
Nový rok, nové začátky. Alespoň tak se to říká. Na konci starého roku bilancujeme, co se nám v něm povedlo a co bychom raději udělali lépe. Dáváme si předsevzetí a doufáme, že se nám v novém roce podaří být lepšími, než v tom uplynulém. A tak potkáváme první lednový týden běžce v zamrzlých parcích, posilovny praskají ve švech a prodejci zdravé výživy mají žně. Kolektivní energie nového začátku je všudypřítomná – ale bohůmžel také pomíjivá. A tak se cestičky v parku zase vyprázdní, v ledničce se místo okurkového džusu zase objeví limonády a my zajedeme do starých kolejí. Tedy – ne vždy a ne všichni. A já doufám, že energie, s níž jsem vstoupila do nového roku, dynamická energie plná rozhodnutí a změn, mi ještě nějakou chvíli vydrží. Protože za pouhých deset dní už zvládla vykonat mnohé…
Novoroční bilancování
Prvního ledna na mě padla „existencionální krize“. Nešlo vyloženě o nějakou depresi, ale po divokém Silvestru, kdy jsme měli dům plný přátel, jsem najednou zůstala sama se svými myšlenkami. Všichni odjeli a já zůstala v prázdném domě a přemýšlela, co vlastně budu dělat dál. Ne s načatým prvním lednem, ale tak nějak celkově.
Loňský rok byl jako jízda na horské dráze. Rozjezd obchůdku mě nabil silou a energií. Jenomže stále šlo jenom o náplast, jakési intermezzo mezitím, než se mi podaří otěhotnět a půjdu na mateřskou s vytouženým miminkem. Jenže to stále nepřicházelo a do toho v dubnu přišel čarodějnický seminář, kde mi karty poradily, že pokud chci mít dítě, mám zavřít krám. Rozhodla jsem se je poslechnout a dobře jsem učinila. Do měsíce jsem totiž po osmi letech přišla o práci, která mi zajišťovala stabilitu a zaplacení povinného pojištění, takže by provoz obchůdku byl mnohem náročnější.
Zavřela jsem tedy a pustila se naplno do eshopu, ježdění po stáncích a vlastně si tak všelijak užívala léta. Tábor se skauty, organizování LARPu s mým drahým, výlety, zážitky, o víkendech stánkaření. A celou tu dobu v hlavě myšlenka – kdy už „to“ přijde? Kdy už otěhotním? Zkoušeli jsme všechno, od alternativní medicíny přes vyšetření u lékaře až po cesty na posvátná místa a duchovní rozvoj. A stále nic…
Čekání na štěstí
A najednou uběhl rok. Lítalo to se mnou nahoru dolů. Na chvíli jsem dokonce uvažovala, že s podnikáním seknu úplně. Úspěchy střídaly pády, víra střídala zklamání. A celou tu dobu jsem nechtěla vlastně nic rozjíždět, do ničeho investovat, protože co když už se příští měsíc zadaří a já nebudu mít sílu s rostoucím bříškem všechno zvládat?
Jenomže bříško zatím stále neroste. A malinká dušička, jejíž přítomnost už celé měsíce čím dál jasněji cítím, se stále nerozhodla požehnat nás svou přítomností. Nevím, nač vyčkává. Oba jsme s mužem zdraví a oba se na ni těšíme. Kde je tedy problém?
Došlo mi, že možná největší překážkou je to, jak moc se k té myšlence upínám. Pořád čekám, až to bude. Zbytek života nechávám proplouvat kolem sebe, jako by na něm nezáleželo a čekám a čekám. Jenomže takhle to fungovat nemůže. Učím to druhé a sama jsem na to zapomněla. Nejde čekat se štěstím a naplněním až na dobu, kdy se splní naše sny. Tím jen vysíláme do Vesmíru energii nedostatku. Je třeba být šťastní tady a teď – a pak se může do našeho života připojit další energie hojnosti.
Čas rozhodnutí
Tohle všechno mi běželo hlavou, když jsem na Nový rok koukala do plamenů ohně a přemýšlela, co dál. K mému rozjímání se připojila kamarádka, která pak nevědomky rozetla gordický uzel v mé hlavě a nasměrovala mě na pěšinu, po níž nyní kráčím. Ještě nemohu prozrazovat víc, ale vrhla jsem se do dalšího dobrodružství a kdo ví, kam mě zavede.
Zatím se ale zdá, že všechno do sebe zapadá, jako dílky skládačky. Od začátku roku uběhlo pouhých deset dní a já už udělala pár pořádných skoků kupředu. Sešla se spousta dobrých lidí a pomohli mi sestavit něco, po čem mé srdce touží už dlouho. Ale jak říkám – zatím nemohu prozradit více, brzy se však dočkáte. Podstatné je, že už vím, že nemůžu zase dlouhé měsíce jen sedět doma a čekat, až otěhotním. Je čas vykročit za jinými sny a nechat dušičku, ať se objeví v čas, který ona uzná za vhodný.
Do toho ve mě konečně uzrálo dlouho promýšlené rozhodnutí skončit s osobním blogem. Po neuvěřitelných dvanácti letech. Došla mi síla, chuť i nápady. A uvědomila jsem si, že nemůžu pořád sedět jedním zadkem na dvou židlích. Nelze dlouhodobě dávat stejný díl energie do dvou blogů – jako jsem to činila dlouhých deset let. Bylo třeba si jednou provždy vybrat jednu cestu – a já si vybrala Angelum Lucis.
Cesta…
O Slunovratu jsem procházela s ženským kruhem Světelnou spirálou. Prošla jsem si cestu do svého středu pro zářivé světlo a pak zase ven, do světa, se světlem v srdci a mírem v duši. Od té chvíle cítím uvnitř sebe klid, jaký jsem nepocítila už dlouho. Po mnoha peripetiích jsem zase našla víru v mé duchovní průvodce, v anděly, Vesmír a hlavně v moudrost svého nitra. Najednou je mi jedno, kam kráčím, protože vím, že ať jakkoli trnitá či namáhavá, je to má cesta a já po ní kráčím ráda.
Už zase vím, že jsem v bezpečí. A děkuji, že jsem mohla rok 2018 prožít tak, abych se k tomuto pocitu dostala. Děkuji za všechny úžasné lidi, kteří mi zkřížili cestu a za lekce, jichž se mi dostalo. A věřím, ne, já vím, že rok 2019 bude plný podivuhodných zážitků. První krok na cestě k nim jsem už udělala. Na každý další se již nyní těším.
Diskuze
Napsat komentář
Kdo jsem

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.
Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.
Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.
Novinky na blogu

Třicet čtyři

5 rad jak nejen přežít, ale hlavně si užít ADVENT

Válka a lítost

Magie a spiritualita

Co je to vlastně magie?

Vilidoupatko.cz

Make space, not war

Lumennka by se hodila k natáčení něčeho dobrodružného, nebo pohádkového, či fantastického do Elfího městečka , či přesněji Hobitína v Orlických horách. Kdyby byl konkurs na elfí vílu , být vybírateli, vybral bych ji, její milej by tam taky zapadal, tak nějak k sobě patří. Kostým , co má,ten tam pasuje k tamějším chaloupkám. Maskérky a kostymérky by se vydováděly, ona je ten typ, kterej se dá variabilně ladit pro podobné i jiné role. Ochotnické divadlo umí, před kamerou už zvládá i těžké otázky. Kostýmy jí sluší, výrazová je. Ale to já jen tak…Výtvarné umění umí na spoustu variant, dává tomu duši a život. Dává tomu příběh.
Třeba takový hobitín: https://1url.cz/WMqRd
Tak to jsem sama zvědavá, co jsi vymyslela :) Držím palce :)
Deníček blogerky
Jo, skutečný život a jen sem tam si skočit na web.
Dítě určitě ocení, když rodiče toho hodně spolu zažijí, než se narodí.
Taky bych nespěchal. Hlavní je, když jsou budoucí rodiče připraveni své společné dítě přijmout a těšit se na ně.
Já v mém případě chci nejdříve splnit manželce sny, aby si pak mateřství užila. I ty starosti s děťátkem pak nejsou takové, když rodiče před tím více hezkého zažijí a jsou už delší dobu na děťátko připraveni ( tím nemyslím, že by museli mít připravené úplně vše, ale vědět, co a jak).
Tak ať se daří… A plňte si své sny…..https://www.youtube.com/watch?v=3BPu2dH6eYg