Konstruktivní, až to bolí

4.3.2018

Dostala jsem se před časem do fáze svého duchovního vývoje, která mi popravdě přijde asi zatím nejtěžší ze všech. Naučit se sebelásce, odpouštění, lásce k životu, nebrat si věci osobně – to vše bylo strašně náročné a dodnes s tím v některých situacích bojuji. Ale brala jsem to, jako že mám špatné návyky, které mi ubližují, a proto jsem cítila velkou motivaci se jich zbavit. Jenomže jsem dospěla do bodu, kdy jsem se ze svého života pokusila všechny špatné návyky naprosto vymýtit – stala jsem se konstruktivní, až to bolí a nedošlo mi, že ten, koho to bolí jsem já. A člověk, který cítít bolest, přece nemůže být v pořádku. Bolest je destrukce. A v konečném důsledku je Vesmíru jedno, jestli tu destrukci obracíte k druhým nebo k sobě samotné a je jedno, s jak moc dobrým úmyslem jednáte. Pokud vyzařujete bolest, vrací se vám stále znovu. Dokud nepochopíte, že být za každou cenu dobrým a konstruktivním člověkem, je iluze, za níž se nemá cenu honit.

Konstruktivní ano, ale na za každou cenu

Nezávisle na sobě jsem na toto téma narazila v poslední době u několika autorů. Ty texty pro mě byly velmi důležité, abych si uvědomila, že i já sama trpím tímhle problémem. Někde jsem četla výraz „duchovní kocovina„, který poměrně přesně vystihuje, o co jde.

Člověk překlene první fáze vnitřního růstu, pochopí principy sebelásky, příčiny a následku, pochopí, že co vyzařuje, to dostává zpět a další a další moudré věci. A je to krásné, cítí obrovskou úlevu, štěstí, touhu implementovat všechny tyto krásné zásady do svého života. A je to tak dobře.

Jenomže různé knihy s návody na život, různí eso-blogeři a další guruové často píší své texty tak, jako by oni sami už nad démony lidské psýché zvítězili. Jako by po aplikaci jimi propagovaných metod již necítili vztek, hanbu, frustraci, ani nenávist nebo strach. Chovají se, jako by byly ztělesněním pochopením, láskou a tolerancí a duchovně hledající člověk nabude dojmu, že to jde. Že jde být jakýmsi nadpozemským avatarem, který rozdává moudrost a lásku, vyzařuje jen pozitivní emoce a jeho život je naplněn nadhledem a vysokými vibracemi. Ale to je hovadina.

Jenomže – není snadné si to uvědomit a je ještě těžší z duchovních výšin spadnout na pevnou zem.

konstruktivní

„Duchovní kocovina“

Sama jsem to nedávno prožívala. Duchovně jsem prodělala raketový start a díky empatii a pochopení základních vesmírných principů jsem najednou měla pocit, že nesmím být negativní, protože k tomu vlastně nemám důvod. Věci se dějí, protože je potřebuji zažít – tak proč se čertit? Neodpuštěním ubližuji jen sama sobě – tak proč cítit k někomu nenávist? Vše se nakonec vyřeší a všechno zlé je k něčemu dobré – nač tedy slzy? A když budu dávat lásku lidem kolem sebe, znásobená se mi vrátí – tak proč ji nedávat po vagónech a nemít čas na sebe?

Pokud se u výše položených otázek ošíváte, gratuluji, možná jste si právě diagnostikovali stejnou bolavou konstruktivitu, jíž trpím a pomalu a těžko se jí zbavuji já.

Protože ani to nejhlubší pochopení z nás nedělá nadlidi. I když naprosto přesně chápete, z jakého důvodu vám hoří dům, v tu chvíli, kdy vám oheň žere veškerý váš majetek, je vám to srdečně putna. A jediné, co chcete udělat je mlátit hlavou o chodník a řvát jako pominutí. Jenomže v analogických situacích v životě od rozbitého oblíbeného hrnečku, přes zrušení závažného setkání na poslední chvíli až po prohru v soutěži, jsem místo onoho pomyslného mlácení hlavou o chodník jen polkla hořkou slinu a s úsměvem a stoickým klidem budhistického mnicha přestála nepříjemnou situaci.

Skutečná duchovní síla nebolí

Vesmír ví, co dělá. To dobře dopadne. Jen neztrácet víru. Jsou to jen věci. Vše zlé je k něčemu dobré. Tuto situaci jsem měla prožít, stačí jen zjistit proč.

Tímhle vším jsem se krmila a postupem času mi odcházela záda, bolelo mě snad celé tělo. Přišla únava, vyčerpání, první nemoc vážnější než jednodenní nachlazení po dvou letech. A já se začala ptát sama sebe, co dělám blbě.

Inu coby – jsem konstruktivní, až mě to bolí. Odpouštím, protože moje duše ví, že je to tak správné. Nenervuji se, protože moje duše ví, že je vše v pořádku. Jenomže mysl to zrovna v tu chvíli neví, emoce taky ne a o tělu už vůbec nemluvím. Mysl a ego mají chuť se argumenty bít. Emoce mají chuť běsnit či truchlit. A tělo je napjaté jako struna, aby všechno tohle vykonalo. A nad nimi stojí přemoudrá duše a těmhle třem káže, ať toho nechají.

Jsme jenom lidé

Ta duše má do značné míry pravdu. A jsou na světě lidé, kteří mají v celé své bytosti klid a mír i tehdy, když jim řežou nohy. Jenomže tihle lidé obvykle žijí v kláštěrech vysoko v horách a daleko od civilizace. My, kteří se lopotíme den za dnem v lidském mraveništi západní civilizace jen těžko můžeme nalézt nekonečnou všeúrovňovou harmonii ze dne na den, ba kolikrát ji nenalezneme ani za celý život.

To pochopitelně neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet – ale nemá cenu dávat průchod jen konstrukci, po níž touží duše. Vše v přírodě, v celém Vesmíru je duální a i my jsme duální. Jíme i vyměšujeme, spíme i bdíme – a někdy milujeme a usmíváme se, zatímco jindy hážeme talíři a nadáváme, že by se červenal i předseda dlaždičského cechu. Je to normální a je to v pořádku. Jenom je to někdy sakra těžké přijmout – že dokonalost neexistuje a že všechna ta duchovní moudra mají svou hloubku a smysl jedině tehdy, když do nich dáváme celou svou bytost. V opačném případě se mučíme a nutíme, mrzačíme sami sebe, vysíláme destrukci a plnými hrstmi ji pak dostáváme zpět, z čehož jsme ještě více zmatení.

konstruktivní

Je to v pořádku…

Tato slova teď z velké části píši sama sobě. Je třeba se naučit říkat ne, i když to znamená odmítnout pomoc. Je třeba nebát se vlastních emocí, ale projevit je. Jinak se uloží, vstřebají do těla a začnou působit neplechu. Je třeba naučit se odpočívat. Je třeba nebát se chtít za svou práci odměnu a nebát se požádat o pomoc či radu. A je v pořádku dělat chyby. Je v pořádku nebýt vždy usměvavý a perfektní, je v pořádku jednat podle pocitů, které v nás situace vyvolává. Na analýzu je čas potom. Je v pořádku být člověkem a tedy duální bytostí.

Doufám, že nejsem jediná, kdo tato slova potřeboval slyšet a komu trošku pomohla se nezbláznit:)

Diskuze

Napsat komentář

Horo
9.10.2021 at 20.31

Myslím si, že určitou sluníčkovou úrovní si prošel asi každý, kdo se vydal na svou duchovní cestu. Je ale třeba mít na paměti, že život není jenom sluníčkový, je potřeba umět pracovat i se stinnými situacemi a pocity.
Chválím Tvůj článek a cením si Tvých rad a informací ohledně duality člověka. Vztek je přirozená vlastnost, může otevřít cestu tvořivosti, když už člověk neví jak dál. Smutek je přirozená vlastnost, nutí člověka přemýšlet a hodnotit situaci, dokáže jej dovést ke spokojenosti. Stejně jako vztek. Pláč je v pořádku, uvolňuje nahromaděné emoce a frustrace, je normální se vyplakat. Není přirozené se jen usmívat a snažit se nevidět „to špatné“. Protože i „to špatné“ je k něčemu dobré :) Alespoň to tak vnímám já.
Jana Koupilova
10.3.2018 at 11.59

Opravdu moc hezky napsane,dekuji.Tohle jsem si potrebovala precist…?
dreamland
5.3.2018 at 0.39

1. Jak vzniká nesnáz tohoto typu.
Tlak lidí kolem vás. Kteří mají problémy se sebou a jsou zjevně nedokonalí. Chtějí po vás nemožné. A to mnohdy ve vašem nízkém věku, například řešení dospěláckých problémů. Předčasné vybuzení dospívání okolím. Kladete pak na sebe ty nároky a nemáte s kým komunikovat k jejich řešení. Jste zahnáni do kouta. Nemáte jak řešit, s kým řešit. Chybí komunikační nástroje, zdroje informací. Vliv více osob manipulátorů, nevyspělých lidí, někdy až křivých. Vliv tak zvaných pohodlných sluníčkových ignorantů, požadujících nezabývat se ničím, strpět, neřešit ( někteří sluníčkoví nemusí být tak postiženi ).

2. Předvídané reakce, kam jste tlačeni
Únik pryč, nebo do kouta, strnulost. Mlčení, nebo návyk být okolím donuceni ke křiku, nebo bouchnutí do stolu, či pohození předmětu.
V neúnosných okolnostech končí lidé vědomým, ale většina obyvatel planety nevědomým sebepoškozováním ( vrcholové výkony v činnostech, ekologie ).

3. Východiska
Popouštění emocí, uvolňování tlaku hrnce. Udržování přiměřeného plamene, aby hořel a postupně spálil neduhy, ale nevybuchl.
Zlepšování kvality komunikace, obnovení návyků správné komunikace a informačních zdrojů. Více kontaktů na správné lidi. Podněcování kritických osob, aby také správně komunikovali a nasměrovat se správnými lidmi.
Volně dýchat, volně se pohybovat, odpočívat. Načasovávat společné ventilace. Vést výměnu názorů řízeným způsobem, s nadhledem. Nepotlačovat emoce, ale ovládat je jako energii.

Zaujmout pozici zahradníka v krásné botanické zahradě bonsají a květin, kde pečuji o všechny květiny a já jsem zároveň jedna z těch květin nebo bonsají.

PS: My celé lidstvo poškozujeme sebe i celou planetu, i když si to neuvědomujeme. Také můj letitý cíl, aby už se žádné děvče nikdy nesebepoškozovalo a sbírám k tomu informace a poznávám v životě ty podobných jmen i tváří. Jednou to všichni vyřešíme.
Ayeri
28.2.2016 at 18.52

Děkuji za tento článek, plně s ním souhlasím ? Něco podobného taky zažívám, ale mě se být šíleně konstruktivní nikdy nepovedlo. Strašně jsem se snažila, potlačovala vlastní názory i emoce, a pak jsem dostávala skoro hysterické záchvaty plynoucí z naprostého potlačení vlastní osoby. Rozhodla jsem se být 100% konstruktivní a dokonalá i za cenu sebezničení, nenáviděla jsem se za každou chybu. Po svých hysterických zachvatech jsem se sebepoškozovala za to, že jsem se neovládla. Pak jsem si to uvědomila a postupně to přestalo. Teď se učím zase normalně žít a vážit si sebe sama. ?
Mary
24.2.2016 at 16.32

Taky jsem četla spoustu knih a článků na toto téma musím říct že mám asi štěstí protože u mě to všechno funguje tak nějak přirozeně a podvědomě. Nesmí se to brát jako učebnice se slovíčkama, spíš jako něco čím se jen tak inspirovat.
Nerisa
23.2.2016 at 17.11

Já zrovna patřím mezi ty, kteří nedávno psali o něčem podobném :-D Spíše ve smyslu, jak se z nejhlubšího dna trochu vyhrabat na světlo, ale zmiňovala jsem, že negativních emocí s nelze nikdy zbavit. Musím říct, že pro mě osobně je to také snad nejtěžší životní lekce, naučit se najít rovnováhu mezi negativními a pozitivními emocemi. Protože bylo období, kdy jsem byla dost pozitivní (až na to, že to na mě působilo divně, pořád jsem se musela ptát sama sebe, jestli si to nenalhávám), ačkoli po večerech jsem pořád brečela (po těžkém rozchodu). Pak přišlo období naopak úplného propadu, deprese, úzkosti, sebenenávisti, ze kterého jsem se hodně pomalu hrabala. Ale už mám dost toho budit se každý den ráno s tím, že nechci žít ani o den déle. Musela jsem se rozhodnout, že takhle to dál nejde, že musím zase začít vidět i ty dobré věci. A teď tak nějak balancuji na pomezí být moc pozitivní/být moc negativní. Je předemnou ještě hodně práce.
Vendy
23.2.2016 at 8.31

Úžasný článek! Myslím, že každý 'hledač cesty' tohle potřebuje slyšet a uvědomit si to, než ho iluze ošálí :)))
Stáňa
22.2.2016 at 15.27

Tento článek je pro mě doslova balzámem pro mojí duši a tělo,(jakože v tom nejsem sama), protože už dost dlouho procházím takovým údobím, kdy se snažím duchovně jít dál a postupovat výš, ale nějak cítím, že jsem se "zasekla", a navzdory mé snaze-tedy snahy ducha se tak nějak nikam neposunuju, přešlapuju na místě, a tak jsem si sama pro sebe řekla, že holt kam se mi v tomto životě povede dojít, tak fajn, a co holt nestihnu v tomto životě, tak budu pokračovat v tom příštím….
myší královna
21.2.2016 at 13.18

Ztotožňuju se s tím článkem, něco takového teď prožívám též. S drobnými rozdíly:

Kdo jsem

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.

Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.

Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.