Pohanské rituály – Lughnasad

Cit.:“Co znamená Pagan?
Slovo „pohanista“ v zásadě představuje dvě starověká slova: řecké řecké a latinské pohanské. Slovo „Řek“ – s občasným objasněním: „z hlediska víry“ – používají jak „oddaní starověkého náboženství“, když se chtějí identifikovat, tak i jejich odpůrci. V ústech křesťanů je tento termín zavádějící, protože se zdá, že pohrdavě spojuje pohanství s řecko-římskou kulturou, zatímco dlouho před 5. stoletím obě frakce obdivovaly a studovaly stejnou klasiku. Termín “Řek” měl ve skutečnosti hlavně negativní konotace. Od roku 212 nl jsou podle rozhodnutí Caracally všichni svobodní obyvatelé říše považováni za „římské občany“ …
Ve 4. století charakterizace některých z nich jako Řeků znamenala jejich odlišnost od celku; pohané již nebyli „Římany“, již nebyli zákonnými dědici Impéria. Byzantinci je vždy nazývali „Římany“ a Anatolie pro Araby a Turky byla „Rumunsko“ (odtud název města na jeho východních hranicích, Erzurum). Řek se nazývá romiosini.
Pokud jde o význam paganus, odkud pochází francouzská slova „paien“ (pohan), „paysan“ (rolník), je důsledně hanlivý a vytváří podivný sémantický problém. Nejlépe dokumentovaným významem slova se jeví význam „prostorový“. Řecká buržoazie na východě proto měla mít vesničany jako stejně smýšlející lidi na Západě, což by znamenalo, že existují dvě různé evoluční cesty.
Je však těžké tvrdit, že města se na Západě pokřesťanšťovala rychleji než na východě. Římský senát, převážně aristokratický orgán, zahrnul mezi své členy velké množství pohanů až do konce 4. století našeho letopočtu, dlouho po zavedení termínu paganus s jeho náboženským významem, do právního slovníku, zatímco to není dodržováno nedostatek pohanských intelektuálů na Západě. Pravda je, že v západním křesťanství zůstalo náboženství cizinců po dlouhou dobu. Na konci 2. st. místní církev v Lyonu stále sestávala hlavně z řecky mluvících orientálů. Ale také papežské epitafy 3. století. byly napsány v řečtině.
Tváří v tvář tomuto problému byl v roce 1899 německý učenec Th. Zahn – ve stopách Denysa Godefroye, komentátora Theodosiánského zákoníku ze 16. století – navrhl jako výchozí bod jiný význam pohanského, a to „občanského“, na rozdíl od „vojenského“, jak se v apologetických textech křesťanů 3. století často nazývá „Kristovi vojáci“. Bohužel tato křesťanská metafora, která patří k literárnímu nebo alespoň k rafinovanému jazyku, přestala být používána dříve, než se slovo paganus ve smyslu pagan vůbec začalo používat. Koneckonců, pokud v pozdní antice existovalo náboženství militaristické odchylky, byl to určitě mitraismus a ne křesťanství.
Lidé toho místa
Abychom se dostali z bezvýchodné situace, která vytváří vývoj, který je foneticky nezpochybnitelný, ale sémanticky nepochopitelný, musíme si položit otázku, jak může mít stejné slovo tři různé významy: „vesničan“, „občan“ a „pohanský“. Začněme prvními dvěma, které jsou také starší. V císařské společnosti se pohan nazývá obyvatelem pagusu, tj. Provincií (ve smyslu nejmenší správní jednotky), někým, jehož kořeny jsou tam, kde žije (na rozdíl od vojáka); takže je přirozené, že rolník je převážně pohan – i když tento termín, od dob Cicera, mohl také označovat buržoazii (ProDomo, 74). Pokud tento faktor spočítáme, vyjdou najevo některé podivné fráze.
Když se perský básník se skutečnou nebo předstíranou skromností nazývá básníkem semipaganus, znamená to, že není rovnocenným členem bratrstva básníků (předmluva k satirám, s. 6). A když ji otec na epitaf své dcery chválí za to, že byla „věrná, mezi věrnými, pohanskými mezi pohany“, neznamená to, že jeho dcera přijala pohanství, ale že zůstala věrná svému původu.
Pohané jsou jednoduše „lidé místa“, místní – města nebo provincie – ti, kteří zachovali místní zvyky. Naopak, mimozemšťané, „lidé odjinud“, xenomerité, se stávali stále více křesťanskými. Toto vysvětlení (navržené jiným Godefroyem, Jacquesem na počátku 17. století) odpovídá etymologii slova, která odkazuje na křesťanské spisovatele, kteří jej používali v novém smyslu; odpovídá také preferenci pozdně antických nežidů pro všechno, co patřilo k vlasti, dědictví jejich předků. Definuje pohanství jako náboženství vlasti v nejužším smyslu pro město a jeho provincii. Poskytuje také celou řadu pohanských praktik a přesvědčení.
Upevňování těchto přesvědčení je někdy doprovázeno rafinovanou metafyzikou. Pro Proclus i Ibn Arabi „místo zanechává stopu na citlivém srdci.““

pokud něco dáváme na oltář jako oběť, dar nebo symbol, tak je to sice hezké, ale zcela zbytečné, protože co bůh od nás žádá abychom odevzdali je pýcha, závist a žárlivost, připoutanost, nenasytnost, zloba a žádostivost. lidé uctívali přírodu i její elementy, zvířata, symboly, mudrce, církve, ale ten největší objev, Ducha, který je uvnitř každého, zatím v sobě neprobudili, a vracejí se stále zpět k vnějšímu. k rituálům, falešným modlám, zemřelým prorokům a předkům, hvězdám atd. atd. přitom to byly jen milníky na cestě, které je jen zmátly. poznání ale na nikoho dlouho nečeká, vše má svůj vyměřený čas. a pokud ho promarníme, tak i to svoboda umožní.

Ano ano, právě dožínky jsme letos slavili po slovansku, jak se sluší a patří. Osobně tento svátek považuji za jeden z nejdůležitějších.