Rukopis, vhledy a prastará moudrost – část I.

Včera jsem dočetla nádhernou knížku, kterou můžu všem jenom doporučit. Nejkrásnější bylo, že nejenže všechny myšlenky v ní obsažené už jsem dávno znala a jen jsem si je čtením připomněla a zažila, ale také že po přečtení se mi některé části knihy začaly vynořovat i v životě a z fascinace z tohoto jsem stále ještě nestačila vyjít:)

O co tedy jde?

Celestýnské proroctví vypráví příběh muže, který je nespokojen a zklamán svým životem. Pracoval s psychicky nemocnými dětmi, ale práce mu nešla tak, jak by si představoval a tak odešel do ústrání a žil osaměle u jezera, na místě, kde vyrůstal a kde prožil krásné dětství se svým dědečkem. Jednoho dne je ale klid jeho života narušen telefonátem od dávné přítelkyně, která mu přinese fascinující informace o tajemném Rukopisu – novém archeologickém objevu z Peru. Má se jednat o návod na spokojený a úplný život a o popis cesty za poznáním a osvícením. Peruánská vláda ovšem existenci Rukopisu popírá a úzkostlivě tají jakékoli informace o něm a tak se hlavní hrdina z ničeho nic rozhodne vyrazit do Peru a na všechno přijít na místě. Tím začíná kolotoč dobrodružství, při kterých postupně odhalujeme části Rukopisu, tzv. vhledy a s nimi i tajemství našich životů.

Nejlepší bude si knihu přečíst, ale rozhodla jsem se, že vám všechny vhledy v krátkosti představím, ať se můžete poučit a zažít pocit fascinace i bez koupě knihy:)

První vhled říká, že vše, co se v našem životě stane, má nějaký význam. Nic se neděje náhodně, vše je důsledkem nekonečného sledu příčin a následků. Občas se nám v životě stane nějaká „náhoda“, která je ale tak zvláštní, že to snad ani náhoda být nemůže. Různá setkání se správnými lidmi ve správný čas; plány, které nevyjdou, ale místo toho přinesou něco úplně nového a lepšího, než jsme čekali… každý z nás už něco podobného v životě zažil, kdy si říkal: „No wow, to teda byla náhoda! To snad ani není možné!“ Podle prvního vhledu si máme začít takovýchto situací všímat a vyhodnocovat je, máme se zaměřit na souvislosti a nechat se fascinovat sledem událostí, které nás pozvedávají a povznáší. V prvním vhledu je nastíněna myšlenka, že tyto situace se děly vždy, ale v poslední době si jich všímá stále více lidí, což nevyhnutelně vede ke změně lidského myšlení.

Druhý vhled mluví o historickém kontextu lidstva. Za poslední tisíciletí se stalo mnohé – lidé nejprve věřili jen církvi, ta jediná jim ukazovala, co je správné a co je špatné, to správné pocházelo od Boha a špatné od Ďábla. Pak přišla krize církve okolo husitské doby a lidé už jí nevěřili, jejich víra byla otřesena a oni náhle ztratili pevnou oporu v rozpoznávání dobra a zla, svět se pro ně stal chaotičtějším. Pak přišel novověk, doba objevů, zjistili jsme, že nežijeme ve středu Vesmíru, ale že jsem jen zrnko prachu v celém Universu. A tak se lidé upnuli k vědě, která jim začala přinášet odpovědi na jejich otázky, nový objev střídal objev, ale stále nikdo nepoznal Boha, věda nepoznala dobro a zlo. Lidstvo se tedy upnulo k pokroku, vynalézali nové věci, co jim usnadní práci a duchovní věci odložili na jindy, na někdy, na nikdy. Dnešní doba se ale zase mění, lidé volají po duchovním poznání, cesta pokroku je téměř u konce, zdroje jsou vyčerpanější a vyčerpanější, planeta je zraněná, místa na ní je příliš málo, lidská populace chřadne. Vše směřuje ke změně postoje, odpovědi vědy už nestačí.

Rada druhého vhledu: Jakmile začnete registrovat shody okolností, které zmiňuje první vhled, uvědomte si, že tytéž shody se objevují v celé historii lidstva. Každá nepatrná událost směřuje k dnešku, dnešek je přítomností, která směřuje k budoucnosti a vy jste jeho součástí.

Třetí vhled nám objasňuje, že celý Vesmír je ve svém základu složený z energie, jen různě zahuštěné. Chceme-li se naučit tuto energii vnímat, musíme se naučit vnímat krásu. Není důležité, co nám připadá krásné, ale obecně platí, že to, co považujeme za krásné jakoby zářilo více, než vše ostatní, je to jasnější, plnější, barevnější. Tím, že vnímáme krásu něčeho, přijímáme jeho energii. Ale tím, že na to soustředíme svou pozornost, zase přijímá energii ona věc. Tak neustále cirkuluje energie mezi vším živým, krásně jsou tam popsány výzkumy na rostlinách (o nichž už jsem také četla) – rostlina, na kterou je soustředěna pozornost a je jí přáno, aby rostla co nejvíce, opravdu roste rychleji, lépe a je potom mnohem výživnější. Takže člověk předá energii rostlině a rostlina pak zase člověku. Nejvyšším bodem vnímání, přijímání a dávání energie je však láska, cítíme-li k něčemu nebo někomu lásku, cirkuluje mezi námi energie mnohem větší intenzitou. Hlavní univerzální zdroj energie je ovšem ve Vesmíru, kde je všeho (a tedy i energie) dostatek.

Čtvrtý vhled popisuje vztahy mezi lidmi. Většina lidí se nedokáže napojit na koloběh energie ani na vyšší zdroj, na Vesmír. Proto vyhledává různé konflikty mezi lidmi, ze kterých pak velmi snadno čerpá energii. Při každé hádce totiž máme jednoho, co krade energii a jednoho, jemuž je kradena – často se tyto role ale v průběhu hádky střídají. Někdy se dva lidé ani dokonce nemusí hádat, stačí nepříjemný rozhovor, dokonce se toto děje i na dálku přes internet nebo telefon. Tělesný energetický obal „vítěze“ pak jakoby vcucne velkou část energie „poraženého“, který se pak cítí unaveně a oslabeně. Možný je také vznik závislosti, energetická pole se na sebe napojí, vítěz pak manipuluje s poraženým a postupně jej oslabuje, přičemž zmanipulovaný poražený se nedokáže bránit. Tohle všechno lidé dělají, protože nemají dost energie a činí tak různými způsoby, o nichž později hovoří sedmý vhled.

Druhou část, která přímo navazuje na tuto, si můžete přečíst TADY.