1.10.2015

Výsledkem jsou zácpy, které z osmiminutové projíždky autobusem na konečnou šaliny (tady jsme v Brně;)) udělaly šílené martyrium. Popojet, zastavit, popojet, zastavit, žaludek se houpe, lidé jsou nevrlí, číst se skoro nedá a tohle každý den někdy i půl hodiny.
Inu a aby toho nebylo málo, s podzimkem nám ještě vyfrézovali silnici kousek od domu, právě tu po níž jezdí autobus, a začali pokládat nový asfalt, kvůli čemuž museli namontovat semafor a jezdí se na střídačku jedním nebo druhým pruhem. Z půl hodiny se tak stala ve špičce třeba i hodina.
Dneska jsem dojela z práce šalinou na konečnou a vidím tam stát můj autobus. Zběsilým úprkem razím kupředu, aby mi autobus ujel před nosem. Fajn, jezdí to co dvacet minut, uklidňuju rozhicované plíce neuvyklé běhu a začtu se do knížky. Jenomže ouha! Je pořád ještě špička, i když už radši zůstávám v práci déle, abych se vyhnula nejhorším frontám, a tak autobus jezdí co deset minut. Jenomže zabraná do knížky si ho všimnu, až když vyhazuje blinkr a mizí v dál. Zmocňuje se mě parádní vztek, ale zase si říkám, že jsem stejně počítala s dvaceti minutami, tak co, budu si v klidu dál číst, za chvíli je tu další.
Haha. Řekl si asi v tu chvíli osud a rozhodl se, že následující autobus zpozdí o dvacet minut a nechá mě tam půl hodiny dřepět s rozrůstajícím se hloučkem nevrlých cestujících. Když bus konečně dorazí, je pěkně plný, ale nejhorší zácpa v nedohlednu. Jenže sotva se uklidním, že jsem za pár minut doma, autobus se zastaví a já vidím frontu aut před námi čekající u semaforu.
V tu chvíli už zoufale přemítám, že poprosím řidiče, ať mě prostě vysadí tady, uprostřed polí a fabrik, že to radši dojdu pěšky. Nakonec vydržím o pár desítek metrů kodrcání hlemýždím tempem dál k zastávce, vrazím do uší mp3jku a nevidím neslyším, utíkám z autobusu pryč. Mám pocit, že ještě chvíli a udusila bych se v něm.
Naštvaná, unavená, se slzami na krajíčku si to šinu podél nově naasfaltované vozovky domů. Dvě zastávky v části plné polí a dílen by busem zabraly dvě minutky, pěšky je to procházka aspoň na patnáct. Podél cesty, kde smrdí nový asfalt nic moc. A pak najednou vidím cestu stáčející se na pole a mám úžasný nápad. Touhle cestou jsem šla jen jednou, ale vím, že vede podél potoka a potom takovou mezí, které místní říkají sad, až k nám před dům. Příjemná oklika trávou a kolem stromořadí. Paráda.
Odbočuji od všudypřítomného asfaltového smradu na polní cestu a po několika minutách chůze mi dochází další fatální chyba tohoto dne. Potok, který se mi líně plazí pod nohama v metr hluboké brázdě, mám po levé ruce, tedy stejným směrem, kudy to potřebuji vzít k domovu. V dálce za poli a jabloňovým „sadem“ už vidím náš dům, jenže v cestě mi stojí strouha plná ledové vody.
V tu chvíli mi začne v uších z mp3jky hrát Vltava od Bedřicha Smetany a já se od srdce začnu smát té ironii. Rychlé, hravé smyčce symbolizují malou říčku na kterou se právě koukám a já si říkám, že to nějak dopadne. Najednou mě napadne rozhlédnout se kolem – na slunko, které se nad poli kloní k západu. Na šípkové keře podél cesty, kterou jdu. Na fialkové a žluté a modré podzimní květiny. Pomalu kráčím zelenou svěží trávou a do uší mi hraje orchestr. Najednou jsem mnohem lehčí, než před chvílí. A ten potok vlastně není tak široký, aby nešel překročit nebo přinejhorším přebrodit, však od něj už to kolem jabloní bude jen pár kroků domů.
S lehounkým srdcem pokračuji cestou necestou a docházím k místu, kde je strouha kousek dlážděná, takže se dá krásně slézt až k úzkému proudu vody, jehož půl metru na šířku hravě přeskočím. Vylézt strmý břeh z kamení už je jen chvilička a najednou jsem na správném břehu a sluníčko hřeje skoro jako v létě, i když už zbarvuje celý svět do odstínů oranžové, do barev podzimu.
Procházím pod jabloněmi, obtěžkanými ovocem, kolem dalších a dalších šípkových keřů a slibuji si, že sem zítra zajdu otrhat plody do čaje. Cestička vyšlapaná pejskaři a dětmi mě zdárně dovede až před náš dům a já najednou zjišťuji, že už nejsem ani naštvaná, ani unavená ani smutná. Usmívám se a děkuji přírodě, že mě tak nádherně dokázala pozvednout na duchu.
Diskuze
Napsat komentář
Kdo jsem

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.
Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.
Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.
Novinky na blogu

Třicet čtyři
Dnes slavím své třicáté čtvrté narozeniny. Třicet čtyři dokončených oběhů planety země kolem slunce, připoutejte se, prosím, další právě začíná.…

5 rad jak nejen přežít, ale hlavně si užít ADVENT
Vždycky před Vánocemi se kromě záplavy světýlek v ulicích, hromady stánků a přehršle koled z rádia vyrojí i komentáře, které…

Válka a lítost
Dnes, 11.listopadu, si připomínáme Den válečných veteránů. Lidé si připínají na klopy rudé květy vlčích máků a médii zní silná…

Magie a spiritualita
O tom, co je magie, jsme si povídali v předchozím článku. S magií úzce souvisí i spiritualita – něco, co nás…

Co je to vlastně magie?
Slovo magie je pravděpodobně odvozeno staroperského výrazu „maguš“, což znamená kněz, který byl pro tehdejší lidi vlastně něčím jako kouzelníkem.…

Vilidoupatko.cz
Copak je to za podivný název článku, říkáte si možná. Webová adresa? V titulku je však zcela záměrně – a…

Make space, not war
V těchto dnech svět obletěly dechberoucí fotografie, jež pořídil nový teleskop Jamese Webba. Ten před půl rokem odstartoval ze země…

4 rozšířené mýty o kamenech (kterým možná taky věříte)
Kameny (nerosty, minerály, polodrahokamy) se využívají v magii a lidovém léčitelství tisíce let. Používáme je při rituálech, léčení, jako ochranné…
Krásný! Příroda je mocná čarodějka! :)