Narodil se anděl aneb o přirozeném potratu

Potratem v prvním trimestru končí asi každé páté těhotenství. Není to tedy vzácný ojedinělý úkaz, ale zkušenost, jíž si ženy prochází dnes a denně. Pravděpodobně máte mezi vašimi kamarádkami několik žen, které to zažily. Možná to ale s vámi nesdílely.

Tohle je totiž jedno z nejintimnějších a nejbolestivějších témat, o němž může žena mluvit. A přesto jsem se rozhodla, nenechat si svoji zkušenost pro sebe, protože věřím, že právě sdílení bolesti ji činí snesitelnější. A protože věřím, že předčasný odchod miminka v průběhu těhotenství by nemělo být tabu, něco smutného a děsivého, co si žena tajně odžije v soukromí a pak dělá, jakoby nic.

Minulý týden se mi narodil anděl. A ačkoli to bolelo, bylo to svým způsobem krásné…

Dlouhá cesta

Moje cesta k otěhotnění byla dlouhá. Je to již přes dva a půl roku, co ses mým milovaným mužem Alwinem snažíme o miminko. Nakonec jsme se museli vydat cestou umělého oplodnění – proč a co nás k tomu vedlo, vám popovídám zase někdy příště.

Pro tento příběh je podstatné, že mi v polovině prosince bylo v mém přirozeném (tedy hormonálně nijak nestimulovaném) menstruačním cyklu zavedeno embryjko a na první svátek vánoční jsem poprvé v životě spatřila na těhotenském testu dvě čárky.

Ta radost se nedá popsat. Po tak dlouhém čekání jsme tomu zprvu ani nemohli uvěřit, ale jak čárka sílila a mě se začínalo dělat špatně z pachů a nálady se mi měnily jako aprílové počasí, jsme si pomalounku zvykali na myšlenku, že jsem konečně těhotná.

O to bolestnější bylo, když jsem na počátku osmého týdne přišla na první ultrazvuk, kde lékař zjistil, že miminko se přestalo vyvíjet.

Bylo tu, není tu

Naší diagnóze se říká anembryotické těhotenství. Znamená to, že embryo se ve velmi časné fázi, zhruba v pátém týdnu těhotenství, přestalo vyvíjet a vstřebala jej okolní tkáň. V děloze zůstal jen prázdný gestační váček a prokrvená sliznice, nachystaná pro další vývoj miminka, který již bohužel nepřijde.

Podobná diagnóza je zamlklé těhotenství. O něm mluvíme tehdy, je-li sice plod stále v děloze, ale nebije mu srdíčko a nadále se nevyvíjí.

V obou případech je tělo stále v módu těhotenství, hormony fungují, výživa probíhá, ale miminko již nežije. V dobách před ultrazvukovými vyšetřeními se o tom ženy neměly jak dozvědět a že těhotenství neprospívá, zjistily až v okamžiku, kdy začaly krvácet a spustil se spontánní potrat. Ten obvykle nastane po několika týdnech od okamžiku, kdy se miminko přestane vyvíjet. Jde o přirozenou reakci našeho těla.

Dnes je po zjištění zamlklého těhotenství automaticky nabízena kyretáž, tedy chirurgický zákrok, při němž se v krátké narkóze pomocí odsávacího zařízení vyčistí děloha. I mě byla tato možnost nabídnuta, ale rozhodla jsem se, že miminko nechám odejít přirozeně. A tak také započal můj příběh o narození anděla.

Duše ví

Nechci tvrdit, že moje cesta je jediná správná. Ale doporučuji všem ženám, které se dozvědí o zamlklém těhotenství, aby si nejprve zjistily všechny informace, než se rozhodnou, zda vyčkat na spontánní potrat nebo jít na chirurgický zákrok. Mě v rozhodování velmi pomohla brožura Bylo tu, není tu…, kde jsou rizika a výhody obou metod popsány. Velikou oporou mi také byla facebooková skupina Zamlklé těhotenství, přirozený potrat.

Už v okamžiku, kdy jsem se v ordinaci dozvěděla, že moje miminko již nežije, byla jsem rozhodnutá, že chci, aby vše proběhlo pokud možno přirozeně a bez zásahů. Věděla jsem, že si chci dát čas se s miminkem rozloučit, čas smířit se se situací, čas truchlit a oplakávat. A stejně tak chci dát čas i miminku, aby mohla jeho duše odžít na tomto světě vše, co potřebuje, než se jej definitivně rozhodne opustit.

Lékař nepřijal mé rozhodnutí nadšeně, ale ani proti němu nijak neprotestoval. Měla jsem tedy to nejdůležitější – čas a klid v duši. Ten klid na tom všem byl nezvláštnější. Ačkoli jsem hodně plakala a ztráta naší maličké naděje mě hodně zasáhla, v hloubi duše jsem cítila klid.

Věděla jsem, že jsem nic neudělala špatně. Že to není moje chyba. Jedno z pěti těhotenství, pamatujete? A duše miminka, kterou jsem cítila u sebe, mě jen ujistila v tom, že to takhle potřebovala. V několika záchvatech hysterického pláče jsem se jí ptala, proč si musela pro tuto zkušenost vybrat zrovna nás. Proč nám musela přinést tolik naděje, aby si ji pak zase odnesla s sebou do nebe. Ale když se rozdrásané emoce uklidnily, věděla jsem, že dušička si mě a Alwina prostě vybrala za svoje rodiče, protože věděla, že ji budeme bezmezně milovat. A není podstatné, že jen na několik krátkých týdnů.

Dovolit si vše

V žádném případě nechci aby to vypadalo, že jsem se po zprávě o smrti našeho nenarozeného miminka hodila do zenového klidu a nechala vše na osudu. Dovolila jsem si všechny emoce. A že jich bylo. Křičela jsem vzteky až do ochraptění a mlátila rukama do podlahy, až jsem je měla oteklé. Plakala jsem, až jsem se zalykala a nemohla se nadechnout. Já a můj muž jsme se třásli ve vzájemném objetí a naše slzy se slévaly dohromady. Ale vždy, když se tyhle vlny přehnaly, vrátila se mi do srdce naděje a nepřestávala jsem věřit, že vše je tak, jak má být.

Napsala jsem miminku dopis. Dala mu jméno. A nakonec ho s láskou a bolestí v srdci nechala jít. Po týdnu od smutné zprávy, na začátku devátého týdne těhotenství, jsem začala slabě krvácet.

Rozhodla jsem se, že si dopřeju v tomto náročném období maximální možnou péči a zaplatila jsem si dulu. Dula není zdravotník, ale je to žena proškolená v péči o těhotnou či rodící ženu, které poskytuje psychickou podporu. Moje dula mi řekla, že potrat je vlastně téměř totéž, co porod. Jenom probíhá mnohem dříve. A měla pravdu.

Slabé krvácení pomalounku sílilo a přidaly se bolesti, jako když se blíží menstruace. Dvakrát mě v noci vzbudily silné křeče, které asi po hodině ustaly. Desátý den po verdiktu (8+3tt), v sobotu 25.ledna, jsem se ráno vzbudila se silnými bolestmi břicha, které přicházely v pravidelných, zkracujících se intervalech. Tentokrát jsem cítila, že je to tady.

Přirozený potrat

Když se interval kontrakcí zkrátil asi na minutu, rozhodli jsme se zavolat dule. Intenzita bolesti mě vždycky srazila na kolena, jako by někdo celé moje tělo na půl minuty nacpal do ždímačky a zapnul na plný výkon. Poprvé v životě jsem byla vděčná za to, že jsem mívala opravdu hodně bolestivou menstruaci, díky čemuž pro mě zvládání takhle silné bolesti nebylo ničím novým. Vlastně jsem se v průběhu kontrakce dostávala až do změněného stavu vědomí, jako bych byla pozorovatelem svého vlastního těla a ne přímým účastníkem dění.

Pocit neskutečna mi vydržel po celou dobu procesu. Několika hodinové střídání minuty klidu a minuty v kontraci se slily do jednoho dlouhého, jako med odkapávajícího momentu. Přijela dula, jejíž klidná a tichá přítomnost pro mě byla velikou oporou, zatáhly jsme závěsy, byla jsem v šeru a klidu, vnímala jsem jen své tělo a jeho hlubiny a občasné úlevné masírování beder od duly.

Po asi třech hodinách jsme se přesunuly do koupelny, v horké vaně s vonnými oleji se bolest zmírnila, až se zastavila. Měla jsem asi dvacet minut na odpočinek v neklidném podřimování, než se místo bolesti objevil silný tlak.

Další tři hodiny jsem strávila opět v šeru a tichu, tentokrát v koupelně. Bylo tam teplo, vlhko, voňavý vzduch a bezpečí. Moje tělo dělalo něco, co bylo zcela mimo mou vědomou kontrolu. Nechala jsem ho, ať se činí a vlastně jen pozorovala. Měla jsem pocit, jako když se mi chce na velkou a zároveň jako bych si zavedla příliš velký tampón, který mě tlačí. Dřepěla jsem, zhluboka dýchala a občas zasténala nebo až zakřičela. Občas vytekla trocha krve. Nepřemýšlela jsem nad tím, bylo to naprosto intuitivní, jako by se zapnuly dávné primitivní instinkty, jimiž se stačilo nechat se vést.

Krev, pot a slzy

Následující odstavec bude velmi naturalistický, abych celý proces popsala přesně tak, jak proběhl. Zpětně bych nevěřila, že to trvalo tolik hodin. Bylo to jako meditace. Naprostá přítomnost. Nedokázala jsem myslet na to, co bylo, na to, co bude. Jenom jsem dýchala a vnímala svoje tělo. Když jsem potřebovala tlačit, tlačila jsem. Když jsem potřebovala plakat, plakala jsem. Křičela. Sténala. Zpívala. Mručela. Občas si lehla a na pár minut dala odpočinout nohám.

V jednom okamžiku jsem začínala mít pocit, že už nemůžu. Únava mě přemáhala. Přišel ke mě můj muž, posadil se vedle mě, mlčel a jen mě hladil mě po zádech. Cítila jsem, že bychom se měli oba rozloučit. Tiše tedy začal promlouvat k miminku. Řekl, že ho oba milujeme a že nás moc mrzí, že se musíme rozloučit. Do očí se mi vlily slzy. A v ten okamžik tlak zesílil.

Muže vystřídala dula. Chtěla jsem v tak intimním okamžiku být jen v přítomnosti někoho, kdo podobných projevů těla viděl už spousty, než abych svému milovanému rozbila iluzi, že my ženy se skládáme jen z fialek a růží. Cítila jsem, že pravděpodobně vyjde i stolice, tak jsem se přesunula nad záchodovou mísu. Vždy přišla silná kontrakce a s ní vyšly velké krevní sraženiny a trocha stolice. Chvíle odpočinku a další křeč. Nevím, kolik jich bylo. Nepočítala jsem je. Jen prožívala, prodýchávala a prokřičela.

A najednou – bylo po všem. Z poslední kontrakcí z těla odešel i gestační váček. Byl ve fázi, ve které se naše miminko přestalo vyvíjet, jen asi kolem centimetru veliký, takže nešel rozeznat od ostatních krevních sraženin. Ale jeho vypuzení jasně znamenalo konec procesu. Jako když zmáčknete vypínač. Bolest i tlak zmizely. Zůstala jen únava a překvapivá euforie. Anděl se narodil.

Narodil se anděl

Anděl se narodil. A nebylo to éterické ani duchovní. Narodil se zpocené, uplakané ženě do záchodové mísy, ušpiněný od krve a hoven. Protože takový je proces lidského zrození, bolavý a špinavý, ať už se rodí děti živé a dýchající nebo tak maličké, že ještě nemají ani vyvinuté srdce. A zároveň je také povznášející. Prapůvodní. Magický.

Přes všechnu tu bolest, krev a svaly třesoucí se námahou, to totiž bylo něco nádherného. A cítila jsem ohromnou pokoru k Matce Přírodě, ohromnou vděčnost svému tělu, že to dokázalo a ohromnou lásku k tomu maličkatému děťátku, které, jakkoli o celé měsíce předčasně, jsem právě porodila.

Doteď mi to celé připadá trochu neskutečné. Vím ale, že už necítím smutek. Ztrátu, tu ano. Ten pocit, že něco mohlo být, ale nebude, mi patrně v srdci zůstane po zbytek života. Ale namísto smutku je tam spousta lásky a vděčnosti. Pokory. Víry. A hlavně naděje. Vědomí, že moje tělo dokáže takovéhle věci mi dodalo naději, že dokáže i donosit a porodit dítě. Chce to jen správný čas.

Pořád krvácím, tělo se čistí, prožívám takové malé šestinedělí. Jsem na sebe hodná, odpočívám a když na mě ještě přijdou slzy, nechávám je téct. Cítím ale, že rány, ať už ty v mém lůně nebo ty v mém srdci, se uzdravují a hojí. A také cítím, že tam někde nahoře je duše, jejíž láska se dotkla našich srdcí. Že máme svého anděla, který nám na malý okamžik přišel do života a navěky ho změnil.

Sbohem a děkuji ti, andílku. Sbohem a děkuji ti, že jsem se mohla stát tvojí mámou.

Příběh má ještě intenzivní a zajímavé pokračování:
Narodil se anděl – dovětek

PS: Ze srdce bych chtěla poděkovat mému muži, jenž pro mě byl velikou oporou a jen díky naší lásce jsme tuto situaci zvládli tak, jak jsme ji zvládli. Děkuji i dule Tereze, jejíž přítomnost mi velmi pomohla vše zvládnout. A v neposlední řadě děkuji všem Ženám, jež mě procesem ztráty miminka provázely – Janče, Lucyně a Lence, které také porodily svoje anděly, a Aničce.