Od tokofobie k přirozenému porodu II.

Moje kamarádka Onni nedávno porodila krásného kluka – Alexandra. Své zážitky kolem původní tokofobie (= strach z porodu) až k těhotenství a porodu sepsala do série článků, které původně zveřejnila na svém blogu, ale aby se dostaly k většímu počtu čtenářů, souhlasila s tím, abych články zveřejnila i zde.

Nic neměním, nic nepřidávám, jen opravuji překlepy a dodávám obrázky, jinak je všechno její původní tvorba, psaná v ich formě. Článků je celkem sedm, pokusím se je přidávat na střídačku s jinými, aby těch porodních zážitků nebylo příliš:) Tuto sérii po dlouhé úvaze zveřejňuji nejen zde, ale na svém osobním blogu, vždy ve stejném čase jako zde, proto se omlouvám čtenářů obou webů za duplicitu, ale takhle se velice hodnotné články skutečně dostanou k co nejširšímu publiku:)

Toto je druhá část povídání, první najdete zde.

Co udělá většina žen, když na testu najde dvě čárky? Utíká k doktorovi.

Za ta dlouhá léta se z těhotenství stala nemoc. Všechny ty skvělé moderní přístroje, vymyšlené původně k řešení patologických stavů, dělají z každého těhotenství něco rizikového, co musí být pod dohledem. Vymýšlejí se pořád nové a nové metody ke zjišťování vrozených vývojových vad, jež dávají rodičům právo jít na potrat i po 12. týdnu těhotenství. Nevím kolik z nich si uvědomuje, že to dítě už v té době vnímá a pohybuje se. A netuším, kolik lidí si uvědomuje, že všechny screeningy, na které lékaři těhotnou ženu posílají, nejsou stoprocentní.

Možná bych si to taky úplně neuvědomovala, kdybych neznala někoho, kdo na to málem doplatil. Tento příběh http://matejruzicka.blogspot.cz/2013/05/matej.html se stal jednomu mému známému. Opravdu si tak málo lidí uvědomuje, že z důvodu špatně interpretovaných výsledků z screeningů v těhotenství už bylo potraceno mnoho zdravých dětí?

K čemu tato vyšetření jsou? Jakou mají spolehlivost, jakou pravděpodobnost? Jistě, na internetu si můžete najít spoustu čísel, ale nenajdete jedno – 100%. Žádný lékář vám pomocí žádného přístroje nezaručí, že dítě, které čekáte bude nemocné nebo zdravé. Tak proč se kvůli tomu stresovat?

Tohle byla asi jedna z prvních myšlenek, která mě napadla, když už jsem těhotná byla. Ale nad smyslem návštěv u lékaře v těhotenství jsem přemýšlela už dávno. Klasická vyšetření probíhají jednou za měsíc. UTZ, vyšetření moči, zvážení, tlak, v některých případech i vaginální vyšetření. Proč vlastně?

Protože máme strach. My ženy si neveříme. Nevěříme ve vlastní schopnost porodit a nevěříme ve vlastní schopnost poznat, že je něco špatně. Věříme doktorům a přístrojům.

A já jsem v tomhle stejná. Tedy, (snad) byla jsem. Možná to souvisí právě s tou mou fobií z doktorů, ale vždycky si plánuju, jak budu asertivní a ve výsledku jen stojím a tiše se vším souhlasím. I když mi intuice říká něco jiného.

Otěhotněla jsem loni před Vánocemi. Po roce snažení. V dnešní době naprosto normální lhůta, kteoru většina doktorů neřeší. Tehdy mě to štvalo, dneska vím, že je to správně. Já totiž potřebovala jen uklidnit. Antikoncepci jsem nebrala už dávno, cyklus jsem měla přesný jak hodinky, byla jsem zdravá, a přesto jsem pořád všechno počítala, přepočítavala, až jsem šla po dlouhé době na kontrolu k doktorce, abych zjistila, že jsem ok. Trefila jsem se zrovna do období ovulace, což mi doktorka taky potvrdila. Takže jsem byla taky jednou z mnoha – jednou z těch, co potřebuje ujištění doktorů k tomu, zda je v pořádku. Když jsem o dva týdny později měla pozitivní testy, bylo to týden před Vánocema, šla jsem opět na kontrolu, tentokrát se ale jen zeptat, zda má vůbec smysl takhle brzo na kontrolu chodit. Doktorka tam ale nebyla, místo toho ji zastupoval lékař-chlap, takže jsem si řekla, kašlu na to, na kontrolu půjdu až po Vánocích. Po Vánocích jsem ale začala špinit, volala na pohotovost a nechala se vystrašit a doklusala na kontrolní UTZ, měla jsem hematom a prognózu rizikového těhotenství s nasazenými hormony – dnes opět vím, že jsem se stresovala zbytečně – dítě se samo rozhodne, zda zůstane či ne a já s tim nic nenadělám.

Ovšem brala jsem hormony a ležela, ono to taky jinak nešlo, bylo mi tak špatně, že nic jiného než zvracet a spát nešlo. Na kontrole v osmém týdnu už nebylo po hematomu ani vidu, ani slechu. Možná že to byl ten mezník, kdy jsem si řekla, že to musím přestat řešit a věřit svému tělu. Ovšem pořád od slova k činu bylo ještě daleko.

Faktem ale je, že každá návštěva gynekologa byla pro mě velkým stresem. Jednak, kromě prvního UTZ, jsem odmítala jakékoli vnitřní vyšetření a před každou kontrolou jsem se bála, jestli budu mít „koule“ opět říct, že ne, nechci. K tomu všemu na každé kontrole se plod měřil a kontroloval se všech stran, jakoby to snad byl nějaký nádor. A já pak zase stresovala, zda naměřené hodnoty odpovídají průměru. A takhle to bylo každý měsíc. Na velkém UTZ ve 20. týdnu jsem sice měla radost, že vidím, jak náš malý už krásně kope nožičkama, ale úplně jsem cítila, jak je pro něj tohle stresující – ležet tak dlouho na zádech, když vám doktor tlačí na břícho, nebylo příjemné ani jednomu z nás.

První dávku asertivity jsem si vyzkoušela při doporučení na onen prvotrimestrální screening, o kterém jsem si byla už dávno jistá, že na něj nepůjdu. A taky, že nešla. Ovšem musela jsem podepsat nějaké papíry, jakobych snad psala revers z nemocnice. Další vyšetření, které mě čekalo, byl test na cukrovku. Opět něco, co jsem intuitivně nechtěla podstoupit, ale samozřejmě jsem si to hodně rozmýšlela a zjišťovala si kdeco. Pro mě to byl ale příliš velký stres a hlavně, pomalu ale jistě jsem se začala měnit. S ubývající nevolnosti a rostoucím bříchem jsem si začala připadat více uvolněná a spokojená. Vůbec jsem neměla potřebu chodit na kontroly, na otázky všech kolem „Jak se cítíš?“ jsem odpovídala „Skvěle!“. Byla jsem sice unavená, ale zároveň plná energie, zrovna začalo jaro, bylo slunečno a já chodila na dlouhé procházky. Na procházky jsem chodila skoro až do konce těhotenství a obecně mi bylo krásně. První výrazné pohyby jsem pocítila ráno 6.4. Pamatuju si to přesně. Od téhle chvíle pro mě byly kontroly u doktora vyloženě až přítěží. Nepomohl tomu ani fakt, že za celé těhotenství jsem byla u 4 různých gynekologů, jelikož jsem měla tu smůlu, že stará pani gynekoložka šla do důchodu a pořád se tam někdo střídal. Takže jsem musela chodit i na kontroly ke chlapům, což pro mě bylo neuvěřitelně nepříjemné a stresující – a to i přes to, že pánové byli milí a vnitřní vyšetření mi nedělali.

Test na cukrovku jsem jaksi obešla, ani nevím jak. Prostě pominuly týdny, ve kterých se ten test dělá a já na něj nešla a dlouho si toho nikdo nevšiml. Ovšem nervy jsem měla pokaždé, když jsem šla na kontrolu – jak budu zase dalšímu doktorovi vysvětlovat, že na to nechci, jelikož je to pro mě zbytečný stres, jelikož si nemyslím, že je to vyšetření úplně košér i pro dítě, a že se cítím dobře a kdyby bylo něco špatně, tak to poznám – v té době jsem si už tím totiž byla jistá (mimochodem, několik měsíců na to se stala ta šílená věc v Orlové, kdy těhotná žena vypila místo glukózy nějakou desinfekci a zemřela). Nakonec si toho sestřička všimla asi až v sedmém měsící těhotenství a to už pak nikdo neřešil.

O čem sem si však nedovolila polemizovat, bylo očkování na protiláky kvůli RH faktoru, protože to je něco, čemu absolutně nerozumím a hlavně, nemohla jsem si být nijak jistá, že bude dodržen můj porodní plán a moje krev se nesmísí s krví mého dítěte (pokud bych nerodila doma).

Vstoupila jsem však do osmého měsíce těhotenství a malý prcek už přestával být prckem. Na každé kontrole podle UTZ byl větší tak o týden (opět otázka lékaře – a test na cukrovku máte v pořádku?). Přišlo mi to naprosto šílené – lékář si myší nakliká něco do monitoru a počítač mu vyjede jakýsi údaj, který odpovídá tomu a tamtomu. Jsou vůbec lékaří schopní poznat velikost plodu jinak než pomocí počítače? Začala jsem mit vážně po krk toho, že je moje dítě moc velké a bůhvíco. Navíc mě čekal ještě stěr na streptokoka a měla jsem začít chodit na monitory. Ten streptokok – to je podle mě jedno z nejabsurdnějších vyšetření, které se v těhotenství provádí. Pokud je výsledek negativní, neznamená to, že za dva týdny je negativní pořád, pokud je pozitivní, nemá smysl to nijak léčit, jen při porodu je třeba podat preventivně antibiotika, navíc nitrožílně a navíc alespoň 4 hodiny před porozením dítěte. Jenomže pořád jsem ještě byla slabá a málo asertivní a neuměla jsem říct ne. Ten den před vyšetřením jsem už měla vážně všeho po krk – už jsem prostě k doktorovi chodit nechtěla. Navíc, když jsem pak začala chodit na přípravu k porodní asistentce, konečně jsem viděla ten obrovský rozdíl. Z poradny s PA jsem odcházela usměvavá, klidná a sebevědomá, že zvládnu naprosto cokoli, od doktorů jsem chodila vystresovaná a několik dnů přemýšlela nad tím, co mi řekli. Byla jsem v 36. týdnu těhotenství, malý kopal a dával o sobě pořád vědět a mi přišlo zbytečné chodit k doktorovi – já přece nebyla nemocná! Štvalo mě to, že neumím říct ne, že prostě neumím se postavit i svému okolí, které tak nějak očekávalao, že na kontroly chodit budu, měla jsem pocit, že by to ani nikdo nepochopil, ba dokonce mě odsoudil. Příliš jsem opět řešila, co si kdo pomyslí. Celý večer jsem seděla a brečela a měla jsem doktorů plné zuby. Prostě intuitivně jsem věděla, že v té ordinaci nemám co dělat. Když mě pak viděl můj táta a ptal se, co se děje, na mou odpověď mi řekl – a musíš tam chodit? Nemusíš. Tak tam nechoď! To bylo poprvé, co mi tohle někdo řekl a já to asi potřebovala od někoho slyšet. Že ne, nemusím tam chodit, já tam fakt nemusím chodit. Konečně jsem se uklidnila a řekla si, kašlu na to.

Ještě jsem tam šla. Naposledy. Šla jsem tam, nechala si vzít stěr na toho streptokoka (což jen tak mimochodem bolelo jako prase), ale jen proto, že mi ho vzala sestřička a ne doktor-chlap, nechala si UTZ zkontrolovat srdce malého a průtok pupečníkem, řekla, že na žádný monitor (CTG) jít nechci a na větu doktora „Teď byste měla na kontroly chodit každý týden“ jsem KONEČNĚ řekla NE. Nechci, stresuje mě to, nechci to. Nakonec jsme se tedy domluvili, že na monitory už budu chodit do porodnice, kterou jsem si vybrala, ovšem neměla jsem v plánu tam jít dřív než v den, kdy pomine vypočítaný termín porodu. K čemuž už nikdy nedošlo, jelikož se náš prcek narodil přesně dva týdny před termínem.

Dneska už vím, že jsem měla říct to NE mnohem dřív. Možná bych se tak vyhla dalším věcem, které s tím souvísejí. Chybí mi v ČR to, co mají v zahraničí a tedy systém, kdy zdravá žena s fyziologickým těhotenstvím chodí na kontroly pouze ke své PA, ta ji pak doprovází u porodu a kontroluje i po něm. Navíc to vše v rámci pojištění. Já jsem se setkala jen na tři soukromá sezení s porodní asistentkou Pavlou Kasparkovou z karvinské nemocnice a musím říct, že je to úžasná osoba. Je to žena, jejiž hlavní náplní práce jsou porody, ne kontroly, ultrazvuky, gentické testy a tabulky. Tato žena mě ještě více utvrdila v tom, že já zvládnu porodit dítě, jelikož jsem k tomu byla stvořena. Každá její pochvala mého uvědomění si, že nepotřebuju k porodu žádného doktora, umělý oxytocin nebo epidurál, mi dodával neuvěřitelnou sílu a sebejistotu. Ovšem jak sama ona mi potvrdila, jsem jedna z mála.

Ženy (nejen) v ČR jsou již dlouhá léta přímo či nepřímo přesvědčovámy, že nejsou schopné porodit. Alespoň ne samy. Potřebují k tomu lékaře, přístroje a umělé zásahy. Jak řekla má PA – potřebují, aby to někdo udělal za ně. Pro to se taky říká – porodil mě doktor ten a ten. Doktor, kór chlap, ale nikoho neporodil. Rodí vždy a jedině žena. Ovšem pokud si ta žena nechá protrhnout plodovou vodu, napíchnout umělý oxytocín, epidurál (což pak často vede k dalšímu oxytocinu a ne zřídka akutnímu císařskému řezu) opravdu de facto sama neporodí.

Já jsem byla celé těhotenstvá zdravá, přibrala jsem jen pár kilo (které jsem nechala v porodnici), zažila jsem spontání rychloporod a moje dítě mělo krásných 3,5 kg. A celou dobu jsem intuitivně věděla, že to tak je a bude.