26.4.2018
Moderní věda stále nijak zvlášť nepropojuje stav psychiky člověka s jeho fyzickým zdravím. Ano, máme sice psychosomatická onemocnění (třeba dítě, které má strach chodit do školy, si podvědomě vyvolá bolesti břicha, horečky apod. – není to simulant, opravdu ho něco bolí, ale příčina není v těle, ale na duši), ale řekne-li vám doktor, že jste psychosomatik, většinou se při tom tváří, jako byste byli největší zvrhlíci. Prostě být psychosomatický je dnes dost nepříjemná diagnóza a také obtížně léčitelná – to, že se dozvíte, že vaše nemoci způsobuje psychika na vás vyvolá většinou ještě větší nátlak, objeví se výčitky (Já jsem ale blbec, vždyť jsem vlastně simulant, zbabělec…) a většinou také nové potíže.
Jenomže lékaři stále ještě nedošli k poznání, že všechny naše nemoci (od rýmy a kašle až po rakovinu) si způsobujeme my sami. Jak je to možné? A lze tomu vůbec uvěřit?
Stres, strašák moderního lidstva
Ještě před dvaceti třiceti lety, byl stres naprosto opomíjen. To, že někdo chodí do práce od nevidím do nevidím a stejně má sotva na chleba, to že by mohlo způsobovat nemoci? Ale nesmysl!
Dnes se se slovíčkem stres operuje ve všech odborných lékařských časopisech a publikacích a vaše žaludeční vředy, bolesti hlavy, nervová onemocnění a další neduhy doktor stresu připíše úplně běžně. Ano, stres se stal strašákem, který stojí za zadkem nám všem. Ale co to vlastně je?
Stres není nic více než strach. Strach, že neuspěju, že nebudu tak dokonalý, úspěšný, flexibilní, rychlý, krásný, asertivní… jakého mě společnost chce mít. V tomhle neustálém strachu žije velká část lidí – a tento strach zvládají tak, že přepínají svoje tělo. Srdce buší silněji, nervy jsou napnuté k prasknutí, mozek pracuje na sto dvacet procent, produkuje se víc adrenalinu a méně serotoninu, žaludek se stahuje a člověk nemá hlad, aby tělo neplýtvalo ve vypjaté situaci energií na trávení. Je to jako kdybyste ve škodovce jeli stovkou – auto to zvládá, ale klepe se, řinčí, takzvaně „mele z posledního“. Tomu starému autíčku byste to neudělali, ale svému tělu to děláme všichni dnes a denně.
Věty „nestíhám“ „nemám čas“ „mám toho moc“ zaplnily náš každodenní slovník, míra úspěchu se měří vydělanými penězi a získanými oceněními. Máme spoustu zaměstnanců roku – s úsměvy od ucha k uchu, ale s vráskami, kruhy pod očima z nevyspání a neustálou svíravou bolestí v žaludku.
Ano, stres všichni známe, viděli jsme ho už sami na sobě i na našich blízkých. Víme, že stres způsobuje bezpočet nemocí a přijde nám to běžné. Ale stres = strach. Jenomže nad tím už nepřemýšlíme.
Vážné onemocnění jménem strach
Podle lékařských análů je i strach nemocí. Psychiatrická porucha, kdy se člověk bojí kdečeho a nebo pro jistotu všeho. My „normální“ ale tímhle strachem přece netrpíme, léky na uklidnění nebereme a tak je všechno v pořádku. Vážně?
Strach nás pronásleduje na každém kroku. Zamyslete se, z čeho máte strach? Z ničeho? Tak poslouchejte tohle.
Mám strach, že neudělám zkoušku/nenapíšu tu písemku.
Mám strach, že nestihnu tu práci v termínu.
Mám strach, že jsem zase přibral/a a ty kalhoty mi budou malé.
Mám strach, že tento měsíc nevyjdu z penězmi.
Mám strach, že je mi partner/ka nevěrný/á/ že se se mnou bude chtít rozejít/ že už ho/ji nezajímám.
Mám strach, že mi šéf nedá dovolenou/ že mi sníží plat/ že mě vyhodí.
Našli jste se v některé z těch vět? Určitě, možná dokonce ve vícero a možná vás při čtení napadaly vaše vlastní strašidelné věty. Pořád se něčeho bojíme, aniž bychom k tomu často měli racionální důvod – na písemku či zkoušky jsme se učili, partner nám nedává žádné náznaky, že by náš vztah měl nějaké problémy a šéf je docela pohodový chlapík.
I kdyby k tomu všemu důvod byl, naše zaběhlé stereotypy, zvyky a návyky nás nutí přemýšlet negativně, místo abychom si řekli – no tak tu zkoušku udělám na další termín, no tak jsem přibral/a, tak si koupím nové kalhoty, nestihnu to v termínu, tak vysvětlím své důvody a určitě to půjde posunout.
Ne ne, my prostě sveřepě trváme na tom, že je všechno špatně. Huntujeme svoje tělo k větším a větším výkonům, zabíjíme svoje buňky tunami kávy, prášků na nervy, alkoholu nebo cigaret, jen abychom byli „v pohodě“ a mohli zabrat ze všech sil. Svět kolem nás na nás klade stále větší nároky a my se mu snažíme ve všem vyhovět. V neustálém strachu se skláníme před neviditelnými ranami osudu a trpíme bolestmi páteře. Stažený žaludek, který šetří energii, podpořen nevhodnou stravou nakonec rozhasí celé naše trávení. Zbytečně prudce bušící srdce nezvládá okysličování těla a objevují se nedokrvené nebo překrvené orgány a s tím spojené další potíže. Hrudník se bojí opravdu nadechnout a přichází alergie, astma a dýchací problémy.
Všechno je v hlavě…
Problém není, že nestíháme. Problém není, že na nás všichni okolo kladou tak strašné nároky. A problém není ani v tom, že nemáme šanci takový nápor zvládnout. Problém je v naší hlavě. Máme představu, že nestíháme, nezvládáme, že nejsme dost dobří, chytří, dokonalí (to jsme už před chvilkou četli, že?)… prostě máme pocit, že jsme špatní.
Co špatní, já jsem ten nejhorší, já všechno zkazím, já nic nestíhám, já si nic nezasloužím. Já jsem úplně k ničemu!
A jsme u jádra pudla. Naše společnost, celý náš svět trpí jedinou nemocí a tou je nenávist k sobě samému.
O ní se dozvíte v pokračování článku.
Diskuze
Napsat komentář
Kdo jsem
Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.
Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.
Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.
NAVŠTIVTE MŮJ E-SHOP
Novinky na blogu
Třicet čtyři
Dnes slavím své třicáté čtvrté narozeniny. Třicet čtyři dokončených oběhů planety země kolem slunce, připoutejte se, prosím, další právě začíná.…
5 rad jak nejen přežít, ale hlavně si užít ADVENT
Vždycky před Vánocemi se kromě záplavy světýlek v ulicích, hromady stánků a přehršle koled z rádia vyrojí i komentáře, které…
Válka a lítost
Dnes, 11.listopadu, si připomínáme Den válečných veteránů. Lidé si připínají na klopy rudé květy vlčích máků a médii zní silná…
Magie a spiritualita
O tom, co je magie, jsme si povídali v předchozím článku. S magií úzce souvisí i spiritualita – něco, co nás…
Co je to vlastně magie?
Slovo magie je pravděpodobně odvozeno staroperského výrazu „maguš“, což znamená kněz, který byl pro tehdejší lidi vlastně něčím jako kouzelníkem.…
Vilidoupatko.cz
Copak je to za podivný název článku, říkáte si možná. Webová adresa? V titulku je však zcela záměrně – a…
Make space, not war
V těchto dnech svět obletěly dechberoucí fotografie, jež pořídil nový teleskop Jamese Webba. Ten před půl rokem odstartoval ze země…
4 rozšířené mýty o kamenech (kterým možná taky věříte)
Kameny (nerosty, minerály, polodrahokamy) se využívají v magii a lidovém léčitelství tisíce let. Používáme je při rituálech, léčení, jako ochranné…
Zajímavý článek, a i přesto, že úplně psychiku za hlavní příčinu nemocí nepovažuji, její vliv na ně je rozhodně nesporný. Myslím, že psychika a stres je příčinou velkého množství nemocí, protože všichni se dnes snaží být co nejlepší, a to nejen pomocí tohoto – https://www.premier-clinic.cz/zakroky/zvetseni-prsou//, ale hledají i horší a ne tolik dobré cesty, jak dosáhnout svého za každou cenu.
Eli:
Myslím, že přesnější by bylo, kdybys to uchopila z té strany, ne že si sama způsobuješ nedostatek serotoninu a dopaminu, i když se to tak dá říci, ale není to tak docela v tom významu.
Něco to podnítilo, něco spustilo celý ten proces, který vedl k nedostatku serotoninu a dopaminu.
Ty na tom máš jen ten podíl, nebo se můžeš podílet, že máš objevit, jak to vzniklo a co můžeš udělat pro obnovu serotoninu a dopaminu, aby plnily svoji funkci.
Někdy se zkracuje, že: Serotonin – štěstí , Dopamin – odměna.
Může jít taky o onemocnění patogeny, nebo organizmus potřebuje detoxikaci.
Například když selhává někomu slinivka, tak ti lidé mají podobné pocity, jako lidé v depce a jak získají energii, tak jsou najednou sportovní. Klikni na můj nick dreamland, něco se dozvíš o endorfinech.
S nadledvinami může souviset dopamin. Taky bych načetl něco na téma autoimunita. V celku je to v těle celostně vše propojené funkčními drahami a podnět je naše vědomí a okolní působení , naše citlivost.
Serotonin například doplníme sluníčkem. Položit si otázku, od kdy jsem méně na sluníčku a proč.
https://www.celostnimedicina.cz/serotonin-osm-prirozenych-zpusobu-jak-posilit-jeho-produkci-a-tim-i-dobrou-naladu.htm
Dopamin, proč a kdy máme méně dopaminu a jak se pokusit to zvládnout. Naplánovat si takovou činnost, která se bude dařit a každý den udělat té činnosti kousek. Ucítíš, že po káždém tom kousku práce se uvolní trošku dopaminu- pocit dobře vykonaného díla.
Chce to najít impuls k prvnímu kroku a pak za prvním krůčkem udělat další. Nedělám chytrého, ani jsem si neprošel žádnými duševními nemocemi, ale odmalička jsem měl ty knihy po ruce a na naši rodinu se stále obraceli lidé o radu, protože v rodině jsou a byli pracující ve zdravotnictví i v oblasti duševního zdraví.
Hodně mě to zajímá. Když se na mě obraceli kluci, chlapi, tak to bylo docela ok. Ale u těch holek, tam se některé snažily o vztah a někdy mě to málem zničilo. Dávám do toho hodně láskyplného citu a to mě pak hodně vycucne. Nicméně láska je velký motor a chci ty způsoby pomoci vyřešit.
Ke všemu mě ještě nasměrovali ti vidoucí, kterým naprosto věřím, že prý to dokážu, protože už jsem byl skoro u cíle a něco se povedlo. Svůj život jsem odložil a žiji už jen láskou na té cestě. V tom je velká síla. Když totiž člověk moc chce žít, tak nakonec nežije. Ale pokud ve své mysli zemřel pro lásku a žije už jen láskou zachránil nejen sebe. Já doufám, že se mi povedlo úspěšně umřít všemu, co by mě rozptylovalo a narodit se jen pro tu láskyplnou misi. A tak naposledy chci udělat výjimku pro jednu jedinou a pomoct jí, jednu říkám proto, protože už ze zkušeností vím, že velká šance to dokázat znamená, že musím dát úplně vše. K tomu , kdyby se mi povedlo pomoct i jiným, byl bych rád.
Takže mi moc pomáhá k tomu cíli, přečíst si prožitky těch, kdo jsou na té trnité cestě.
Jistě znáte třezalku a meduňku, ale jsou i léčivé byliny z jiných zemí. Tréning vůle, podpora psychicky odolných blízkých, velká obětavost na všech stranách. Na konci tunelu je světlo.
Author
Eli: manická fáze u mě vypadá jako normální život :) Takže je to výkyv „norma-deprese“.
Jinak svět je plnej takzvaně duchovních lidí, kteří ti budou valit klíny do hlavy a hlásat jedinou pravou cestu. Ale to je pitomost. Tyhlety chytráky, co člověka akorát sráží, místo, aby mu pomáhali, vážně miluju. Jak jsem psala – každý jsme jiný a každý děláme to, na co stačíme. Nejsi o nic míň duchovní jen proto, že tvoje tělo nedokáže produkovat dost serotoninu a dopaminu. Možná to jednoho dne zvládne, možná ne, ale to nijak neurčuje to, jaký jsi člověk a jak velkou práci na sobě jsi odvedla/odvádíš. Tak se tím nenech otrávit a žij tak, abys ty sama na sebe byla hrdá a hlavně, abys byla šťastná. To je to nejdůležitější.
Mno, tu manickou fázi ti závidím. :)
Jinak já to právě bez léků táhla cca od 15 a přes deset let a mezitím se taky stalo ledacos.
A opakovaně se setkávám s „pokud máš depresi/jsi aspie, tak jsi málo duchovní/málo na sobě pracuješ/nesnažíš se/děláš si to schválně/je to jenom v tvojí hlavě“ – což je opravdu přesně to, co člověk potřebuje slyšet, když má slušně vychytané všechno krom biochemie, kterou potřebuje upravovat zvenku (a ta mu hezky mrví život v dalších oblastech, takže nastává quest se navzdory tomu snažit mít se ráda :) ).
No nic, konec kňučení. Je Beltane. :)
Author
Eli: hele, psychické nemoci jsou jeden z nejtěžších oříšků. Na ně nějaké „myšlení pozitivně“ (což je mimochodem vlastně hloupost viz: http://blog.angelumlucis.cz/konstruktivni-az-to-boli/ ) nestačí. Sama mám maniodepresi, takže to znám z první ruky. Někdy to bez pilulí jde rok, někdy dva, ale občas se k nim stejně vrátit musím. Teda nemusím, ale kvalita života jde prudce dolů.
Psychická onemocnění jsou neuvěřitelně komplexní a složitá. Spouštěčů je spousta a většinou jsou ukryté v dávném dětství nebo dokonce i v prenatálu (věříš-li na minulé životy, pak i v nich). Podstatou je u nich nenávist k životu jako takovému, k samotné vlastní existenci, kterou nemusíš pociťovat denně, ale je v tobě a ve chvílích depresivní ataky vypluje na povrch. Takováhle obrovská díra v psychice se spravuje jen velmi obtížně a sama na tom pracuji už 10 let. Za tu dobu jsem udělala velké pokroky, prášků už potřebuju naprosté minimum a nemusím je brát pořád, mám dlouhá období bez nich, ale stoprocentní to není a možná ani nikdy nebude. Každý děláme, co můžeme a ne každý má tolik času a psychických sil, aby se uzdravil úplně a ze všech nemocí. A je to v pořádku. Dělej to, co ti vyhovuje a co ti umožňuje žít kvalitní život, netlač na sebe a buď upřímná sama k sobě. Rozhodně nevzdávej práci na sobě, ale někdy prostě výsledky přicházejí za hodně dlouhou dobu a po hodně malých krůčcích. Drž se.
Hele, ok, a teď mi prosím řekni, jak si sama psychosomaticky způsobuju nedostatek serotoninu a dopaminu.
Myslím pozitivně, odvádím obrovský kus práce na sobě, zklikvidovala jsem velké množství vnitřního bordelu a ohromně mě to nabilo k další cestě – ale omezení a postupné vysazení biochemie mě dostalo do stavu, kdy přestávám fungovat pomalu i na úrovni „najíst se“.
Takže jo, dost citlivé téma.
Psychosomatika má vliv zřejmě na každého, je řada firem na prodej léčiv. Je větší počet lékařů, kteří se ke své klasické medicínské praxi věnují i doplňkové léčbě bylinnými přípravky, které mají působit i bioinformačně. Léčebné „rituály“ napomáhají autosugesci pacienta ovlivňovat úspěch léčby. Zaváděním návyků k vyléčení pacienta a jeho motivaci. Vstřebat celým tělem a duší informace k sebeuzdravení.
Ono, strach je v extrému nějaká porucha, ale je to přirozený obranný efekt, pak opakem toho je zase přílišný chlad a ignorace a to je taky nějaká porucha. Takže ve finále se ani odborníci nemohou shodnout na zřetelné kontuře hranice středního pásma normálu, pokud se nezná celý příběh člověka a okolí, které dělá ten tlak. Jak se s tím pocitem pracuje, a jak se pracuje s příčinami, kde je pointa.
Na přesné vymezení hranic by se daly udělat studie mnoha situací. Asi se na to podívat individuálně, kdy strach popožene a kdy už ničí u konkrétního člověka a v konkrétních situacích.
A pod jak velkým nátlakem je, a zda ten nátlak na člověka je úmyslný. Nebo jde o tlaky mnoha okolností, a jak tyto zpracovat.
Tehdy si položit otázku, jestli ten šéf třeba příliš nefabuluje a nemá neuskutečnitelné požadavky a tehdy udělám, co je v mých silách a může dělat sugestivní scény, jaké umí a sám pochopí, že už je tím známý. Když se nedovede ani vymáčknout, co a jak by si přál a vyslechnout, které kroky je potřeba učinit k dosažení požadovaného výsledku. Nezajímá ho, čeho je potřeba, aby se mu splnila jeho přání, jak si je naplánoval. V čem je to více, nebo méně reálné.
U těch šéfů v práci se na to vždycky podívám nejdřív z jejich úhlu pohledu.
Ty strachy o ztrátu partnera/ partnerky lidem vzniká podle toho, jak vztah začal.
Tentýž muž bude jinak hodnotit podobnou situaci u dvou odlišných žen. A žena u dvou odlišných mužů. Ve vztahu vybudované důvěry se některé věci neřeší a není to potřeba. Naproti tomu ve vztahu, v typickém příkladu, kdy jeden z partnerů neměl rodičovské vzory ve fungujícím vztahu a dělá schválnosti s úmyslem a výsměchem, a prokládá ještě ponižováním a přisprostlými vtipy. Někdy vysloveně podrobně učí svého partnera/partnerku, co ho/ ji má zraňovat, a pak to používá s úmyslem potrápit, a tak ubližuje. Oběť ví, že je úmyslně trápena, zná již přesně, kdy to bylo záměrem. To bolí nejvíc. Ale jen do té doby, kdy si člověk uvědomí, že je ve vztahu s nepolepšitelnou osobou, která si vynahrazuje něco z dětství, pravděpodobně svůj strach z dětství, chce vidět na své partnerce/partnerovi. ( V kolika lidech jsme to zkoumali a na kolika lidech pozorovali a kdo to odborně komentoval, by bylo nyní na dlouho. Někdy osobně.)
Někdy je velmi důležité, na tom, co kdo udělá, jak to udělá.
Ve vztahu, kde partneři mají vzory v rodině, nebo aspoň jiné vzory, mají vůli a chtějí si věřit, budují důvěru, tam jde tak nějak všechno samo a nikoho z nich nenapadá o tom druhém nějak pochybovat. Tam si třeba povzdychnou, když jsou unaveni a jede se bez problému dál. Jejich vztah je štěstí pro oba.
Když se partner/partnerka nenávidí, což bývá velmi zakořeněno ve zvládání emocí v dětství, tak vedle něj partner/partnerka s velkou empatií zažívá mučednické galeje. A zachránit sebe a partnera/partnerku může asi jedině tak, že si to sobě bude uvědomovat, že pokud nenajde ty klíčové podněty k nastartování správné sebelásky a lásky u partnera/partnerky, se zakořeněným „problémem“ z dětství, tak zkrátka nezmůže nic. Protože nemůže být zároveň partnerce/partnerovi odborníkem a partnerem. Na jakékoliv láskyplné projevy může reagovat extrémním útokem na sebe i na vás. ( Známé z praxe, konkrétních případů.) Partner/ka může podpořit, zkoušet hledat spouště k nastartování pěkného prožitku, ale pokud se sebou nebude nic dělat ten , kdo se nenávidí, tak se dá jen říct , že naděje umírá poslední. https://www.youtube.com/watch?v=aLri0DyzhPA
[16]: Nic si z toho nedělej, Aluško. Vy obě, Lúmenn i ty, jste skvělé dušičky s dobrým srdcem. Když se v některých názorech neshodujete, tak tím vlastně lidi nabádáte, aby se začli ptát také svého vlastního nitra a přímo to žene k tomu, aby se zkusili spojit se svým andílkem :). Přeji Vám oběma jen to nejlepší a mějte se rády :)
[24]: tento článek má pokračování, tohle je jen první část: http://poselsvetla.blog.cz/rubrika/psychicke-priciny-nemoci
Jo je to opravdu jak z mého života. Létání po doktorech, pořád mě něco neskutečně bolí, bojím se být v noci sama s dětma, že zemřu a kdo se o ně postará. Bojím se být chvíli bez telefonu, že se bude něco dít dětem a já jim nepomůžu, že mi zemřou v rukách. Ale co s tím, jak se toho zbavit. v říjnu mi zemřela 17 letá dcera a já se v tom tak plácám a odnášejí to moji nejmilejší,JAK MĚ TO MRZÍ, ale co s tím?
Jak to vidím, vypadá to jako by to ani nepsala Alue :D Slovo jako ubohý jsem u ní teda ještě nezažila, no život je jedno velké překvapení xD Ale určitě nejsem sama, kdo si přečte třeba jedno téma od deseti lidí a pokaždé jinak a alespoň si utvoří svůj názor, a ne že přečte jeden a má bez přemýšlení jasno :D A vůbec, hlavně pokračuj informací není nikdy dost :)
Tenhle problém se mi asi vyhýbá :) Jsem docela líná (přiznávám :D) a flegmatik, takže přijdu domů, hodím pauzičku… Že se nestihnu něco naučit? Tak si potom tu známku opravím :D
[16]: a jéje :o/ Alue, pochybuju, že by tě Lúmenn kopírovala … chce to víc pokory
Alue, když člověk píše o duchovních tématech, holt se asi občas trefíme do stejného okruhu. To, že jsi napsala článek jak mluvit s vílami ani nevím a i kdybys o tom napsala celou knihu, já píšu své stránky a na ně dávám svoje články, nemám potřebu někoho kopírovat.
Alue, sice máš na svých stránkách z nedávné doby to samé téma, ale od Lúmenn to není okopírovaný nápad. Pamatuju si, že už v červenci zmiňovala tohle na svém druhém blogu jako jedno z témat, o kterých se chystá psát.
Dobrý článek. Docela se v něm i vidim. Lítám po doktorech aby mi zjistili proč se mi špatně dýchá a buší mi srdce, nikdo nic nezjistil. Trpím bolestí břicha a hlavy. Žiju ve stresu a vím to.
Petr Pan podporuje Lúmenn. Huš Aluško do postele, tam spolu máme větší srandu.
nemáš o čem psát, tak kopíruješ moje témata článků. Skvěle ubohý.
hmm.. já možná i vím (spíš určitě), co je původcem stresu a mé ,,záhadné" nemoci, na kterou nestačila antibiotika ani pražské rozbory krve, moje nemoc vlastně neexistuje, ale já nemůžu polykat, mluvit ani spát… bohužel ten zdroj nelze odstranit, ledaže bych vraždila.
Opravdu zajímavý článek a myslím, že máš naprostou pravdu. Je to taky o tom, že dnešní generace lidí už ani neumí pořádně odpočívat nebo odpočinkem nechce plýtvat čas a pak už je to začarovaný kruh – bez odpočinku je člověk pod ještě větším tlakem…
[12]: Dobře, to se těším ;-)
[11]: nene, já to špatně popsala, budu se k tomu vracet až ve třetí části těchto článků, takže vydrž do úterka:)
[5]: Aha, tak to jsem to asi špatně pochopila. . . :-)
Není tomu dávno, kdy jsem stresu propadala, tak jak píšeš. Později jsem se naučila nedělat z komára velblouda a prospělo mi to. Když něco nestihnu či jsem na to zapomněla, tak to přenechávám svému osudu a pokud to jde, později to spravím….
[8]: ona se nenávist sám k sobě nemusí projevit hned a taky nemusíš být chodící hromada nemocí:) Věřím, že svůj postoj přehodnotíš – stojí to za to:)
[5]:
Hezky to do sebe všechno zapadá, z vlastní zkušenosti to myslím, můžu potvrdit.
Ze srdce Ti Lúmenn děkuji za tyhle články. Konečně i nějaké teoretické i praktické rady.
[3]: jsi trouba:D vydrž do druhého a třetího dílu, tam se dozvíš, jakou děláš blbost, když se nemáš rád
Myslím, že většina nemocí má psychickou příčinu,ale dovolím si tvrdit, že třeba takovou syfilitidu si asi jenom tak nevyvoláme, ta podle mě psychomatického původů snad ani být nemůže. . .
Se článkem souhlasím. Já jsem úpně k ničemu. Tuhle větu si říkám poměrně často, hlavně když se dostaví neúspěch. Ale tyto situace jsem nikdy neřešil alkoholem nebo cigaretami, popřípadě drogami, ani za pokus mi to nestálo. Nevím no, já jsem si nechtěl pomoct těmito prostředky, protože ty poskytují pocit uvolnění na pár chvil. Pak se to vrátí a je to ještě horší. Radši si to vyžeru, jen ať jsem pořádně naštvaný, protože si za to můžu většinou sám a to tím, že nedělám to, co je normální. Ale to jsem si vybral sám a nebudu to měnit.
Taky myslím, že to bohužel naši společnost trefně vystihuje. I když se s někým bavím, nebo slyším rozhovory lidí, vypadá to, že to je nějaká všeobecná móda, naříkat, jak se nic nedaří anebo nebude dařit. Uvědomuju si to i o sobě a často si říkám, že nechci být takhle ovládaná. Proto přece na světě nejsem, abych žila ve strachu a stresu. Ne pro strach ale pro lásku a radost. Ale těžko se mi toho zbavuje a obzvlášť teď v posledním roce školy mě strach přepadá hodně: z toho, že nezvládnu včas a dobře udělat diplomku, státnice ze všech tří předmětů [každý z nich bude v jiném termínu, takže se to povleče až do příštího podzimu], z toho, že nenajdu práci… S tím se mi těžko bojuje.
velice zajímaví článek, zdá se mi, že je pravdivý, lidi by se měli občas zastavit, pořádně se nadechnout a rozhlídnout se kolem sebe…