Proč pomáháš lidem?

19.12.2014

Proč pomáháš lidem, Lúmennko? Tuhle otázku jsem za poslední roky dostala několikrát. A ještě častěji jsem si ji položila v posledních dnech, ve dnech, které nejvíce otřásly mou dosavadní vírou – v lásku, v lidi, ve mě samotnou.

Před pár týdny jsem v podstatě ze dne na den přišla o člověka, kterého jsem milovala. Jeden den plánujeme společnou budoucnost a druhý nastane dlouhé a bolestné období rozchodu, kdy odhalím spoustu lží, kdy zjistím, že někdo, komu jsem věřila, mi nejenom škaredě lhal, ale také o mě roznášel lži, podváděl mě a vlastně vůbec nebyl tím, kým se zdál být. A tahle zrada bolela zatím nejvíce v mém životě, o to více, že to byl další z mnoha lidí v řadě, komu jsem nabídla své velké srdce a pomocnou ruku. Bděla jsem u něj v nemoci a podporovala jej, když byl zdravý a když zmizel bez rozloučení a zanechal jen krvácející ránu na místě, kde jsem kdysi měla srdce, najednou jsem se musela zeptat, proč to vlastně dělám. Proč pomáhám?

Nejprve bylo nasnadě uchýlit se k mé víře, že to, co děláme, se nám vrací. Pak jsem to nechápala – proč dávám všem lidem kolem sebe pomoc, podporu a lásku, a od svých partnerů dostanu zpět jen hromadu nepochopení a bolesti? Jenomže mí přátelé mě objali a řekli mi – neblázni, holka, podívej se kolem sebe. Ti muži, co prošli tvým životem, možná nevraceli zpět ani desetinu toho, co jsi jim dala, ale co my? A já se zastyděla…a uvědomila si, že mám kolem sebe nejskvělejší rodinu a úžasné přátele, lidi, které neskonale miluji a jejichž podporu a lásku cítim každý den.

Ale také vím, že to, co dělám pro ně, neovlivňuje to, jak se oni chovají ke mě. Nemusím se rozkrájet a rozdat, aby mě moji přátelé a rodina milovali a stáli při mě a i v těch nejtěžších chvílích tu pro mě byli. Takže nepomáhám ostatním ze zištného důvodu, kvůli jakési „karmě“ a zákonu přitažlivosti.

Pak jsem si řekla, že pomáhám, protože musím. Protože jsem se tak narodila. Od prvních krůčků na tomhle světě jsem byla na jednu stranu bláznivý divoch, zvědavá rozumbrada, ale taky jsem neustále chtěla něco nebo někoho zachraňovat a pomáhat. Když mi bylo šest, sháněla jsem hasiče, aby vysvobodili zamrzlou labuť z rybníka. V osmi jsem vybírala peníze na festival pro postižené děti – bez povolení a vědomí pořadatelů, pochopitelně, ale z dobré vůle a těch pár drobných jsme pak s kamarádkou skutečně předali mé babičce, jedné z organizátorek. Celou základní i střední za mnou chodili outsideři z široka daleka, pro radu a pomoc a já se vlastně díky přátelství s těmito „nehodnými“ sama stala vyvrhelem třídních kolektivů, ale snažila jsem se všem těm šikanovaným a zamindrákovaným být i přesto oporou. A pak přišel rok 2009 a já založila tyto stránky, poté, co jsem na téma duchovno a esoterika psala na svůj osobní blog a začínaly se množit různé dotazy.

A stojím tady teď, po pěti letech fungování těchto stránek, mám e-shop s bylinkami, kameny a knihami, o kterém jsem snila, denně zodpovídám úplně zadarmo spousty otázek, výkládám karty a sedávám se svými přáteli dlouho do noci u čaje, když potřebují radu a vyslechnutí.

Ale dělám to skutečně proto, že musím? Jistě, cítím v sobě jakési vnitřní pnutí, které mě žene kupředu, ale není to z donucení. Já pomáhám, protože chci. Ale proč vlastně chci?

A tak, když jsem byla zlomená a zničená z nedávného rozchodu a v duchu jsem se zatvrdila, že s tím vším končím, že už nikomu nepomůžu, že všichni jsou nevděční a nezaslouží si to, jsem si v náhlém prozření uvědomila, že já tady nejsem od toho, abych soudila, kdo si co zaslouží a kdo ne. A opět jsem nalezla svůj vnitřní hlas a ten pocit, který tomu všemu dává smysl.

Když totiž pomáhám, jsem šťastná. Zvedne se ve mě vlna radosti, když hodím bezdomovci drobné do klobouku a on se usměje. A jsem šťastná, i když se neusměje, protože se usměju já. Dělá mi radost být milá na lidi, dělá mi radost se smát na kolemjdoucí a dělá mi obrovskou radost odpovídat na maily lidí, kteří mají pocit, že je jim zle a neví kam dál a tak je na mě, abych jim poslala po jedničkách a nulách trochu své lásky, víry a podpory.

Pokaždé, když udělám něco dobrého pro svět kolem sebe a je jedno, jestli zvednu papírek ze země, vezmu stopaře, pustím babičku sednout v tramvaji nebo obejmu kamaráda, pokaždé mě zaleje vlna teplého, hřejivého štěstí a jako by někde vysoko nade mnou cítím pokyvování a vím, že to dělám správně.

Je jedno, že občas to nedostávám zpět a že ne vždy někdo pomůže mě, ale cítím, že to, co dělám je správné a proto to budu dělat dál. A i kdyby, až můj život na tomhle světě skončí, jen jeden jediný člověk řekl, že jsem mu pomohla, je to pořád něco, co stojí za to, co je správné.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Nechci to uzavírat žádným poučením – pomáhejte všichni, je to tak správné, vůbec ne. Každý máme jinou cestu a je jen na nás, jaká cesta to bude. Moje cesta je cestou Posla světla. A jsem za ni vděčná. Jsem na ní šťastná. Tak proto pomáhám.

Diskuze

Napsat komentář

Spiiiidy
21.1.2015 at 14.36

Nádherný… opravdu radost číst takové články :-) Jeden takový člověk dokáže zažehnout takovou lavinu, která sahá i mimo tu nejsmělejší představivost ^^
livendy
22.12.2014 at 16.23

Dojemné :')!!!
Lukáš
20.12.2014 at 18.51

Tak to někdy bývá – ti co roznáší naději, sami sklízí beznaděj.
Vēra Nīkē
20.12.2014 at 13.28

Opravdu krásný článek, úžasné zamyšlení…
Ivana
20.12.2014 at 12.30

Moc hezky napsané. Pomáhat proto, že to mě samotné dělá dobře, je fajn. Pak se člověkaspoň nemusí zabývat tím, co si myslí ostatní a jestli jsou "dostatečně vděční".
lady Lianna Ellusive
19.12.2014 at 20.09

Je skvělé, že jsi dokázala znovu najít vnitřní stabilitu. Fandím tobě i těmto stránkám a přijít o ně by byla škoda:-).
laďka
19.12.2014 at 18.10

Děkuji za vše, je neuvěřitelné, že v tomto Vašem těžkém období dokážete pomoci jiným. Jste úžasná.
aves passeri
19.12.2014 at 17.19

Nedávno jsem slyšela, že mám dělat to, co mi přináší radost. Že nemám dbát na reakci druhých, něco očekávat. Také mám zkušenost s tím, že jsem ta, které je pomáháno. Xkrát mám dojem, že se chovám nevděčně… někdy pochopím, až podruhé, potřetí, počtvrté, že jsem se měla tou radou řídit. Někdy se rozčiluju, že není po mém a nejradši bych svého pomocníka přiškrtila :-))) Ale to je možná úděl těch, kteří pomáhají… ne vždy se ihned dočkají docenění. Ale oni to přece nedělají kvůli tomu, aby je někdo oceňoval, že???? :-))))) A úděl těch, kterým je pomáháno, je někdy stokrát zakopnout, stokrát pomoc nedocenit… ale i to je zkušenost, která pomáhá :-))
Čerf
19.12.2014 at 15.30

Pěkně a upřímně jsi to popsala. Je moc důležité, aby člověk, který chce někomu pomáhat, především uměl sám cítit tu radost, o které píšeš. Pokud to neumí a jeho radost je plně závislá na reakci někoho jiného, může to sklouznout až k oběti. Je to vzdálená analogie situace, kterou zažívám již řadu let na blogu – nejlíp fungují ty články, se kterými je spokojený samotný autor a které jemu samotnému přinášejí radost. Pak se dá bez problémů snést téměř jakákoli reakce zvenku :-).
Karol Dee
19.12.2014 at 13.59

Kéž by bylo víc lidí jako ty.
stuprum
19.12.2014 at 12.57

Jsme vděčni za posly světla, na světě nic víc není třeba než jejích laskavé zásahy.
Xerodoth Sigmius/KayW
19.12.2014 at 12.14

Nedávno jsem se zaobíral podobnou otázkou, jen jsem došel k názoru, že v tom hraje dost velkou roli i sobectví. pomoc lidem MI dodá sebeuspokojení z toho, že jsou šťastní, plus je tu možnost, že MI pomoc později oplatí (protože ruku na srdce, koho by to nepotěšilo). Z toho samého důvodu lidé hledají pomoc ostatních. Aby si vyřešili SVÉ problémy. Většina věcí je vlastně založena na bázi uspokojení potřeb jedince, takže i když si myslíme, že něco děláme pro jiné, děláme to vlastně sami pro sebe. Ale to je jen můj názor. Samozřejmě každému přináší uspokojení něco jiného a podle toho jeho osobnost vypadá.
mirek
19.12.2014 at 12.06

pěkné

Kdo jsem

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.

Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.

Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.