Pohlazení po duši (se skřítčí láskou) – 12.února 2013

Když jsem hledala ilustrační obrázek k jednomu článku, našla jsem obrázek, který vidíte vedle tohoto textu a ve větším ho naleznete po kliknutí na celý článek. Na první pohled mě okouzlil a připomněl mi skřítka a vílu, kteří se mají rádi – a s tím jsem si vzpomněla na básničku, kterou jsem před třemi lety napsala pro svého přítele Mamuta, který má sice dva metry a sto liko, ale stejně je to můj skřítek.

Tak snad vás oboje pohladí po duši:)

Pampelišky sklání žluté hlavy

v svém prvním jarním úžasu.

Slunce se skrývá za obzor

a paprsky hladí mízu ve větvích

na dobrou noc.

Zpěv stromů pomalu utichá

a stříbro měsíce

se začíná snášet

do srsti mladých divočáků.

Do lesa přišel převzít vládu noční klid.

Dech mechu se ztišil

a stébla trávy se objala

ve sladkém nicnedělání.

Zpoza mraků se vyklubaly hvězdy

a zářivýma očima pátrají v listoví –

támhle jsou!

Víla, co slétla z kapradí,

aby pod houbovou střechou

k spánku uložila skřítka.

Tichounce zvoní usínající květy sasanek

a za zavřenými víčky veverek

se prohánějí první sny.

Tlukot dvou srdcí

nese se zelenavou lesní tmou

a hvězdy si ve vesmírných dálavách

svou blikotavou řečí předávají vzkaz –

že skřítek, stulený víle v náručí,

konečně našel svoje místečko.