Kdybych mohla změnit svůj život…

…tak bych neudělala vůbec nic. Protože můj život je perfektní tak, jak je. Zrovna o víkendu jsem o tom vedla debatu s mojí maminkou a došla jsem k tomu, že svůj život miluji a vypadá přesně tak, jak jsem si vždycky přála žít. Můj život se ubíral nejrůznějšími klikatými cestičkami, taková puberta v blázinci, to není něco, o co by člověk zrovna stál. Vztahové vzlety a pády, domácí násilí, zrady, melancholie. Bylo těch fuj fuj věcí vcelku dost, ale neodmazala bych ani jedinou. Všechny ty kopance totiž nakonec poskládaly mozaiku mého současného já a všechny zlé věci nakonec vedly k něčemu dobrému. Není věc, které bych litovala, věc, kterou bych smazala, věc, na niž bych chtěla zapomenout.

A kdyby ke mně teď přiletěla kouzelná víla s třpytivou hůlkou a zeptala se mě, co bych na svém životě chtěla změnit, asi bych jen pokrčila rameny a řekla: „Nech to bejt. Udělej nám dobrý kafe holka a pojď si posedět a podívat se, jak peckózní to je přesně tak, jak to je.“

Nechci, aby to znělo bůh ví jak namyšleně nebo tak, že si něčeho nevážím. Chraň bohové. Každý den si uvědomuju, jak neuvěřitelné štěstí mám, že jsem se narodila ve střední Evropě ve 21.století a právě do svojí rodiny. Každý okamžik prožívám s hlubokou vděčností k Vesmíru, Bohu, bohům, bytostem světla či co to nad námi vlastně bdí, že se mám přesně tak, jak se mám a nijak jinak. Jistě, vyskytnou se někdy drobné mráčky na blankytném nebi štěstí, ale to je prostě život a musí to tak být. Jak jinak by si člověk vážil toho, co má, než když mu osud občas pohrozí prstem a udělá na něj aspoň malinkaté bububu?

A tak s hypotetickou vílou pijeme hypotetickou kávu a šťastně mhouříme oči do letního sluníčka. Život je skvělý. Žiju v Brně, v městě které zbožňuju a v němž bydlí i většina mých blízkých přátel. Nechci se stěhovat nikam jinam, tohle je město, do něhož jsem zapustila kořeny. Mám krásný dům s malou zahrádkou, mám úžasné přátele a ještě lepší rodinu. Mám muže, kterého neuvěřitelně miluju a kterého si za dva měsíce budu brát. Všechny mé práce jsou zajímavé a poskytnou mi dost prostředků, abych neumřela hlady, zaplatila nájem a ještě si dopřála něco pěkného – zážitky, občasnou večeři či drink, knížky, oblečení. Navíc dělám hodně věcí a všechny mě živí jen zčásti, takže mám velkou svobodu a flexibilitu, mohu své činnosti měnit nebo ubírat či přidávat. Mám toho nejskvělejšího psa pod sluncem. Zdravíčko slouží v rámci možností, až na vzácné výjimky nemarodím, po doktorech neběhám. Mohu tvořit, psát, kreslit, realizovat se, mám spoustu koníčků a málokdy se nudím. A navíc mám za sebou spoustu zajímavých zážitků, které můžu jednou vyprávět vnoučatům – některé tedy až budou plnoletá:)

Když si to tak po sobě čtu, úplně se mi po duši rozlévá nádherné teplo. Díky, třpytivá vílo plnící přání, aspoň díky tobě vím, co všechno mám a nemusím marnit čas a energii na přemýšlení, co bych ještě mohla mít.

Neříkám tím, že po ničem netoužím. Mám svoje přání, svoje sny, jako každý. Mohla bych přibrat pár kilo, vydělávat víc peněz nebo by moje blogy mohlo číst víc lidí. A bylo by to fajn. Ale to jsou všechno cíle, k nimž směřuji, kvůli nimž se snažím, vyvíjím, na nichž pracuji. Kdyby mi tohle splnila lusknutím ploutve nějaká zlatá ryba, jakou bych z toho asi mohla mít radost?

V knížce Konec prokrastinace se píše velké moudro – a totiž, že štěstí je dobrý pocit z překonání překážky. Já už jich překonala pořádnou várku a teď si vychutnávám sladké ovoce vítězství. A ty malinké každodenní překážky mi zajišťují mou pravidelnou porci štěstí, kdykoli je překonám. A i ony tvoří důležitou součást mé životní mozaiky a všechny je v ní chci.

Možná jsem vážně vzácně šťastný člověk. A nebo prostě jen umím ocenit to, co mám a ve stejném stavu bytí může být každý z nás. Protože všechno zlé je k něčemu dobré a kdo nepřekonává překážky, nemůže se divit, že není šťastný. Život každého z nás je přesně takový, jaký je, z nějakého důvodu a odhalíme-li ten svůj klíč, pochopení a uvědomění je naším prvním krůčkem na cestě ke skutečnému a trvalému štěstí.