Narodil se anděl – dovětek

Včera jsem napsala článek o tom, jak k nám přišel malý andělíček – miminko „narozené“ v 9. týdnu těhotenství. Celý proces přirozeného potratu tak, jak jsem ho prožila, si můžete přečíst tady: Narodil se anděl aneb o přirozeném potratu. Velice doporočuji, pokud jste tak již neučinili, si jej přečíst před tímto článkem, neboť ten na něj přímo navazuje.

Po několika hodinách kontrakcí a pocitu na tlačení jsem myslela, že miminko skončilo v záchodové míse (vše podrobně popisuji v článku výše) . Ale ukázalo se, že vše, co ze mě vyšlo, byly jen krevní sraženiny. Pocit uvolnění, který se po náročném procesu dostavil, patrně znamenal, že se miminko pouze uvolnilo od děložní stěny. Protože doopravdy se narodilo až včera.

Narodil se anděl – tentokrát do mých dlaní

Upozorňuji, že následující řádky jsou opět velmi naturalistické a vše popisuji bez příkras a eufemismů tak, jak to bylo. Věřím totiž, že jde o přirozené procesy našeho těla, které není třeba skrývat nebo zlehčovat. Pokud je to pro vás nepříjemné, můžete následující odstavec přeskočit.

Ve středu, tedy pět dní od kontrakcí, jež jsem považovala za dokončený potrat, jsem zničehonic ucítila, že ze mě vytéká větší množství krve. Vzhledem k tomu, že probíhá šestinedělí spojené s očistky, nepovažovala jsem to za nic překvapivého. Krvácení po potratu připomíná silnější menstruaci a toto je prostě běžné.

Šla jsem na toaletu a k mému velikému překvapení nešlo jen o krev nebo sraženiny, které jsem byla zvyklá vídat v posledních dnech. Spatřila jsem něco, o čem jsem okamžite věděla, že je to ono. Miminko. Maličká fazolka, velká necelá dva centimetry, s malinkatou pupeční šňůrou. Fotografie by byla již příliš intimní, proto jsem podobu miminka co nejvěrněji nakreslila.

Jemně jsem ji uložila na kousek toaletního papíru a z očí mi okamžitě začaly téct slzy. Smutku. Vděčnosti. Lásky.

Ten pohled na ten maličkatý život, který skončil mnohem dříve, než měl šanci vyrůst, bolel. Ale zároveň jsem cítila vděčnost, že mám šanci se na něj podívat. Šanci se důstojně rozloučit. A cítila jsem ohromný příval lásky, až nepředstavitelný, když jsem si racionální myslí uvědomovala, že je to vlastně jen kus tkáně. Ale srdce to vidělo jinak a zavalilo mě množstvím endorfinů.

Fazolka a láska

Bylo to zvláštní. Mozek říkal, že je to jen biologický odpad, ať to tolik neprožívám. V nemocních po kyretáži končí takováhle „miminka“ bez jakýchkoli emocí v koši spolu s krví a sliznicí. Dokonce mě napadlo, jestli to opravdu nepřeháním, když tady roním slzy nad dva centimetry velkou fazolkou, vlastně jen gestačním váčkem, který zatím ani vzdáleně nepřipomíná lidskou bytost.

Ale pak jsem si řekla – no a co. V duši cítím klid a vděčnost. A srdce mi přetéká láskou. Proč vůbec řeším, co bych měla nebo neměla? Kdo má vůbec právo soudit moje pocity? Pro mě je to Viktorek, nenarozený syn (že je to kluk jsme intenzivně vnímali s manželem od chvíle, co jsem ho měla v bříšku) a zasloužím si cítit cokoli. A tohle je prostě moje miminko, plod z mého lůna, zázrak tvořený buňkami mého těla a těla mého milovaného Alwina. A uctíme ho právě tak, jak to cítíme.

Obracím se teď na vás, milé ženy, jež jste také prošli touto smutnou zkušeností. Nenechte si namluvit, že na vaše pocity, smutek, vztek, frustraci, nemáte nárok. Je úplně jedno, jak dlouho s vámi miminko bylo. Nosily jste ho ve svém břiše, pod svým srdcem, a máte plné právo pro něj truchlit tak, jak to uznáte za vhodné. Není žádný správný způsob, jak to udělat. Třeba neucítíte nic. Třeba propláčete několik dní. Všechno je v pořádku. Jsou to vaše pocity, vaše tělo a vaše dítě.

Sbohem, maličký

My jsme jej s očima plnýma slz láskyplně uložili do lepenkové krabičky, vystlané látkou, plátky sušených růžových květů, drcených bylinek a kvítků petrklíče, který mi roste za oknem. Přidala jsem i náramek, který mi věnovala kamarádka jako průvodce těhotenstvím.

Na zahradě pod keřem, který v létě kvete nádhernými purpurovými květy, jsme vykopali hrobeček a krabičku do něj uložili. Stáli jsme pak s mužem v objetí nad hořící svíčkou, od pole foukal vítr a třepotal jejím plamínkem.

Cítili jsme velikou pokoru a úctu k Životu. Cítili jsme vděčnost, že jsem mohli být na kratičkou chvíli rodiči pro tuto duši, jež si nás z důvodů, které neznáme, ale hluboce ctíme, vybrala. S bolestí a láskou jsme se rozloučili s dušičkou, kterou jsme vnímali jako našeho syna Viktora a který už navěky bude v našich srdcích a jeho maličké tělíčko se spojí s Matkou zemí na rodinné půdě.

Děkuji ti, že jsme měli možnost se takto krásně rozloučit. Děkuji ti, že tě moje lůno mohlo na chvíli hostit. Doufám, že jsme ti pomohli zažít to, co jsi na tomto světě potřeboval.

S láskou a úctou, tvoje máma.