Psychické příčiny nemocí II. – Sebenenávist

Myslím, že každý stres a strach člověk neprožívá, jako sebenenávist, pokud dokáže vyhodnotit příčiny, kdo mu ten stres dělá a kdo ho jak straší. Stres a strach ustupuje, když člověk dovede vše časově rozplánovat, na všechno se připravit a vědět, kdy už udělal/la opravdu dostatek. Způsobuje to zátěž, snahu pochopit situace a složité lidi kolem.
A teď jsme právě k tomu došli. Ti složití lidé kolem bývají někdy ti, kteří ještě nepřišli na to, jak se sebou, nebo na sobě pracovat, anebo nechtějí. A u nich to pak dochází až do stupně té sebenenávisti, která se někdy překlápí i jako nenávist k okolí.
Ti, kdo se zasekli a trucli, že se sebou nechtějí nic dělat, nebo práci na sobě jen předstírají, tam se to překlápí v nenávist okolí poměrně často.

1.Příklad ( jeden z mnoha skutečných a podobných ):
Mladá žena se zasekla v dětství, kvůli nevhodně se chovajícímu otci, otčímovi, nebo jinému příbuznému, či v rodině působícímu muži. On pil alkohol , mlátil koho mohl. Uštěpačná matka s nevyzrálou osobností dceři také nepřidala, spíš ji využívala, dělala si z ní vrbu a přenášela na ni otrávené emoce. Mladá žena podléhala alkoholu, poruchám příjmu potravy.
Manžel svoji mladou manželku ( tu mladou ženu) náznakem velmi něžně téměř pohladil. Nestihl se dotknout ani konečků vlasů. Jen něžně zašeptal něco ve smyslu, aby si odpočinula ( když vypadala utahaně).
Mladá žena ho zmlátila do modřin a škrábanců nehtů. Pak se zamkla, poškrábala sebe do krve svými dlouhými nehty. Vzala si nůž a vyprávěla své terapeutce, že se chtěla zabít a rozmyslela si to, protože se jí pořád vrací dětství a potřebuje terapii.
Proč mlátila partnera? Kvůli tomu, že zrovna v její fantazii probíhaly vzpomínky na dětství a spouštěčem byl právě náznak pohlazení. ( A to i když jindy se nechala pohladit bez problému. Prostě to na ni přišlo.)

2.Příklad ( jeden z mnoha skutečných a podobných):
Muž žil jen s babičkou, matkou a tetičkami. Byl rozmazlován. Veden k tomu, že otec byl prý špatný, takže se o otce ani o širší rodinu ani nezajímal, byl veden tak, že je vůbec neměl chtít poznat a tak ani nechtěl.
Neměl žádné mužské vzory. A nechoval se ani jako pořádný muž. Pořád nadával , vybuchoval vzteky, nebyl oporou své ženě. Nestaral se, i když finance poskytl, nevěděl, co to je mít zodpovědnost za štěstí své rodiny, co znamená být pozorný ke své ženě a dětem. Byl pořád, jako to malé dítě, které se jen vzteká a očekává, že ho budou obskakovat. Manželku ponižoval, zesměšňoval, choval se velmi sprostě, sebe nenáviděl. Nebyl k sobě kritický a ke všemu měl oplzlé vtipy.

3. Případů jsou mnohé varianty, zdaleka se nedají zahrnout všechny ani do jedné knihy. Jeden společný jmenovatel se tam vyskytuje často. Problémy v dětství a namlouvání sobě a ostatním, že ti druzí měli ideální dětství. Problém otevřít srdce a zamávat křídly a letět životem s nadhledem nad tím vším a když se najde někdo, kdo je miluje i s tím zraněním z dětství, nedokáží říct upřímné : “ Jsem ráda/rád, že mě moc miluješ.“

4. Případy pýchy a předstírané empatie jsou velmi těžké. Není však pýchou, když se někdy člověk pochválí, pokud je mezi lidmi, kteří pochválit nedovedou, nebo pokud je nutné, aby prezentoval nějaké věci , které se povedly. Pokud má zdravou míru komunikace, porozumění druhým a přiměřenou sebekritiku při jednání s lidmi, tak není důvod zvažovat, že by byl pyšný/ná.

5. Pomoz mi prosím tě, mít tě hezky rád, tím, že se budeš mít moc ráda. Pomoz mi dávat ti lásku tím, že si i ty sobě budeš sama dávat lásku.
To může z druhé strany říci i žena muži.
Pomoz mi prosím tě tím, že mi řekneš, co se ti na mě nejvíc líbí, ať ti toho dám nejvíc. A tak dál…

A to je nejhorší, když se snažíme zavděčit rodině, učitelům a spolužákům zároveň. A když si pak všechny věci odporují, tak to by si opravdu člověk uhnalnějakou ošklivou nemoc.

Hodně zajímavý článek :) Moc se mi do čtení této série nechtělo, ale vidím, že kdybych to nepřečetla, udělala bych velkou chybu…

[8]:

Se článkem souhlasím, ale pořád tápám v tom, za co by se měl člověk mít rád.

Když mi něco upadne, tak vždycky prohlásím "to jsem ale šikovná" :o))) Je fakt, že občas se pochválím i veřejně (nedávno jsem se na blogu pochválila) :o)) ale také to cítím, jakože samochvála smrdí. Když mě pochválí někdo cizí, tak se stydím a je mi trapně :o)

Pravdivé, pěkně jsem se v tom poznal…

To je taky dost výstižné. Už nějakou dobu se snažím se na tom pracovat – změnit způsob, jak o sobě smýšlím a mluvím a zbavovat se všech těch v sobě zakořeněných negativismů.