zase si říkám, že jsem stejně počítala s dvaceti minutami, tak co, budu si v klidu dál číst, za chvíli je tu další.
Haha. Řekl si asi v tu chvíli osud a rozhodl se, že následující autobus zpozdí o dvacet minut a nechá mě tam půl hodiny dřepět s rozrůstajícím se hloučkem nevrlých cestujících. Když bus konečně dorazí, je pěkně plný, ale nejhorší zácpa v nedohlednu. Jenže sotva se uklidním, že jsem za pár minut doma, autobus se zastaví a já vidím frontu aut před námi čekající u semaforu.
V tu chvíli už zoufale přemítám, že poprosím řidiče, ať mě prostě vysadí tady, uprostřed polí a fabrik, že to radši dojdu pěšky. Nakonec vydržím o pár desítek metrů kodrcání hlemýždím tempem dál k zastávce, vrazím do uší mp3jku a nevidím neslyším, utíkám z autobusu pryč. Mám pocit, že ještě chvíli a udusila bych se v něm.
Naštvaná, unavená, se slzami na krajíčku si to šinu podél nově naasfaltované vozovky domů. Dvě zastávky v části plné polí a dílen by busem zabraly dvě minutky, pěšky je to procházka aspoň na patnáct. Podél cesty, kde smrdí nový asfalt nic moc. A pak najednou vidím cestu stáčející se na pole a mám úžasný nápad. Touhle cestou jsem šla jen jednou, ale vím, že vede podél potoka a potom takovou mezí, které místní říkají sad, až k nám před dům. Příjemná oklika trávou a kolem stromořadí. Paráda.
Odbočuji od všudypřítomného asfaltového smradu na polní cestu a po několika minutách chůze mi dochází další fatální chyba tohoto dne. Potok, který se mi líně plazí pod nohama v metr hluboké brázdě, mám po levé ruce, tedy stejným směrem, kudy to potřebuji vzít k domovu. V dálce za poli a jabloňovým „sadem“ už vidím náš dům, jenže v cestě mi stojí strouha plná ledové vody.
V tu chvíli mi začne v uších z mp3jky hrát Vltava od Bedřicha Smetany a já se od srdce začnu smát té ironii. Rychlé, hravé smyčce symbolizují malou říčku na kterou se právě koukám a já si říkám, že to nějak dopadne. Najednou mě napadne rozhlédnout se kolem – na slunko, které se nad poli kloní k západu. Na šípkové keře podél cesty, kterou jdu. Na fialkové a žluté a modré podzimní květiny. Pomalu kráčím zelenou svěží trávou a do uší mi hraje orchestr. Najednou jsem mnohem lehčí, než před chvílí. A ten potok vlastně není tak široký, aby nešel překročit nebo přinejhorším přebrodit, však od něj už to kolem jabloní bude jen pár kroků domů.
S lehounkým srdcem pokračuji cestou necestou a docházím k místu, kde je strouha kousek dlážděná, takže se dá krásně slézt až k úzkému proudu vody, jehož půl metru na šířku hravě přeskočím. Vylézt strmý břeh z kamení už je jen chvilička a najednou jsem na správném břehu a sluníčko hřeje skoro jako v létě, i když už zbarvuje celý svět do odstínů oranžové, do barev podzimu.
Procházím pod jabloněmi, obtěžkanými ovocem, kolem dalších a dalších šípkových keřů a slibuji si, že sem zítra zajdu otrhat plody do čaje. Cestička vyšlapaná pejskaři a dětmi mě zdárně dovede až před náš dům a já najednou zjišťuji, že už nejsem ani naštvaná, ani unavená ani smutná. Usmívám se a děkuji přírodě, že mě tak nádherně dokázala pozvednout na duchu.

Diskuze

Napsat komentář

Kdo jsem

Image

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.

Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.

Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.

NAVŠTIVTE MŮJ E-SHOP

banner