Není světla bez stínu

Člověk je duální bytost – máme stejný potenciál být „zlí“ i „dobří“, raději ovšem používám pojmy konstruktivní a detsruktivní (vysvětluji to v článku Dobro a zlo). Nikdo na světě není na jedné či na druhé straně tohoto spektra, všichni se pohybujeme na široké škále více méně konstruktivních a více méně destruktivních vlastností, myšlenek a vzorců chování. A i ten sebelepší, sebezářivější člověk vrhá stín – a v jeho stínu je ukryto vše, co potlačil, vytěsnil a nezpracoval. Každý máme svůj stín, já, vy i Dalajláma. A není od věci občas svému stínu pohlédnout do tváře a vzít si z něj cennou, i když velmi obtížnou lekci. Protože stín říká mnoho o člověku, který jej vrhá – protože ve stínu je ukryta část pravdy o nás samotných. A já se s ním setkávala poslední týden.

Už je to skoro čtyři roky, kdy jsem s otevřeným a v tu dobu ještě velmi bolavým srdcem napsala článek Transformace díky sáhnutí si na dno. A až před pár dny jsem si uvědomila, že transformace, kterou jsem si z tehdejší situace měla odnést, ještě stále probíhá. Před oněmi čtyřmi lety jsem potkala člověka, který mi ublížil tak, jako ještě nikdo v mém životě. Využil mě, obelhal, znásilnil moji duši pro svoje vlastní cíle a mistrně vypíchnul slabá místa z mého nejhlubšího podvědomí, aby mě přiměl plnit jeho vůli. Krom toho všeho jsem od něj zažila fyzické i psychické týrání, jehož následky si nesu dodnes.

Nepíše se o tom vůbec lehce – a ještě hůř se o tom mluví. To, co se tehdy stalo, bylo prostě špatně na všech frontách – a i když to všechno zmizelo a já se ho dokázala zbavit, zůstala ve mě spousta bolesti. Jenomže se nenašel nikdo, kdo by ji se mnou sdílel – každý měl spoustu moudrých řečí a to, jak moc jsem blbá, jsem si vyslechla snad od každého, kdo mě znal. Jenomže se nenašel nikdo, kdo by šel dál za prostý odsudek a pokusil se pochopit, co mě dovedlo do vztahu s takovým člověkem, co mě nutilo s ním zůstávat i přes to, jak se ke mě choval a jak moc těžké pro mě bylo zvládnout svůj strach a nezměrný stud, který mě tou dobou provázel den co den. Stud za to, že jsem to nezvládla, strach z něj i ze mě samotné.

A tak jsem svoji bolest, ponížení, strach, vztek i pocit viny zavřela pevně do nejskrytější komůrky v mém srdci a věřila, že na to zapomenu. Jenže to s tím bylo stejné, jako se střípkem ledu, který spadl do oka malému chlapci v Andersenově pohádce. Ten ostrý střep ledu, který jsem schovala hluboko do duše, tam pořád byl, studil a bodal. A taky rostl. Živen vším dalším, co jsem k němu do oné skryté komůrky zavírala získával stále větší vládu nad mým srdcem a nakonec se mu podařilo ho zchladit. Zmrazit ještě ne, ale hodně zchladit. Píšu o tom i v nedávném článku Síla psychosomatiky, kdy jsem ale ještě netušila, čím je to způsobeno. A tenhle ledový hnusný kus strachu a bolesti se v posledním týdnu začal hýbat, putovat mými žilami a hledat si cestu na světlo. A světlo a teplo led jediné dokáže rozpustit.

Led. Stín. Jedna metafora pro totéž – pro ukrytou část nás samotných. Něco, co jsme schovali, abychom na to zapomněli, protože se toho buď bojíme nebo to nenávidíme. Nebo oboje. Obvykle je to zlé, někdy dokonce velmi zlé. A obvykle to nechce zůstat ukryto a vydá se to ven na světlo vždy v ten nejnevhodnější okamžik, aby to dalo o sobě vědět a pak se to nepozorované vrátilo zpátky, dřív, než to světlo zahubí.

Pokud je ale člověk vědomý a získá odvahu, může se se Stínem střetnout. Poznat ho, pochopit a přijmout jej. Jakkoli nepříjemné a těžké to je.

Poznat Stín znamená vzít mu tajemství, z něhož tak rád těží. Vědět, co je v nás ukryto je prvním krokem k moudrosti a uzdravení.

Pochopit Stín chce ještě hlubší ponoření a hodně nepříjemných otázek na tělo. Proč se tato část v nás nachází? Kdy a proč jsme ji ukryli? Jak vznikla?

Přijmout stínovou část takovou, jaká je, je ta nejtěžší část. Smíření a odpuštění s těmi nejhoršími našimi vlastnostmi chce odhvahu i lásku. Odvrhnout stín nemá smysl, protože tím se ho nezbavíme. Musíme ho poznaný a pochopený opatrně integrovat do sebe a láskyplně umístit zpět do naší celistvosti tak, aby již nemohl škodit.

Při tomto procesu člověk hodně napláče, hodně se navzteká – ale taky získá hrozně moc moudrosti. O sobě i o světě. Není světla bez stínu. Ale jakmile jednou přijmeme stín za svůj, už se ho nemusíme bát.

A to je to, co jsem dělala poslední týden – a jak jsem později zjistila, nejsem sama. Poslední dny a následující týdny totiž budou právě tomut procesu přát, kostlivci polezou ze skříní a my všichni se budeme očišťovat. V brzké době k tomu chystám článek, přeložený ze zahraničního atsrologického webu, kde se dozvíte víc.

Proces ozdravení u mě zatím pokračuje, ale po letech se konečně zase něco pohnulo kupředu. Děkuji svému stínu za to, co mi už ukázal a co mě naučil. Čeká nás ještě spousta společné práce.