Příroda, klid, krása aneb jak jsem dobíjela energii

Poslední týden byl pro mě velmi náročný. Spustil se mi transformační proces, při němž vyhřezly staré věci z minulosti a já se jen obtížně a pomalu zase skládám dohromady. Je zvláštní, jak někdy staré rány dokážou zase krvácet. Naštěstí jsem obklopena spoustou milujících bytostí, díky nimž se tohle všechno dá lépe zvládnout.

O víkendu už mě to plácání se na jednom místě přestalo bavit. Venku svítilo sluníčko, byl krásný, skoro již letní den a už jsem nechtěla sedět doma a hrabat se v něčem, co už je dávno pryč. A o jiného může lépe vyléčit bolavou duši, než jemný dotek Přírody. Vydali jsme se tedy s mým drahým a naším pejskem ven. Je neuvěřitelné, jak rychle a snadno příroda dokáže člověku dobít ztracenou energii.

Vzpomněla jsem si na knihu Celestýnské proroctví, kterou jsem před lety četla. V knize je devět poselství, která vedou k lepšímu životu a duchovnímu růstu. Třetí poselství mluví o vnímání krásy. O tom, že když pozorujeme něco krásného, okamžitě se objevuje tok energie mezi námi a onou krásou. Může to být strom, květina, krajina nebo krásné dílo lidských rukou. Ale energie přichází při prožitku krásy vždy.

Vesmír je ve svém základu složený z energie, jen různě zahuštěné. Chceme-li se naučit tuto energii vnímat, musíme se naučit vnímat krásu. Není důležité, co nám připadá krásné, ale obecně platí, že to, co považujeme za krásné jakoby zářilo více, než vše ostatní, je to jasnější, plnější, barevnější. Tím, že vnímáme krásu něčeho, přijímáme jeho energii. Ale tím, že na to soustředíme svou pozornost, zase přijímá energii ona věc. Tak neustále cirkuluje energie mezi vším živým (více v článku Rukopis, vhledy a prastará moudrost).

A opravdu – vnímání krásy mi dodalo energii, jako nic za celý ten špatný týden. Zpěv ptáků, skály, květiny, stromy, šumící tráva… Stačilo vyjet pár kilometrů za Brno a procházet se lomem na Hádech, zapadnout na chvíli do stínu stromů, a starosti uplynulého týdne jako by odvál lehký větřík a vysušilo květnové slunce.

Nakonecjsme v lesíku (kde fakt nebyl vůbec nikdo, všichni chodili po louce a po lomu a pražili se na slunku:)) objevili hrozně přátelsky naladěné lesní zákoutí. Rostly tam buky, moje nejoblíbenější stromy a já je všechny objímala jako staré přátele. Na tom místě byla strašně silná pozitivní energie, les tam vyloženě vibroval, možná dole pod ním bylo nějaké energetické zřídlo, nevím. Každopádně pobyt na tomhle místě s těmi nádhernými kamarádskými stromy byl poslední léčivou kapkou, kterou jsem potřebovala. Stačilo přitisknout tvář k hladké bukové kůře a poděkovat stromům, že tam jsou, že jsou tam krásné a tak vstřícné. Stromy mi šeptaly v odpověď a já se konečně cítila, že ze mě tíha padá.

Na výlet jsem vyrážela unavená, ospalá, podrážděná, smutná. Už na louce jsem si zula botky a zhluboka dýchala vůni trávy a květin. A pak najednou pozoruju sama sebe, jak válím sudy, objímám stromy a směju se. Příroda mi dala svou krásu a energii a já jí za to jsem neskonale vděčná. Až budete mít taky pocit, že je všechno špatně, že vám nic nejde a nic vás netěší, vyražte na louku, do lesů, ke stromům a květinám, k modré obloze a vůni sluncem rozehřátých skal. Je to ten nejčistší a nejefektivnější zdroj energie, jaký znám. S láskou vaše posílená a už zase usměvavá Lúmenn