Míchači a nemíchači v životě
„Lidi na světě můžeme rozdělit na dvě skupiny – na ty, kteří jedí krupici nezamíchanou, pěkně opatrně po lžičkách a na ty, kteří si do ní to kakao, máslo a cukr zamíchají, až vytvoří kompaktní jednobarevnou hmotu a tu pak jedí.“
Takhle nějak mi na střední předala spolužačka poselství z koncertu Karla Plíhala, které si pamatuju dodneška. Ona byla zarytý nemíchač, já stejně zapálený míchač. Nikdy nepochopím, jak někdo může jíst krupici nezamíchanou a drtit mezi zuby drobty kakaa a cítit chuť té bílé hmoty, která se tedy vyznačuje hlavně tím, že žádnou nemá. Stejně tak nemíchači vrtí hlavou nade mnou, kdy vidí, jak si z nazdobeného posypaného talíře vytvořím nahnědlou břečku, z níž tu a tam trčí pevné ostrůvky ovoce.
Ptáte se, proč tady probohy řeším krupici a jaký to má smysl? Je to totiž úžasná metafora pro názorovou pestrost ve světě.
Míchači versus nemíchači
Vždycky (klidně to zkuste), když míchač narazí na nemíchače či naopak, některý z nich pronese památnou větu: „Fůůůj, jak to TAKHLE můžeš jíst?“ A je přitom úplně fuk, na které straně barikády stojí. Ten druhý a tedy špatný způsob jezení krupice ho prostě dovádí k šílenství.
Kdyby se to týkalo jen krupice, byl by svět asi hezkým místem, plným vzájemného souladu, jenže tohleto „fůůůj, jak můžeš…“ používáme my lidé (a mě bohůmžel nevyjímaje) dnes a denně v bambilionu obměn. Chuťovými preferencemi počínaje, přes hudební či filmový vkus až po názory na sexualitu, náboženství, politiku…
A při tom je to kolikrát stejné, jako s tou krupicí. Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, někdo to prostě rád (ne)zamíchané! Někdo má rád boubelaté ženské a jiný hubené, jak lunt. Někdo rád chlapy se strništěm a jiný s vousisky do pasu. Někdo poslouchá Cannibal Corpse a druhý Madonnu. Někdo přijímá podobojí a jiný se modlí k Šivovi. A takhle můžeme pokračovat až do rána (což je doba, kdy někdo rád vstává a někdo k smrti rád spí).
Každý do svého talíře
Vždycky, když mi na jazyk přijde ono obligátní „no teda, jak můžeš dělat todleto…“, si uvědomím, že prostě nemůžu celý svět měřit svým metrem. Někdy je to fakt těžké, někdy byste tomu pitomému nemíchači (nemíchači prominou) nejradši nafackovali, aby pochopil, že míchání je mnohem lepší, chuťově stabilnější a kdo ví co ještě, jenomže to má jeden háček – vy jaksi nevlastníte jeho chuťové pohárky ani jeho estetické cítění a tak i když absolutně nemůžete pochopit, jak si může krupici vychutnat, když vidí kousky bílé barvy.
Jediné, co můžete, je dát mu pokoj a jeho talíř nekomentovat. Do cizího talíře nám totiž nic není.
Takže dokud na vás někdo neběží se lžící, že vám krupičku zamíchá proti vaší vůli, chce to jeden dlouhý nádech a ještě delší výdech, protože míchat i nemíchat je úplně stejně v pohodě. A to vlastně platí skoro o všem v životě:)
S láskou vaše Lúmennka
No já krupici obvykle míchám z toho důvodu, že se to pěkně chuťově proladí a teřba si tam nechám nějaký ostrůvek té chuti kakaa nebo ovoce. Ale některý rok krupici ani nejím, protože mě to nenapadne a jím něco jiného, ne proto, že by nebyla dobrá.
A některá jídla zas bych nemíchal, když má každá ingredience svoji zajímavou chuť. Beru to jako hru chutí. Ve finále se to v břiše všechno smíchá. Ale jde někdy o to, v jakém pořadí a s jakými časovými prodlevami a jak je na tom v tu chvíli, co si tělo samo řekne.
Některé potraviny jsou chladivé, jiné ohřívají. Některé mají rychlejší poločas trávení a jiné pomalejší a při míchání se některá ze složek tráví jinak než je pro ni obvyklé. Už je to hned míchanina.
Vždycky jde o člověka, okolnosti , kontext situace a o co jde. Zažité zvyklosti a jak se s nimi sám člověk vypořádává.
Když odbočím od jídla, na ty jiné životní analogie, tak tam už jde hodně o vztahy, dohody, zvyklosti jednotlivců a komunit. A dokonce ani ne vždy komunit, protože v komunitách může být například i třetina lidí, kteří ve skutečnosti smýšlí jinak, než ta komunita na venek říká. Jednotně říká a jindy nejednotně říká a to ještě někteří , co si doopravdy myslí, co se šeptá.
Neházet lidi do jedné mísy a nesplachovat je tam. A jedna z nejpodstatnějších věcí k rozlišení situace je taková, kdy kritiku lidé směřují k někomu , kdo jim ubližuje stále a bez důvodu ve své vlastní pomýlenosti a někdo takto kritizovaný to klamavě interpretuje, že oni stojí proti názoru, který ve skutečnosti není vůbec předmětem uměle vyvolaného konfliktu. Někdy se to děje mezi nejbližšími, kteří se o sebe starají , mají se rádi a do někoho, jako by hrom uhodil a vůbec jakoby neví, že útočí na své dítě, rodiče, manžela , manželku, věrné zvířátko, atd.
Nebo jsou situace, kdy někdo je vzteklý na někoho, v tu chvíli nedosažitelného, a tak se pustí do někoho úplně jiného, kdo s konfliktem té osoby nemá nic společného a nic blbě nedělá. A je to i v případech, kdy takto napadený/ná, dělá vůči té osobě něco dobrého, na čem ta osoba životně závisí, nebo doslova nezávisí, ale potřebuje a velice vítá a přijímá, jako lidskou lásku, kterou se sití.
Lidé musí hlavně sami v sobě udělat systém a nemít, až takový mišuňg ve své duši, když neustále hovoří něco jiného, než ukazují svým a nejtěžší je to, když hovoří stále opak toho, než žijí. To pak komplikuje veškeré mezilidské vztahy a činí je to, až doživotně osobnostně invalidními, pro jakýkoliv přátelský, nebo do budoucna partnerský vztah, eventuelně zdravé rodinné interakce.
Tam, kde někdo nepřijme žádnou kritiku a jen to otáčí a vymýšlí si chyby, nebo dokonce vykonstruovává složité pletence vymyšlených chyb, na tom, kdo se opováží vyslovit důvodnou kritiku, když je jednáním osoby poškozován /na, tam někdo činí katastrofu pro sebe, pro svoji budoucnost a pro své okolí, je ničivou pohromou.
Každý by měl začít u sebe. A tam , kde bude panovat překrucování , i kdyby jen malé, nebo až v opak, tam se chorobný mrak emocí velmi těžko dýchá. Neboť vytváří dusno pro celou společnost , která v něm dýchá.
Někteří lidé se dívají přes svůj trám v oku ( obrazně) a hledají smítko v oku jiných.
Ti, kteří se dostali už dál, tak se snaží všímat si, zda nemají nějaký trám v oku , vyndají si ho a pak pomůžou jiným vyndat třísku, nebo trám z oka, nebo od oka.
Jiní zacházejí tak daleko, že nepochopili nic, mají pro sebe své úplně jiné cíle, a tak říkají, vyndejte si trám z oka a nehledejte třísku v oku jiných ( mají na mysli třísku v jejich vlastním oku). Vypočítávají , že v jejich oku pak nikdo trám hledat nebude. Protože agresivně ukazují jinam, kde ten trám podle nich jako je a hned požadují vyndání toho neexistujícího trámu, aby odvedli pozornost , od zcela zřetelně , pro všechny viditelného trámu, v jejich vlastním oku. V oku toho, kdo žádá vyjmutí trámu odněkud jinud, kde vůbec žádný trám není.
K tomu ještě naaranžují kolem nějaké známé předměty nebo falešné stopy, aby to vypadalo, že na místě , kde trám není , máte nějaký spatřit, nebo raději neověřovat a jen věřit, že tam ten neexistující trám je.
V životě se stávají i takové komické scénky, kdy každý jí ze svého talíře a nikdo se nedívá do toho svého a jen se naučeně trefuje do svých úst a neví, co vlastně jí, když pořád je myšlenkami v talíři někoho jiného. Životní zážitek z jídla ztrácí. Moc si nepochutná. Protože pohledem očima se připravují chuťové buňky na něco jiného a prožívají fyzicky něco úplně jiného.
A tak se klidně zasni. Jez svůj sen a pak ho žij. Ale nejez něco, co nebudeš žít. Nejen chlebem živ je člověk. A tak nezapomínej na procházku do přírody, kde se nadechneš prány. Protože v přírodě najdeš zdraví, klid i potravu. Stačí se jen procházet a jíst dechem a pohledem. Až budeš mít na něco chuť třeba si i něco dáš.
Procházka lesním světlem : https://www.youtube.com/watch?v=ga7O8jOY88c