Příběh o farmáři a štěstí

Tento příběh koluje internetem v mnoha podobách. Původním zdrojem citací a různých forem převyprávění je pravděpodobně kniha Cesta pokojného bojovníka, ale jedná se o starobylý, lidově tradovaný příběh. Učí nás, že štěstí a neštěstí jsou opačnými stranami téže mince a vše je o úhlu pohledu. Čím širší perspektivou se na naše štěstí či neštěstí díváme, tím rozmazanější kontury tyto pocity nabývají.

Příběh o farmáři a štěstí

Žil, byl, kdysi dávno v horách, starý farmář.
Celý život tvrdě pracoval a podařilo se mu našetřit peníze
a koupit si koně.

Celá ves se seběhla a lidé farmáři gratulovali.
„Ó, takový pěkný kůň,“ říkali. „Ty máš ale štěstí!“
Ale farmář jen pokrčil rameny a odvětil:
„Štěstí, neštěstí, kdo ví?“

Za nějaký čas se stalo, že farmáři se kůň splašil
a utekl neznámo kam.
Lidé z vesnice přišli za ním, žmoulali v rukou čepice
a vážně kývali hlavami: “To je neštěstí!”
Ale farmář na to jen odpověděl: “Neštěstí, štěstí, kdo ví?”

Neuběhl ani týden a koník přiběhl z dalekých luk
a přivedl s sebou celé stádo divokých koní.
Farmář měl náhle plnou ohradu.
Sousedé s očima navrch hlavy provolávali:
„No tedy! Ty jsi měl ale štěstí!“
A farmář znovu řekl jen: “Štěstí, neštěstí, kdo ví?!”

Farmářův syn se staral o divoké koně
a jednoho dne se pokusil jednoho z nich zkrotit,
aby je mohli odvést na trh na prodej.
Jenomže divoký kůň se splašil, chlapce shodil
a ten si při pádu ošklivě zlomil nohu.
A zase tu byli sousedé, lomili rukama a naříkali: „To je neštěstí!“
Ale farmář na to zase jen: “Neštěstí, štěstí, kdo ví?!”

Za pár dní přišel do odlehlé horské vísky verbíř
a odvedl všechny mladé muže do armády,
protože začala válka.
Jenom farmářův syn zůstal ušetřen,
protože s polámanou nohou do armády nemohl.

Bylo to štěstí? Nebo neštěstí? Kdo ví…

Tak štěstí nebo neštěstí?

Tenhle příběh by mohl pokračovat stále dál. A on vlastně pokračuje. Každým dnem, každou minutou jsme jeho hrdiny – ten příběh se jmenuje život. Až s odstupem času chápeme, co bylo štěstí a co neštěstí. A často je to úplně naopak, než jsme to prožívali v okamžiku, kdy se nám to dělo.

Neznamená to, že máme přestat prožívat pocity a uzavřít se v bublině zenového klidu. Jen se třeba tu a tam zastavit a hledat střípky radosti tam, kde vidíme právě teď jen beznaděj. A že prožívat pocit štěstí můžeme i bez ohledu na události, které se právě teď dějí v našem životě.