Od tokofobie k přirozenému porodu I.

Moje kamarádka Onni nedávno porodila krásného kluka – Alexandra. Své zážitky kolem porodu a těhotenství sepsala do série článků, které původně zveřejnila na svém blogu, ale aby se dostaly k většímu počtu čtenářů, souhlasila s tím, abych články zveřejnila i zde.

Nic neměním, nic nepřidávám, jen opravuji překlepy a dodávám obrázky, jinak je všechno její původní tvorba, psaná v ich formě. Článků je celkem sedm, pokusím se je přidávat na střídačku s jinými, aby těch porodních zážitků nebylo příliš:) Tuto sérii po dlouhé úvaze zveřejňuji nejen zde, ale na svém osobním blogu, vždy ve stejném čase jako zde, proto se omlouvám čtenářů obou webů za duplicitu, ale takhle se velice hodnotné články skutečně dostanou k co nejširšímu publiku:)

Ráda bych tuhle sérii uvedla videem, na které jsem taky narazila na Onneině blogu:) Nevím, zda je směšné nebo smutné, ale parodie na porody z osmdesátých let je až děsivě podobná těm dnešním.

A teď už dávám slovo Onni:)

Nevím kdy přesně mi to došlo. Bylo to někdy v loňském roce, zhruba v době, kdy jsem se začínala transformovat do nesympatické role „snažilky“, aniž bych si to ještě začala uvědomovat. Jak se z holky, která má takové trauma z dětství, že se tak moc bojí doktorů a nemocnic, že se rozhodne nikdy nemít děti, stane osoba, která po dítěti touží tak moc, až ji z toho občas hrabe? Možná je to jen pud, který nás nutí se rozmnožovat. A možná je to nutnost uvědomit si, že těhotenství a porod není žádný horor, ale něco naprosto normálního.

Tohle si uvědomit mi trvalo strašně dlouho. Porodu jsem se bála už odmalička, a určitě nejsem jediná. Bohužel generace naších matek zažila porody jaké zažila a přenáší to na nás. Nevědomky, či vědomky, těžko říct, situace jsou různé. I moje mamka, která zažila dva v podstatě naprosto pohodové porody (mě porodila jako prvorodička koncem pánevním bez kleští), na mě odmalička přenášela pocit, že porod je něco bolestivého, strašného, ale je to něco, co se musí přežít. Jakožto osoba se šílenou fobií z doktorů, jsem se jako malá bála i takových prkotin jako očkování a odběr krve. Poprvé od dětství mi brali krev snad v 17 letech, kdy jsem byla na vyšetření, ale když přišlo na věc, popadl mě můj klasický amok a záchvat, já nenarovnala ruce, a tak mě musel držet otec, sestřička a doktorka mi (ani nevím jak) vzala krev z dlaně. A už jako malé mi mamka říkala, že když si nenechám vzít krev, nebudu moci mít děti, protože v těhotenství mi musí vzít krev na vyšetření.

Další pro mě odpornou věcí byly návštěvy gynekologa. Dodnes je to pro mě naprosto potupná a neuvěřitelně nepříjemná záležitost, které se snažím vyhýbat. V neposlední řadě se mi často stávalo, když jsem viděla scénu porodu v TV, bylo mi z toho na brečení a nepomáhaly občasné komentáře, že „to tak ve skutečnosti nevypadá“. No, i tohle není pravda. Vrcholem všeho asi bylo, když jsem před pár lety narazila na Youtube na videa z porodu. Málem jsem se pozvracela.

Důvodů, proč nemít děti, jsem měla samozřejmě víc, ale strach z porodu, doprovázený občasnými nočními můrami, byl asi ten hlavní důvod. Byla jsem člověk, kterého ve třech letech drželi násilím v nemocnici a já si všechno živě pamatovala. V průbehů mnohaletých terapií mi pak došly i další věci, vylezly na povrch zahrabané vzpomínky na zneužití. Na jednu stranu jsem se sesypala, ale na druhou jsem měla konečně možnost začít s něčím pracovat.

Když jsem dospěla a poznala svého manžela, nějak to přišlo samo. Chtěla jsem si ho vzít, chtěla jsem s ním založit rodinu. Ačkoli jsem se tomu rozumově bránila nějaké dva roky, intuitivně jsem prostě po dítěti toužila. Jenomže můj strach mi nedal pokoj. Chtěla jsem dítě, ale věděla jsem, že bych nebyla schopná ho porodit. Dlouhý čas mě to trápilo, byly to takové protichůdné myšlenky, jakobych ani nevěděla, co chci. Vnitřní rozpor mě trápil do té míry, že jsem z toho začala bláznit a nemyslela na nic jiného. Začala jsem si na internetu zjišťovat, co všechno bych musela podstoupit, kdybych byla jednoho dne fakt těhotná. Jak vypadají prohlídky u gynekologa, jak často tam musím chodit, jak vypadají porodnice, jak probíhá porod. Bylo pro mě třeba naprosto nemyslitelné, abych na kontrolu ke gynekologovi chodila každý měsíc! Zhruba v té době asi se stala ona nešťasná věc s Ivanou Königsmarkovou a všude v novinách se řešily domácí porody. Tehdy jsem byla absolutně proti a souhlasila s komentářemi, že ženy, co rodí doma, upřednosťnují své vlastní pohodlí před životem dítěte. No jasně, vždyť stát se může cokoli! Dneska bych si za tyhle názory nafackovala a když je někde čtu/slyším, nechápu je a nechápu, jak jsem mohla smýšlet stejně. Ale má cesta ke zbavení se strachu z porodu tehdy ještě ani nezačala.

Prvním takovým impulsem bylo ujištění me psychiatričky, že kdybych jednoho dne byla těhotná, může mi napsat „papír na císaře“. Faktem je, že ono to vlastně moc neřešilo, ale byla to jakási první věc, která mě uklidnila. Konečně jsem se mohla začít na věc dívat víc střízlivě. Pár měsíců na to jsem zažila biochemické těhotentví, hrozně jsem si přála aby to vyšlo, přála jsem si to tak moc, že jsem z toho byla šíleně vystresovaná a těhotenství odešlo. Těch pár dnů co jsem měla druhé čárky na testech jsem si ale říkala, že pokud to výjde, porodím to mrně přirozeně. Protože ačkoli jsem tomu tehdy ještě moc nerozuměla, intuitivně jsem věděla, že císařský řez není žádné řešení a rozhodně to pro dítě není lepší. První těhotenství nevyšlo a dneska vím, že muselo trvat ještě skoro rok, abych si uvědomila to, co vím dnes.

Že se nebojím porodu, ale nemocnic. A že těhotenství a porod není nemoc.