R.Honzák: Jsme předurčeni k tomu, abychom si pomáhali

Včera jsem četla velice zajímavý rozhovor s psychiatrem a vysokoškolským pedagogem Radkinem Honzákem, který vyšel na webu Finmag.cz. Upoutalo mě tam více myšlenek, ale především mi sedl celý styl rozhovoru, v němž byla cítit životní moudrost téměř osmdesátiletého pana Honzáka. Kritizuje farmaceutickou lobby, mluví o celostním přístupu k člověku, dokonce zazněla i ostrá kritika spolku Sisyfos, který uděluje druhým posměšné ceny Bludný balvan, ale sami občas zapomínají, jaké je skutečné poslání vědy. Ty nejzajímavější postřehy vám přináším v tomto článku, jinak vřele doporučuji si přečíst celý rozhovor.

Naopak – jsme předurčeni k tomu, abychom druhým pomáhali. Když pozorujete malé děti, tak vidíte, že si pomáhají. Dítě v porodnici brečí asi třemi způsoby – když má hlad, když ho něco bolí, ale taky jen tak, aby ho někdo hýčkal. Když jedno dítě začne řvát z hladu, nebo protože ho něco bolí, tak se k němu ze solidarity přidají i další miminka. Nebo když pro děti uděláte divadelní představení, kde jsou kladné a záporné postavy, třeba loutky nebo plyšáci, a potom jim je dáte na hraní, tak si s tou zápornou postavou nebudou hrát. Nejsme v podstatě postavení, abychom ostatním ubližovali.

Urputně opakuji takovou indickou bajku. Rádža vyjel na cestu se svojí družinou a cestou narazili na žebráka. Ze žebráka se postupně vyklubal jeho tatínek, který mu předal vládu a odešel, jak je to v některých indických krajích zvykem, hledat smysl života do bezdomoví. Když rádža viděl tatínka, tak mu řekl, že mu může dát všechno, co jen chce. Tatínek odpověděl, že chce jen to, co se vejde do jeho žebrácké misky. Rádža tedy obrátil kapsy a najednou všechno zmizelo. Ihned donutil doprovod, aby všichni vysypali kapsy. I tentokrát všechno zmizelo. Tak rádža nechal poslat z paláce čtyřicet koní naložených zlatem. Co myslíte? Taky všechno zmizelo. Rádža se ptá, co je to za strašnou misku a tatínek říká, synu, dobře ses optal. To je miska přání a ta nebude nikdy plná. A čím víc toho budeš chtít, tím méně toho budeš mít. Takže my nejsme nespokojení s tím, co máme, ale jsme nespokojení s tím, co nemáme. Já chci, já chci, já chci. To vůbec není o potřebách, ale o přáních.

Protože snášet chudobu není takový problém jako snášet to, že jiný má víc, než máte vy. Tato doba přeje rozpínání ega. Když jsem před patnácti lety něco napsal, tak jsem to poslal do redakce, odkud mi napsali, že líbezný se píše s měkkým. Dneska to pověsíte na Facebook a nikdo to nekoriguje. A nejde vůbec o gramatiku. Do toho obrovského prostoru letí kdeco. Určitě jste si všiml, že dnes už téměř neexistuje kachna. Lže se programově a ti dotyční vědí, že jim to projde.

Strach a vztek jsou naše vůbec nejstarší emoce. Přinesli je dinosauři a od té doby nám dvě stě padesát milionů let zůstává pořád stejná amygdala. Amygdala má rozlišovací schopnost, říkáme tomu orientační reflex nebo orientační reakce. To je moment, kdy zbystříte ještě dřív, než naskočí stresová poplachová reakce. Děje se to vždycky, když překročíte do té doby neznámé hranice. Nepřekvapí vás, že pod okny prská výfuk auta, ale velice dobře rozlišíte ránu z flinty. I když decibelově to bude ekvivalent, je to jiná rána a vy začnete větřit.

To je složitější téma, protože depresí máte několik. Ale deprese toho typu, o které se často mluví v médiích, může být jak biologická, tak psychologická. Už plných osm nebo devět let umíme sekvenovat střevní mikrobiom, který mimo to, že zpracovává potravu, je přes nervus vagus spojený s mozkem a vyrábí sedmdesát až devadesát procent mozkové chemie. Zjednodušeně řečeno, jde o objev nového orgánu! Toto prostředí jsme si za posledních padesát let zničili antibiotiky, hygienou a změnou stravovacích zvyklostí. Zatím nevíme, jaký to má vliv. Co je příčina a co následek. To je důvod, proč můžeme mít biologické deprese. Neznámý francouzský filozof řekl, že prospokojený život je pohodové trávení důležitější než geniální mozek.

Pokud se shodneme na tom, že nám bio-psycho-socio-spirituální přístup ke člověku vyhovuje, neznám jedinou vědu nebo vědce, který by to uměl pojmout vcelku. I když vám konvenuje sociální teorie vašeho oblíbeného vědce, na tisíc procent zapomene, že jsme také zvíře. A ten co bude vyprávět, že jsme zvíře, zapomene na to, že máme i duchovní rozměr. To vše je hluboce zakotveno v nás. Dokud ještě člověk žil v každodenním přirozeném světě, stál na zemi, hrabal se občas v hlíně, měl sousedy, měl děti, rodinu, a skutečně v potu tváře chléb svůj dobýval, měl o sobě zároveň drobátko jiné představy, než máme nyní my.

Dostali jsme se do situace, které nerozumíme. Napadá mě taková hrozná otázka. Někde jsem četl, že kočka se nechová jako pes, protože není ještě zdaleka tak domestikovaná. Já se ptám, jak dlouho je domestikovaný člověk? Před pár tisíci lety jsme běhali po savaně a neměli domeček. Takže kde je ta naše pravá podstata? Pokud víme, že naše sociální centrum v hlavě dokáže pojmout necelých sto lidí, což je přirozená velikost tlupy, tak tam někde jsme zakotveni biologicky. Skrze nejrůznější rituály a nevímco všechno jsme dosáhli na to, že máme tlupu, která čítá dejme tomu deset milionů a je zatraceně ohraničená.

Všichni máme biologické, psychologické, sociální a spirituální potřeby. V tomto hlasitě deklarovaném ateistickém společenství, snad nejateističtější zemi na světě, máme současně pro své spirituální potřeby největší spotřebu špiritusu v celé Evropě. To je zajímavé, ne? Přesah hledáme v alkoholu nebo v marihuaně. Takže my lidé máme přirozeně takové potřeby, jen je špatně sytíme. A v našem případě to navíc elita ještě požehná. Jak říkal Heidegger, už jen nějaký Bůh to může zachránit.

Znáte básníka Jiřího Žáčka? Andělíčku můj strážníčku z nebeského vnitra, opatruj mi mou dušičku z večera i z jitra. Jak vidíte, tak nebeské vnitro se o ni má starat. Ve skutečnosti se nestará nikdo, protože psychiatrie je ve vleku farmaceutických firem. To není starost o duši, to je neurochemie – redukující model, který duši nemůže nikdy postihnout.