Jarní únava

Dneska jsem poprvé v letošním roce seděla v parku na lavičce a nechala se hřát jarním sluníčkem do tváří. Seděla jsem, koukala na stromy, které ještě čekají na první pupeny, koukala na mraky a na kamínky, třpytící se v trávě. Zní to jako krásná chvilka, meditativní, relaxační, příjemná. A taky byla. Až na ten černý mrak, který jsem si s sebou do parku přinesla a který nakonec to sluníčko, stromy, ptáky i trávu, zastínil.

Naděje

Do parku jsem si sedla cestou od lékařky, gynekoložky, u níž jsem byla na kontrole. Po roce a půl, co se s mým drahým snažíme o miminko, mi předepsala hormony, z nichž se mi udělala cysty, o kterých mi dnes pověděla. A právě od ní se začal tvořit ten černý myšlenkový mrak.

Před rokem touhle dobou jsem byla v poradně u kamarádky Gabriely a plna nadšení jsem si domů nesla bylinkové čípky. Stejně nadšeně jsem pila bylinkové čajíky, které mi doporučila, radovala se z jarního sluníčka a s láskyplně rozevřenou náručí jsme se s mužem obraceli nahoru a volali tu naši dušičku. Už tehdy to byl půl rok od chvíle, kdy jsme se rozhodli, že chceme, abychom byli tři. Pořád jsme se ale ještě nestresovali, času dost, krásné léto plné zážitků před námi. Věřila jsem plně síle bylinek a prostého záměru.

Beznaděj

Uběhlo dvanáct dlouhých, předlouhých měsíců. Místo bylinek polykám Clostilbegyt a Utrogestan. Dvě kouzelná zaklínadla z „mamynkovských“ diskuzí, která jsem nechtěla nikdy použít. Ale po tom roce už bych polykala i žiletky, kdyby to mělo pomoct. Jenomže hormony se prohnaly mým tělem a šup, už jsou tu – cysty na vaječnících. Droboučké, snadno se vstřebají samy, ale přeci jen – jsou tam.

A tak jsem seděla, koukala do mraků a říkala si, kam až budu ochotná zajít v té cestě za děťátkem? Kývla jsem na hormony, kterých bych se před rokem nedotkla ani klackem. Utratila jsem tisíce za bylinky, doplňky stravy, za semináře probuzeného ženství. Mám za sebou snad všechna myslitelná vyšetření, která stále potvrzují totéž – jsem zdravá a plodná žena a mám zdravého a plodného muže. Jenom se nám jaksi nedaří zplodit dítě.

Přistihuji se, že začínám závidět. Těm šťastným rozesmátým párům, které mají doma ten malý zázrak – kouzelný mix jejich společných genů, který vznikl z jejich těl, aby se stal samostatnou lidskou bytostí. Koukám na všechny ty špunty na tříkolkách a na špuntíky v nosítkách a v srdci se mi rozlévá ledový chlad. Bojím se.

Strach

Bojím se, že to nepůjde. Nikdy. Bojím se, že to třeba moje tělo neumí. Vždycky jsem byla divná, jako dítě jsem trpěla různými obskurními neduhy, jimž se nedařilo nalézt příčinu, tak co když prostě nemůžu mít dítě, i když jsem podle všeho zdravá?

Pak se hned zase okřiknu. Nepoddávej se svým strachům. Věř. A tak věřím. Urputně. Usilovně. Moje víra by mohla skály lámat, představuji si, jak ve mě roste to maličké, jak tenhle měsíc už uvidím dvě čárky na testu, jak vše dobře dopadne. S prvními kapkami krve na toaletním papíře se víra rozplyne jako mýdlová bublina – kterou ostatně vždycky byla.

Zklámání přinese slzy. Slzy smutku a vzteku zároveň. Smutek, ten je nasnadě. Ale na koho se zlobím? Na sebe. Že se dost nesnažím, že málo cvičím, málo zdravě jím. Na muže. Že bychom se spolu mohli milovat častěji a mohl by něco udělat s večerními nájezdy na ledničku. Zlobím se na všechny ty, kterým se to povedlo a teď nás zásobují fotkami z ultrazvuku a z porodnice a z kočárku a ptají se: „Vy pořád nic?“. Zlobím se na Vesmír, že tohle dovolil, že mám v osudu napsané se takhle měsíc co měsíc trápit. Zlobím se, protože chci být mámou, chci být dobrou mámou, ale z nějakého záhadného důvodu to nejde.

Ze vzteku pak přijdou rozhodnutí. Tohle už jíst nebudu. A cvičit na záda budu každý den. Rozhodnutí, která vydrží pár dní a pak je smetou dobře míněné rady. Neupínej se na to, nehroť to, žij, užívej si, ono to přijde. A tak žiju, užívám si a protože to nepřijde, zase se naštvu na sebe, že jsem si moc užívala a málo se snažila a kolotoč se točí dál.

Pochybnosti

„Neřeš to.“ Mantra všech těch, kteří už kojí, chovají, houpou. „Je to v hlavě.“ Tak určitě. Jako všechno, co souvisí s naším zdravím. Jenomže – co přesně je v mé hlavě? Urputné přílišné chtění? Někdy určitě, na těch pár okamžiků, kdy vidím děti hrát si na hřišti a zastudí mě v hrudi. Ale většinu času je tam práce, blog, přátelé, koníčky, co budu vařit k obědu a kam pojedeme o víkendu s mužem. Dokonce ani v posteli nemyslím na nic, jen na přítomnou chvíli, na touhu a vzájemné potěšení.

Řeším to? Jistě. Jako v životě neustále něco řešíme. Tak jako se chystáme na pracovní pohovor, učíme na zkoušku nebo plánujeme dovolenou. Piju čajíky, cvičím Mojžíšovku a pozoruju, kdy zhruba nastává ovulace, ale zároveň dělám tisíc jiných věcí, protože můj nabitý život mi nedovoluje soustředit se jen na jednu věc.

Řeším to moc? Mám to v hlavě? Nevím. Nedokážu říci. Co ale vím je, že už jsem unavená. Unavená z neúspěchu, unavená z hormonů, cyst, kontryhelových čajů a symptotermálních metod. Unavená ze všech otázek „tak co, už“ a ze soustrastných pohledů kamarádek a příbuzných, když zavrtím hlavou. Jsem unavená a mám toho dost.

Únava

„Mám už toho dost.“ To jsem si řekla dnes na té lavičce, na jarním slunci pod modrou oblohou, s cystami na vaječnících a černým mrakem v mysli. Že už toho bylo dost. Už nic nepolykám, nic nepiju, nic neměřím a nic nedělám. Už nemůžu. Odevzdávám to nyní tobě, děťátko, ať jsi kdekoli. Opravdu, cele a úplně to odevzdávám tobě a věřím, že se zařídíš tak, jak potřebuješ.

Když jsem dospěla k tomuto rozhodnutí, černý mrak se pomalounku, polehounku, rozplynul a mě se ulevilo. Možná jen na chvíli. Možná se s příští menstruací či s dalším oznámením některé kamarádky, že je těhotná, zase vrátí. Ale možná skrze něj zasvítí paprsek naděje, který se stane světlem nového života. A možná se vůbec nic nestalo a to, co se tváří jako rozhodnutí nechat to plynout, je jen převlečené chtění. Nevím.

V tomhle článku se ale nemá skrývat odpověď. Jen jedna chvíle jarního dne, která může, ale nemusí být důležitá. Jen mnoho černých myšlenek, která, jak vím, trápí také mnohé z vás. Nejste v tom samy. Děkuji, že jsem to s vámi mohla sdílet.

Kéž se vám všem, kdo stále čekáte na dušičku, která se vám usídlí pod srdcem, splní vaše přání, co nejdříve. S láskou Lúmenn