Přípravy a nervozita

Poslední dny špatně usínám a budím se mnohokrát do noční tmy, protože můj mozek nedokáže vypnout. Takhle nervózní jsem nebyla ani před maturiotu, před ní jsem vlastně nebyla nervózní vůbec, ani před přijímačkami na vysokou, před zkouškami, dokonce ani před vlastní svatbou. Ale teď? Teď se mi v břiše neprohánějí motýlci, ale rovnou hejno rozzuřených albatrosů. Řeknu vám, že plnění snu je děsně na budku :)

Přípravy a nervozita, hlavně nervozita

Od doby, co jsem se rozhodla splnit si konečně svůj sen – doslova sen, který se mi před pěti lety zdál – a vybudovat svůj vlastní kamenný obchůdek, uběhl už skoro měsíc. Ze začátku mi to přišlo neskutečné. Nereálné. Jako když si v desíti letech představujete svou svatbu a víte, že to bude za moc, moc dlouho. Ale po Novém roce mi začalo docházet, že se to blíží. A chytila se mě panika.

Pořád něco objednávám, zařizuju, zjišťuju, kolik mi toho chybí a jak moc nestíhám. Svírá se mi žaludek, když mě napadne, že možná opomínám nějakou administrativní věc, kterou musím splnit. Mám v pořádku mašinku na EET? Naučím se s ní pracovat? Bude fungovat internet? Bude tam vůbec signál, když je to v pasáži? A co zboží, mám všechno? Cenovky? Nábytek? Konvici na čaj? Zásuvky? Smeták?

Mám pocit, že mi z toho za chvilku musí prasknout hlava. A přitom se strašlivě těším.

Plnění snů je dřina

„Konečně jsem si splnil svůj sen, jsem tááák šťastný!“ Kolikrát tohle čteme v motivačních brožurkách, v rozhovorech s úspěšnými lidmi, v knihách o osobním rozvoji. Ale tihle rozesmátí lidé z plakátů už většinou nedodají, že jejich splněný sen nespadl z oblohy. Že si ho museli vybojovat a co hůř, že onen sen se kromě hlavního gró projketu skládal z hromady nepodstatných maličkostí, které člověka akorát štvou a ubíjejí.

Když chcete pořádat přednášku, není tak těžké stoupnout si před lidi a začít mluvit. Nejhorší je obvolat a zamluvit prostory, připravit materiály, pozvat lidi, vyřešit vstupné. Založit si firmu na výrobu bio-raw-organické kosmetiky a dělat radost lidem i přírodě zní božsky. Vyřízení miliardy povolení, razítek, papírování, zařídit, aby vše splňovalo normy, mělo certifikáty a splňovalo nařízení od EU po obecní úřad, to už tak krásné není.

A s obchůdkem je to stejné. V hlavě mi sice jede překrásný film, jak sedím v zařízeném prostoru s obrazy na stěnách a kouřícím šálkem čaje. Jenomže realita je taková, že se s hrůzou budím ze sna, abych si na papírky na nočním stolku zapisovala, na co všechno jsem zapomněla. Propagace? Cedule? Letáčky? Vizitky? Razítka? Dlouhý seznam narůstá, položky, které splním, nahradí ty, které mě dosud nenapadly. Čas se krátí. A ze sna se místy stává noční můra.

Ale je to super!

Ano, je. I přes všechny ty divné pocity u žaludku a neschopnost zamhouřit oka za to stojí. Jako by se mi totiž vlila do žil dlouho nepoznaná síla. Tolik práce jsem snad neudělala za posledního půl roku. Nejde zdaleka jen o obchod. Ale mám taky chuť psát, tvořit, dokonce vařit a uklízet! A nevím, kde se to ve mě bere. Možná tam někde v hloubce mojí duše, která cítí, že se konečně vydala po správné cestě? Nevím, doufám:)

Ještě jednou se vyspinkám, jak jsme říkali jako malí, a jdu si převzít klíče. V sobotu mě pak čeká plnění dodávky, nakládka a vykládka, balení, zajišťování a práce, práce, práce. Na nic jsem se takhle netěšila už hodně dlouho:) A nejvíc ze všeho se těším, až si otřu pot z čela, posadím se na židli za pultem a dám si ten horký čaj. Na to, až otočím cedulku na dveřích (kterou dosud nemám, jejda!:D) na nápis otevřeno a sen se stane realitou. Držte mi, prosím palce a už teď se těším na vaši návštěvu:)