Přihořívá…hoří! Aneb o splněných snech a skocích do neznáma

Poslední rok a něco byl pro mě neskutečně fyzicky i psychicky náročný. A pro koho koneckonců nebyl… Celosvětová pandemie a s ní spojená všemožná omezení dala zabrat i těm psychicky nejodolnějším jedincům a dodnes nemáme vyhráno. Šrouby, které kolem nás naše vláda přeochotně utáhla nyní sice (o poznání pomaleji a méně ochotněji) uvolňuje, ale měsíce strávené v izolaci a nejistotě se podepsaly na nás všech.

Frustrace a vyhoření

Krom všeobecné „blbé nálady“ jsme měli náročné okamžiky i doma, kdy můj muž vlivem nuceného homeofficu stanul na hranici úplného vyhoření a nakonec v práci skončil, aby si pak dlouhé měsíce obtížně hledal novou. Já zase zůstala zaseknutá ve své „zimní práci“ – tedy zaměstnání, které si hledávám na přivýdělek mimo stánkařskou sezónu. Jenomže ta se nakonec kvůli koronaviru vůbec nekonala a tak se ze zimní práce na zákaznické lince (samozřejmě na HO) stala rázem práce celoroční.

Najednou jsme byli s mužem oba pořád doma. Nedalo se nikam jít, nic dělat a kdybychom na 100% dodržovali protiepidemická opatření, tak se ani s nikým potkat. Oba jsme byli frustrovaní z práce. Stres a tlak narůstal. Měli jsme i první větší krizi za celých 6 let co jsme spolu.

A nebyli jsme jediní. Ze všech stran jsem slýchala příběhy lidí, které rok 2020 postavil před nejrůznější zkoušky. Byl to rok skutečně ohromných změn a veletočů, energie lítaly jako splašené. Ale to vám stejně asi nemusím ani říkat, všichni jsme to zažili na vlastní kůži.

Prázdný rok

Vlastně jsem celý ten rok měla pocit, že žiju v jakémsi vakuu. V podivném mezičase, který není skutečný život, jen jakési čekání na život. Všichni jsme pořád čekali. A pořád vlastně čekáme. Až se otevře, až se rozvolní, až to všechno skončí. Skoro jako by poslední rok ani nebyl a vše, co se v něm událo, byl jenom film, promítaný přes sklo akvária v kterém se nehybně vznášíme a čekáme. Na co vlastně?

Přesně tuhle otázku jsem si před měsícem položila. Protože mi poslední rok ukázal, jak strašlivé a zároveň nesmyslné je čekání. Pořád je nějaké „až…“ – až budu mít víc peněz, až bude mít muž lepší práci, až eshop bude víc vydělávat, až se nám konečně podaří mít dítě… A jedno velké hromadné – až skončí pandemie.

Úplně jsem se vyděsila, když mi došlo, že se celý svět zastavil. A ještě víc, když mi došlo, že jsem se zastavila já. Stojím na místě, občas popojdu krůček stranou, ale jinak se motám v kruhu nebo jen tak nejistě přeslapuju na místě. A v okamžiku, kdy mi došlo, jak zoufale strnulá jsem, jak zoufale čekám na „až…“ jsem se rozhoupala a skočila. A začly se dít věci.

Na známém rozcestí

Je tomu něco přes tři roky, kdy jsem otevřela svůj první obchůdek v Brně v centru, v takové polozapomenuté pasáži za Jakubským kostelem. Naučil mě toho spoustu – jak se nebát lidí, jak se poprat s neúspěchem, jak vybudovat něco od píky a každý den to o kousíček vylepšovat. Ukázal mi, kolik mám přátel a jak zajímaví dokáží být lidé, když je člověk skutečně poslouchá.

Rozhodla jsem se ho nakonec po několika vesmírných nakopnutích uzavřít (píši o tom v článku Jako fénix z popela) a vydat se spíše na hledání cesty k sobě samé a k vytouženému miminku. Ale tři roky uběhly jako voda, obchod nikde, miminko taky a já mám pocit déja vu, jako bych stála na tom stejném rozcestí a nepohnula se ani o píď.

A přesto je to jiné. Mám o tři roky více zkušeností. Lekcí. Know how. A taky řady šťastných okoností, které se spojily dohromady a už nemusím flikovat obchůdek z nejlevnějších ikeáckých polic a skříní za odvoz.

Vlastně si zpětně říkám, jak neuvěřitelně naivní a odvážné zároveň bylo otevřít obchůdek v centru města s ani ne dvacetitisícovou investicí do začátku. A přesto jsem do toho šla. Tak proč se bát teď, kdy jsem starší, zkušenější a zajištěnější?

Správné a jediné TEĎ

Asi tím, jak člověk dospívá (ne, že bych nebyla papírově dospělá už více než 14 let, ale mám dojem, že dospělost není stav, ale proces a každým rokem dospívám víc a víc), tak s tím dospíváním se pojí nové nálože strachů. Strach vykročit z komfortní zóny. Strach z neznáma. Strach z neúspěchu. Strach z té tisíc a jedné drobnosti, které se mohou pokazit (a z nichž se pravděpodobně nenulový počet opravdu pokazí a my se s tím budeme muset nějak poprat).

A tak jsem ty tři uplynuvší roky jenom občas projížděla nabídky realitních kanceláři a snila, že jednou (až toto a až támhleto) si konečně najdu ten pravý prostor a vybuduju v něm to pravé Vílí doupátko, to místo z mých snů, ke kterému směřuju (minimálně ve své hlavě) už skoro deset let. Ale nikdy jsem to nedotáhla dál, než ke snění. Až do minulého měsíce.

Den po mých dvaatřicátých narozeninách jsem se ráno vstala a měla jsem pocit, jako bych se probudila z dlouhého spánku. Venku konečně po týdnech podmračeného mrholení vysvitlo sluníčko a já si najednou uvědomila, že čekání skončilo. Není žádné až. Není žádné jednou. Jediné, co mám, je TEĎ a žádné teď nebude lepší nebo horší, než tohle TEĎ. A v tu chvíli jsem opravdu skočila z útesu…

Střemhlavý let

…a pořád ještě letím. Vlastně šlo všechno ráz naráz. Tak rychle, že vůbec nechápu a jde mi z toho hlava kolem. 17.dubna jsem se rozhodla, že dost už bylo zvedání telefonů hladových zákazníků a čekání „až“ se něco stane. Chci jít svou vlastní cestou, tak jak si už roky slibuju. 21.dubna jsem se šla podívat na první prostor, který se mi líbil, ale nájem, který navrhli byl příliš vysoký. Tak jsem navrhla svou představu a druhý den mi volali, že se dohodneme. 28.dubna jsem podepsala nájemní smlouvu. Den nato dala výpoveď v práci. A od té doby jen lítám jak hadr na holi, abych 1.června mohla otevřít. Ale šťastný a nadšený hadr :)

Občas se nevěřícně podívám na tu horu krabic, která den za dnem roste v předsíni a uvědomím si, že se to opravdu děje. Pak mě popadne směs rozjásané radosti a šíleného strachu – říkám si, že jsem se musela úplně zbláznit a zároveň cítím, že jsem se nemohla rozhodnout jinak, že další stání na místě, další čekání, už by bylo k nesnesení.

Šťastné „náhody“

A jako by na mě opravdu zasvítila šťastná hěvzda, mám po svém boku svoji skvělou kamarádku Lon, která si v části krámku zřídí svůj tetovací salón a je mi velkou oporou v celém tvořivém procesu. Další a další skvělí pomocníci se objevují jako na zavolanou, když je jich třeba – tu šikovné ruce kamaráda, tam kamarádka projektantka, která pomáhá dotáhnout všechny nutné úřední náležitosti, tuhle šikovný masér, který se nejspíš také se svýma kouzelnýma rukama stane součástí portfolia Vílího doupátka.

Je to šílené, je to nádherné a já padám a padám z toho neuvěřitelně vysokého útesu, z komfortní zóny, z čekání, z nudy a rutiny – a doufám, že můj znovuzrozený fénix, který se tak dlouho líně válel v popelu při tom pádu roztáhne křídla a ponese mě až za obzor, do budoucnosti, kterou jsem si vysnila.

Budu se moc a moc těšit na všechny, kdo do Doupátka zavítají a pomohou tento sen konečně uvést v život tak, jako tomu vždy mělo být.

Od 1. června na Václavské 16 v Brně. S láskou vaše letící Lúmennka