Kouzlo devíti uzlů pro splnění přání

Pardon, slovo rozum nahrazuji slovem mozek, ve větě mého druhého souvětí, co jsem psal před chvílí, oprava věty: “ že mozek a srdce jsou oba velmi důležité orgány pro schopnosti člověka“.
Ale myslím, že i tak to bylo jasné.

na intuici bych nedával. pokud intuice není svázána k vibračnímu rozlišování, pak to bude vždy špatně, protože období mysli končí, a evoluce přešla k vibračnímu rozlišování. informace z nevědomí, než se dostane(ji zachytíme) ke smyslovému orgánu (a mysl je jenom nástroj intelektu a intelekt je nástrojem ducha), má prodlevu 300 mili sec. zjednodušeně řečeno, musíš si vypěstovat vibrační vnímání. a to se může probudit dříve, nežli řekneš čvec. prostě je to další etapa lidského vývoje který je i také vázán k vývoji nervového systému, tedy i k orgánům. a ústředním orgánem člověka je mozek. je to součást evolučního vývoje a je jen na nás, zda máme přání se rozvíjet, nebo ne. ta svoboda je tu stále…

Díky za obě odpovědi :) Po další chvilce uvažování mě napadlo, že asi nejlepší možnost by mohla být zbytek uzlíků rozvázat během jednoho večera, místo každý den jeden, protože už není potřeba čekat na splnění přání a tvořit ho (přijde mi to hodně blbě popsaná myšlenka, ale nic lepšího mě asi nenapadá), ale možná nad tím až moc přemýšlím a měla bych to řešit teprve až/jestli se mi přání splní :D

To je zajímavá otázka. To je určitě na Lumennku, ale já si myslím,že když se něco splní, tak je potřeba to udržovat, aby to dál trvalo. Asi jde o to, co se mělo splnit. Protože kdyby si někdo přál třeba něco, co se spotřebuje a je to pryč, pak už by to bylo pasé udržovat další plnění. Nějak ukotvovat tu skutečnost.
Já si třeba žádný provázek nedělal, ale jen jsem na přání myslel. A dokonce jsem přestal věřit, že se splní a pak jsem byl překvapený, asi jako ve filmu tajemství, když se najednou objevil slon v místnosti, když si ho někdo přál. Až tak to samozřejmě fungovat nebude. Ale to překvápko je někdy velké, když člověk vypustí z hlavy, že si to přál.
Objevil jsme při uklízení, co všechno na mě působilo celé roky podvědomě. Různé sny z dětství a pochopil jsem, s jakou přesností se spousta věcí splnila.
Takže opravdu, co si člověk dostane do podvědomí, nebo zmechanizuje, pak člověka všechno nasměruje a zavede k cíli. A shodou humorných náhod k jednomu z velkých cílů po jeho splnění jsme na několika místech potkal devítku až nakonec tak velkou , že to bylo svítící číslo na zdi, asi byly uvnitř diody nebo zářivky, o žádném snu nemluvím.
Vážně jde hlavně o ten základní princip. Vědět, zda je přání dobré, pak přesvědčit své vědomí o podvědomí o jeho splnitelnosti, samozřejmě s rozumem. A pak zavést do života všemi smysly a zmechanizovat. Vyladit se na správnou notu, akord. Na správnou vizi a prožít nadčasově, co již se stalo. Vyprázdnit mysl a dát okolí prostor, aby se věci daly do pohybu. Být aktivní ve správný čas a vycítit správné kroky. V jednotě , mysl , srdce a zdroj stvoření. Jaká kdo použije slovíčka je na řeči, jakou mluví. Pokud chce rozumět, cestu najde.
Chci, aby všechno, co dělám byl dárek z lásky. To je moje přání číslo jedna. Pak se plní i ta další snadno, až jsem se divil.

Mě připadají ty uzly v podstatě, jako to umocnění uvědomění si jednotlivých myšlenek toho procesu přání. Vzdáleně připomíná džapovací řetězec kuliček, ze kterých pak jaksi vznikl i růženec a další. Někdy holky na louce si zaplétaly copánky a při tom vyslovovaly svá přání. Nebo si ta přáníčka veršovaly a zpívaly. Je takových podobností , dá se říci, v něčem.

Já tedy žádné hmatatelné pomůcky nepoužívám, ale pustím si nějakou hudbu, která navozuje snění, něhu, odpočinek, odpoutání do svobodného světa mysli. Ať se to týká věcí, nebo jsou v tom lidé, beru to stejně. Protože cokoliv dělám, je vlastně jako ve skutečném světě a vždy se to týká nejen mě, ale i lidí, cokoliv dělám a cokoliv si přeju. Vše na sebe nějak spolupůsobí a vše je provázané v podstatě, jakoby se vším, jak se to vezme.

A tak si vždy nejdřív pokládám ve zkliněné meditační až zasněné mysli, co je správné pro mě a pro ostatní a vůbec pro celé životní prostředí. Mám-li na mysli nějaké lidi , zeptám se jich.
Když nemám na mysli nějaké lidi, představím si nadhled, či náhled situace a položím si otázku z ohledem na vše. Pak vyčkám odezvu. Vjemy přijdou , tak jak jsem už zvyklý. A tam právě je ta svoboda toho okolí, když jsem v módu přijímač a sladím se s okolím a těmi lidmi, na které myslím. Jako bych byl na tom místě, jako bych byl s těmi lidmi.

A všechny vjemy si představuji tak, jako by se to právě dělo a po těch startovních podnícených vjemech, další už přicházejí samy, v módu vysílání a přijímání myšlení, které má kotvu ve vás, ale jinak je mimo čas a prostor. Tak jako každý živý sen , či bdělý sen , nebo meditativní zamyšlení, jak si to kdo nazve, je jeho věc, hlavně, když to dokáže zažít.
A když se vám podaří tak sladit s okolím a v nadhledu z letecké perspektivy, tak se, přeneseně řečeno, neplácáte ve vlnách nějakého zasnění, ale voda vás nadnáší, vy jen kormidlujete, netopíte se a nebojujete s vlnami. Vy surfujete na vlnách k cíli, který je možný.

A jste spolutvůrci správného cíle s dostupným vesmírem, který je tvořen vším živým, co se na tvůrčích krocích podílí a k vám připojuje.

Již za dosavadní život jste vstřebali spoustu vědomých i podvědomých informací , ze kterých můžete nyní čerpat a všechny je propojit v celek obrazu možností.
Těžké je volit slova, o něčem, co se nedá rozbalit pod stromečkem, ale přesto je to v nás, ale zároveň všude a možná ve věčném nic a všude. Přičemž, každý má nějakou zkušenost a ty zkušenosti mají řadu shod. A s těmi prožitky mnoha lidí se dá o něčem hovořit.

A když zjistíte, že vaše přání je v souladu s vámi , s láskou a dalšími, se světem a prožijete ho ve všech stupních spějících k realizaci, pak budete možná žasnout. Budou se dít věci, které jste již ve svých zasněných vizích zahlédli. A bude to v pořádku. Na svých cestách uvidíte viditelné znaky , skoro jako turistické značky , by se dalo říci, které vám ukazují, že se to realizuje.

Znám to i z té druhé strany pomyslného “ telefonního drátu“. Někdo si velmi vroucně přál mě vidět. Jako bych to ucítil. Dal jsem tomu souhlas. Doslova jsem v duchu vyslovil slova toho, že to taky tak cítím. Pak jsem chvílemi ve stavu odpočinku , při zasnění několikrát ještě zahlédl úsměv té osoby ( jako když se kdokoliv z vás na chvíli zasní a má třeba pár vteřin sen, ale hned se vzbudí a ví, že úplně nespal ). Ale nevěděl jsem, jak by se to mohlo realizovat. Pak řada náhod, které nevypadaly tak úplně náhodně, možná ovlivněné podvědomím, spustily realizaci, že jsme se pak viděli. A bylo to vážně fajn.

Nebo třeba někdo potřebuje pomoci a pak hlásí, jdeš přesně včas, zrovna už minutu potřebuju , abys tady byl.
Nemusí to být jen o tom, kde máte být, nebo kdo má kde být, či kde co by mělo být.
Vždycky musíte udělat nějaké kroky a pomoci těm (ne) nahodilým náhodám.
A pak to ponechat volnoběhu a nepanikařit. Ostatní , kdo se podílí na těch cílech potřebují také prostor a trochu času, aby se ta přání vyplňovala. A nikdy ta přání nejsou jen vaše. V prostoru lásky jde vždy o jakýsi větší nebo menší podíl „okolí“ a menší nebo větší „benefit“ nejen váš. Aby výsledné slovo nebylo třeba špatná operace, ale raději dobře znějící opera.

Klasické čarodějnické – přesně toto mě kdysi na praxi magie tak lákal – to dobrodružství, ta příjemná chuť něčeho "nadpřirozeného"…

Díky za článek! O tomhle jsem četla jako malá, říkala jsem si u toho, že to můžou dělat jen ,,velké čarodějky.'' :D