Povinnost, pocit viny a život ve dvojím záporu

Včera jsem před usnutím přemýšlela a meditovala a najednou mi došla strašně důležitá věc, o kterou se prostě musím podělit. Přemýšlela jsem nad tím, proč vlastně děláme věci a proč něčemu říkáme povinnost. Co cítíte, když něco děláte z povinnosti? Málokdy je to radost, spíše naopak, rozčarování, nechuť, rozmrzelost. Napadlo vás někdy, proč?

Slovo povinnost v sobě totiž v základu obsahuje svlovo vina. Vinný. Povinný.

Když něco děláme povinně děláme to „po vině“ tedy poté, co se cítíme vinni. Ale z čeho ten pocit pramení?

Podívejme se na to na příkladu. Jíme, abychom neměli hlad. Pijeme, abychom neměli žízeň. Spíme, abychom nebyli unavení. Do práce chodíme včas, aby nás nevyhodili. Spoustu věcí v běžném životě děláme proto, abychom nebyli nešťastní. Nechceme si zavinit neštěstí.

Ale nebýt nešťastný a být šťastný, to jsou dvě úplně jiné věci – cítíte ten rozdíl?

Probrala jsem si v duchu celý soubor situací a u naprosté většiny mi z hrůzou došlo, že u nich užívám dvojí zápor. Jenomže jazyk není matematika a dvojí zápor neznamená vždycky klad. Mínus a mínus není plus, ale ve většině případů života je to prostě nula. Nejsem nešťastný – ale ani šťastný, jsem prostě někde mezi. Kdyby existovala škála, kde -100 bude nešťastný a +100 šťastný, stav „nebýt nešťastný“ může být kdekoli na této stupnici. Štěstí je ale v jediném bodě.

Uvědomila jsem si, jak si balastem v podobě negativního záporu plníme životy, svou mysl i konverzaci s bližními. Nejlépe je to vidět na příkladu frází, které všichni denně užíváme:

Vezmu si koláč, abych neurazil. X Vezmu si koláč, abych vám udělal radost.

Navštívím babičku, aby nebyla smutná. X Navštívím babičku, abych ji potěšil.

Musím udělat zkoušku, aby mě nevyhodili. X Musím udělat zkoušku, abych pokračovala ve studiu.

Půjdu k doktorovi, abych nebyl nemocný. X Půjdu k doktorovi, abych byl zdravý.

Budu cvičit a držet dietu, abych nebyl tlustý. X Budu cvičit a držet dietu, abych byl štíhlý a zdravý.

Půjdu na pivo, abych nebyl doma sám. X Půjdu na pivo, abych viděl své přátele.

Koupil jsem si psa, abych nebyl sám. X Koupil jsem si psa, abych měl společníka a kamaráda.

Koupil jsem své ženě kytku, aby se na mě nezlobila. X Koupil jsem své ženě kytku, aby měla dobrou náladu.

Měl bych jít za tátou do nemocnice, cítil bych se blbě, kdybych ho nenavštívil. X Měl bych jít za tátou do nemocnice, abych se cítil dobře, že pro něj něco dělám.

Popravdě mě až vyděsilo, jak často zabraňujeme špatnému pocitu, místo toho, abychom si vyvolávali ten dobrý. Jako by celý život byl jen bojem proti zlu, za minutu dvanáct před katastrofou a ne cestou ke štěstí, harmonii a spokojenosti.

Cítíme se špatně, cítíme se vinni a chceme se toho pocitu zbavit. Ale z pocitu vinny může vzejít maximálně tak ulehčení, že nebudeme potrestáni. Z pocitu lásky ale můžeme tvořit úplně jiný svět.

Dost to souvisí i s mojí další úvahou, která se týká tzv. „duchovních“ lidí – snaží se nějak žít a pomáhat proto, aby se cítili dobře nebo proto, aby se necítili špatně? Přemýšlejte o tom, o své motivaci k činnům, o tom, co vás pohání. Je to strach? Strach z nedostatku, smutku, bolesti, strach z toho, že se budete cítit vinni za svou nedokonalost a své chyby? Nebo je to láska? Láska k sobě, k lidem, ke světu, k Matce Zemi?

Činy, které vzniknou ze strachu, z povinnosti, viny, negace, jí budou zatíženy, jakkoli budou dobré. Oproti tomu činny z lásky, štěstí a prosté radosti ze života, vyšlou dál konstruktivní vlnu energie. Zkusme od nynějška všichni dělat věci pro radost a ne proti neštěstí. Možná jen taková zdánlivě nepatrná věc dokáže změnit život:)

S láskou Lúmenn

Hanka
1.7.2015 at 13.57

To je opravdu moc pěkný a zajímavý článek :)
Fellien
11.6.2015 at 20.15

Já to tak tedy vůbec nemám, ale vím, že mnoho lidí ano. Já když řeknu, že je něco moje povinnost, myslím tím to, že něco CHCI udělat a považuji to za SPRÁVNÉ. Nikdy jsem se na nic nedívala, že něco MUSÍM. Odjakživa se řídím heslem že nemusím nic, že musím jen umřít. Místo MUSÍM si říkám třeba UDĚLÁM PRO TO MAXIMUM, abych nemusela mít pak pocit viny, že jsem udělala málo, nebo vůbec nic. A zároveň pak nemám pocit, že něco musím, spíš se to pro mě stane takovou výzvou, abych to udělala nejlíp a začnu se sama od sebe snažit. Vždy se snažím myslet pozitivně, samozřejmě nejde to ve 100 % případů. Vždy je to o lidech, jak moc se nechají ovlivnit společností. Myslím si, že silné individuality, které dokáží své názory a postoje prosadit s láskou a úctou nejen k sobě, ale i k ostatním, dojdou vždy nejdál.
Elemona
23.5.2015 at 11.25

Zní to zajímavě. :-) Bohužel ve strachu žije spousta z nás, já též, ale zaručený recept na jeho odstranění bohužel nemám. Každopádně v porovnání věty psané z lásky mi zní opravdu lépe, než ty psané ze strachu. Většinou ale není lehké zbavit se pocitu strachu a žít s láskou, zvláště když jde o lidi, které zrovna moc v lásce nemáme. Chce to moře času a snahy nebo nějaké opravdu velké změny.
Spiiiidy
20.5.2015 at 21.28

Výborné zamyšlení, díky za něj :)
Nexi
20.5.2015 at 16.01

Jak jsi napsala ty protiklady, které používáme, že zbytečně myslíme negativně, tak to jsem viděla i v tom dokumentu Tajemství. Je to vlastně o tom, že můžeme mít všechno,co chceme, jen na to stačí pozitivně myslet. Mně se to splnilo, já tomu věřím. A celkově si myslím, že rozdíl mezi nejsem nešťastný a jsem šťastný se dá přirovnat i k tomu, když někdo jen "přežívá" a někdo žije "naplno". Moc pěknej článek :)