Neřešit. Mít rád. Aneb proč je někdy dobré plakat nad rozlitým mlékem.

Jo, problém je jako rozvířená hladina vody. Hladina se musí nejdřív ustálit, pak vyvstávají myšlenky , říct si je nahlas. Ten druhý naslouchá a poskytuje zpětnou vazbu. Nikoliv zrcadlení, které je vždy deformované. Zrcadlením se z problému nelze vymotat nikdy.
Z problému se lze vymotat prožitkem emoce, ustálením hladiny , postupným uvolňováním bublinek nahoru na hladinu, partner či partnerka ( jste li muž , nebo žena), pomáhá definovat pak až ty stoupající bublinky, kdy již problém necháváte odeznívat, vyšumět ( ne ve smyslu vykašlat se na to).
Ten z partnerů, kdo problémem prochází, tak ten si rovná řešení, tak jak samovolně vyvstává z podvědomí a vnímavosti na povrch. Ten z partnerů, kdo problémem prochází pozoruje s nadhledem, co podvědomí promítá. A protějšek, manžel/manželka, pak je zpočátku jen citovou oporou, soucítí a poskytuje přítomnost.

Až se objevují „obrazy“ variant řešení , střípky informací, které přicházejí na mysl, tomu z nich, kdo problémem prochází, tak druhý z páru činí chápavou odezvu, kde nepředkládá hned hotová řešení, ale v částech, kde pociťuje, že je očekáváno větší naslouchání a jsou kladeny jakoby otázky , sobě nahlas, pak může napomoci přidávat pohledy, zkušenosti. Protože ten , kdo problémem prochází, jednak je v té chvíli oslaben a některé pohledy v té chvíli nedokáže jako by zaostřit „fokusem“, „zoomovat“,“ švenkovat“ na jiné části okolností.

Někdy pomáhá partner rozkoukat se až se hladina ustálí. Když je naslouchající v oblasti, které moc nerozumí a nemá více zkušeností v tom, pak postačí odezvy ve smyslu principielního přiklánění se. Odhadnout model situace a brát na zřetel,že může být i jiný model, který neznáme oba (lidé v páru). Pak to po rozkoukání nechat uležet a v uvolnění mysli přijde člověku na mysl řešení samo.
Je důležité si uvědomit , že po ustálení hladiny ve fázi rozkoukání, po „odšumívání bublinek“, je potřeba neočekávat , že se hned dohodnou na konečném řešení, nebo vůbec nějaké hotové řešení spolu navrhnou, ať jeden nebo druhý. Jen si nastíní vstupní data, aby mysl , až bude uvolněná sama nabídla skutečné možnosti, které se otevírají až člověk nabere síly, potom, co v něčem plaval a „odpočívá na pláži“, po první záchraně před utonutím v slzách, která asi nejlépe probíhá jednoduše pouhou souhrou srdcí, vyladěním „obou hudebních nástrojů“ na stejnou tóninu, ve smyslu jsem tu s tebou.
Až pak si pomalu začne pobrnkávat na strunách , kdo se právě vyplakal, a jeho souznějící protějšek k akordům doplňuje harmonii svými tóny ke vzájemné, společné konzonanci.

To je v dobrém vztahu. Ve vztahu, kde jeden má silné problémy z dětství, snaží se je projektovat do partnera/partnerky. Ubíjí sebe i nevinného partnera/partnerku. V horším případě ještě řekne, že ten vztek vybíjí na tom druhém, protože to ve skutečnosti chce někdo jiný, nebo třeba , že to chce dítě, nebo zvířátko. Projektuje své problémy přes někoho jiného, vkládá je jako by do někoho jiného a toho pak předsouvá jako štít. Eventuelně se rozčiluje, že někdo jiný něco řeší, ale přitom řeší jen ta osoba sama a v krajním případě organizuje celý „herecký tým“, aby pořád „řešili“, ale ne přímo, jen podsouváním scénáře, posunuté reality, sestavené ze skutků, které se ve skutečnosti neodehrály. Ale jsou ty pseudoskutečnosti domyšlené, jen z traumatických zkušeností z dětství, té osoby, která problémem prochází a nemá žádnou snahu si připustit, že jsou jiné varianty skutečnosti, jiné příběhy, jiné životní zkušenosti a zážitky, jiné poznatky, jiná data, a existují jiné vztahy, či jiný význam slov a vět ve zcela jiném příběhu.

Někdy , aby se člověk , nebo společnost dostala dál, potřebuje aspoň na okamžik, jakoby rozbít celou svoji realitu a poskládat znovu tak, jak to doopravdy člověka a všechny, kterých se to dotkne, posune na daleko příznivější, vyšší úroveň a ke spokojenosti jednotlivců i kolektivu. Člověk nemusí bořit své hranice, aby se dostal z manipulativní šablony. Nejde o závislost na někom nebo na něčem. Nejde o lpění. Člověk si může ponechat své zásady, jen potřebuje zvolnit, otevřít se a s nadhledem , se jakoby povznést nad problém. Protože, aby problém odezněl, je potřeba vědět, že ačkoliv zraňuje, tak ve skutečnosti není skutečný. Je to jen vytvořená iluze nevhodnou manipulací v mezilidských vztazích, nebo něco není uděláno podle dohod a nedojasněné souhry představ o celku.

Když je láska jediným, opravdovým, pevným referenčním bodem vesmíru, pak ty poletující otravné mušky problémů jsou jen mravenčení na obrazovce televizoru s utrženou anténou. Splašily se, protože nemají čitelný signál. Jsou bez napojení. A ten pevný referenční bod, který je nekonečně malých rozměrů a nekonečně velkého významu, obsahuje pravdivý a čitelný „signál“, který má intenzitu nad všechen šum.
S takovým odstupem signálu od šumu se utváří obrovský a jasný obraz, velký jako v letním kině, kde jsou dva a drží se za ruce a nic jejich lásku nepřemůže.