10.8.2014
Když jsem byla na základní škole, jako mantru si všichni spolužáci opakovali větu, naučenou od rodičů – „samochvála smrdí“.Pamatujete si tuhle větu? Používali jste ji také vy nebo vaše okolí?
U nás na základce nebylo možné říci cokoli pěkného na vlastní adresu, aniž by na něj hned několik lidí nevyskočilo s napřaženým prstem a nevarovalo jej před hrůzným působením samochvály, jako by to byla ta nejhorší věc na světě. Když vás pochválili ostatní, dobře, fajn, stačí se zahledět do podlahy a zamumlat tiché děkuju, ale ocenit a pochválit své vlastní schopnosti, to bylo jen pro marnotratné chlubivé namyšlence, kterými je radno opovrhovat.
Nedivím se, že s podobnou výchovou, vyrůstají z lidí zakomplexované ušlápnuté bytůstky, které pojem sebeláska nejen že neznají, ale často jej považují za něco nevhodného. Mít rád sám sebe? A není to nevhodné?
Není.
Nevím, kde se v lidské mysli vzal ten nesmysl, že mít rád sám sebe odporuje morálce. Jako by každý, kdo se miluje a umí se pochválit byl automaticky sobec. Tak to ale vůbec není – ten, kdo se umí pochválit a zahrnuje sebe sama láskou, jen dokazuje, že ve svém životě hraje hlavní roli – a tak by to mělo být, protože náš život je prostě náš a ničí jiný.
Pochopitelně je hranice mezi tím, co je prospěšné chválení sebe sama a co je stavění se na piedestal dokonalosti, daleko od pravdy. Ale to je jako s přáteli nebo dětmi – chválení je jedna věc, ale nekritický obdiv jiná.
Nemá ale cenu ze strachu, že to přeženeme, utahovat kohoutek lásky vedoucí právě k nám samotným. Sami se sebou budeme žít do konce života – a s kým budete raději? S člověkem, který se má rád a ví, co mu jde nebo s uzlíčkem nervů, který trpí nízkým sebevědomím?
Je to jen o vás a o tom, překročit stín té hloupé věty z dětství a v klidu začít rozvíjet své schopnosti a um. Když se vám něco podaří, pochvalte se, když vytvoříte něco hezkého, oceňte to, když se na sebe podíváte do zrcadla, řekněte si, jak vám to sluší. Umět se pochválit a to klidně nahlas, je prvním krokem ke zdravému sebevědomí.
Samochvála voní. A vede k sebelásce a k úctě k vlastní osobě. Tak na ni nezapomínejte:)
S láskou Lúmenn
Diskuze
Napsat komentář
Kdo jsem
Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.
Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.
Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.
NAVŠTIVTE MŮJ E-SHOP
Novinky na blogu
Třicet šest
Po více, než dvou letech, píšu píšu příspěvek na tuhle stránku. Během toho času jsem si dala téměř půlroční pauzu…
Třicet čtyři
Dnes slavím své třicáté čtvrté narozeniny. Třicet čtyři dokončených oběhů planety země kolem slunce, připoutejte se, prosím, další právě začíná.…
5 rad jak nejen přežít, ale hlavně si užít ADVENT
Vždycky před Vánocemi se kromě záplavy světýlek v ulicích, hromady stánků a přehršle koled z rádia vyrojí i komentáře, které…
Válka a lítost
Dnes, 11.listopadu, si připomínáme Den válečných veteránů. Lidé si připínají na klopy rudé květy vlčích máků a médii zní silná…
Magie a spiritualita
O tom, co je magie, jsme si povídali v předchozím článku. S magií úzce souvisí i spiritualita – něco, co nás…
Co je to vlastně magie?
Slovo magie je pravděpodobně odvozeno staroperského výrazu „maguš“, což znamená kněz, který byl pro tehdejší lidi vlastně něčím jako kouzelníkem.…
Vilidoupatko.cz
Copak je to za podivný název článku, říkáte si možná. Webová adresa? V titulku je však zcela záměrně – a…
Make space, not war
V těchto dnech svět obletěly dechberoucí fotografie, jež pořídil nový teleskop Jamese Webba. Ten před půl rokem odstartoval ze země…
Cituji Vás Lúmenn : „Věřím, že je napsán maximálně srozumitelně“. No a máme tu Vaši samochválu na které mi „nevoní“, že nepoužíváte sílu argumentu, ale spíše argument síly – Vaše doporučení „stačí že nebudete psát „v článku od Lúmenn“. Chápu, že je Vám nemilé mé nesouhlasení s Vaší tezí „Samochvála voní“, ale tady platí, že „kdo si říká(nebo píše) co chce,
dozví se co nechce. Je mi jasné, že nejsem Vaším „vyvoleným“ diskutérem a komentátorem, protože de facto Vám odmlouvám. Nehodlám si zřizovat vlastní článek, k tomu mě nic nemotivuje. Ani ekonomické ani jiné podbízivé důvody, proto nakonec jedno motto z pohádky: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj“. Kdyby se touto myšlenkou řídili všichni lidé na světě, včetně Vás, bylo by všude přenádherně.
Author
MUŠKIN: nemusíte mě oslovovat, stačí že nebudete psát „v článku od Lúmenn“ ale třeba „ve vašem článku“, to mi přijde jako méně kostrbaté a smysluplnější vyjádření.
Vezměte si z mého článku, co je vám milé. Evidentně vám zabrnkal na nějakou strunu a prostě si ho chcete přebrat tímto způsobem. V tom vám asi těžko mohu bránit. Já věřím, že je napsán maximálně srozumitelně, ale pokud mu rozumět nechcete, klidně si místo sebechvály třeba nadávejte, je to koneckonců váš život a vaše volba. Přeji pěkné jarní dny :)
Abych o Vás nemusel „mluvit ve třetí osobě“ paní? nebo slečno? Lúmenn, měl bych vědět, jak Vás mám oslovovat. Těžko se mi Vás oslovuje. Jak by vyznělo například: blogerko nebo čarodějko Lúmenn? No koukám, že si se zkoumáním míry trapnosti a nepřirozenosti „moc hlavu nelámete“. Vrátím se opět k tomu, že „samochvála smrdí“. Těžko se mohu stát
popíračem tohoto tvrzení. Zřejmě Jste buď nezažila minulý režim, nebo Vás nijak duševně nezaujal. Jinak byste si určitě ihned vybavila, kolik odporné samochvály a nekritického hlásání o sobě samých, bylo dnes a denně ve všech masmédiích. Sebepropagování a neustálé podsouvání, co si máme myslet Vám vonělo? Nebo i dodnes voní? Cítím z Vašeho urputného snažení, že se pletu, nepřijatelnou demagogii a děsí mě, že si neberete odpovědnost za to, že svým matením pojmů můžete někoho minimálně uvést do trapných situací nebo i někomu duševně ublížit. Chápu, že svým nadpisem „Samochvála voní“ chcete jít proti proudu a burcovat „originálním“ způsobem, ale berete tím na sebe velkou zodpovědnost.
Author
MUŠKIN: nevím, proč o mě mluvíte v třetí osobě, můžete se na mne obracet přímo :-) Rozhodně nesouhlasím s tím, že o sobě něco pochvalného mohu prohlásit jen z recese. Vždyť když třeba pěkně uklidím, něco hezkého si namaluji nebo se mi podaří něco jiného, z čeho mám radost, je zcela v pořádku se za to ocenit, pochválit, říct to sám sobě v duchu nebo nahlas. Zase si pletete chlubení a vychloubání s prostou radostí z toho, že se člověku něco povedlo. Zkuste si ten článek přečíst ještě párkrát, třeba se vám jej nakonec podaří pochopit tak, jak byl myšlen :)
Kdyby Lúmenn napsala, že „Sebeláska voní“, asi bych žádný komentář nepsal.
Omlouvám se za chyby ve slovech: nejvíce, uzurpátoři a tohoto.
Po dopsání mého příspěvku jsem si pročetl odpověď „Pro Vēra Nīkē“ od Parely.
S těmito názory se plně ztotožňuji. Chytré a moudré.
Opravdu jsem zcela nepochopil smysl některých jiných článků, pro jejich chaotičnost a matení pojmů.
V komentáři od Lúmenn je pro mě věta: „Uznání z vnějšku je věcí druhých lidí“, v tomto kontextu, naprosto bezobsažná, tedy nic neříkající. Za to věta: „Uznání vlastní hodnoty a lásky k sobě samému by mělo být základem každého spokojeného člověka.“ Pod to se plně a vždy rád podepíšu. To si myslím, že je smysl celé této diskuse.
Myšlenka (a princip zároveň): Uznání vlastní hodnoty a lásky k sobě samému by mělo být základem každého spokojeného člověka“, je důležitá hlavně v naší mysli a pro filozofii „vnitřního světa člověka“.
Lúmenn mě upozorňuje: Nepleťte si sebechválu a sebelásku s egoismem a zakomplexovaností – je to totiž její pravý opak :)
Kdyby Lúmenn striktně odlišovala pojem „vnitřní svět člověka“ a „vnější svět člověka“,
přišla by na to, že sebechvála a sebeláska patří do „vnitřního světa člověka“ a egoismus a
zakomplexovanost do „vnějšího světa člověka“.
Když se vrátím do svého předešlého příspěvku, kde tvrdím, že „samochvála smrdí“, nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu, že je to nepřirozený a na první dojem velmi negativní projev.
Jedním přirozeným momentem může být, když o sobě něco pochvalného prohlásím z recese.
Další moment je, když se mě někdo na můj úspěch zeptá . Pak je pozitivní sebehodnocení namístě.
Chlubení a vychloubání je též kategorie velmi negativních projevů, které též smrdí, zvlášť když se nás nikdo na nic neptá.
V dnešní době je v módě přehnaně chválit i to, co někdo zcela nezvládl a je tu obrácený problém, tak zvané „falešné trofeje“, čili nezasloužené uznání, ale to už je na další diskusi.
Author
MUŠKIN: obávám se, že to vy jste nepochopil/a smysl článku :) Uznání z vnějšku je věcí druhých lidí; uznání vlastní hodnoty a lásky k sobě samému by mělo být základem každého spokojeného člověka. Nepleťte si sebechválu a sebelásku s egoismem a zakomplexovaností – je to totiž její pravý opak :)
To že „samochvála smrdí“ je životní pravda nebo chcete-li princip, který platí od antiky, až
po dnešní dobu. Ani jeden z komentátorů přede mnou nahoře nepochopil a nevystihnul správně, v čem tkví podstata
tohoto tvrzení, protože plácají dohromady více pojmů, čímž sebe i další uvádějí ještě v hlubší omyl. Jestliže se mám rád, jdu při nachlazení včas k doktorovi, abych zbytečně dlouho netrpěl.
Nebo když se mi v životě podaří něčeho dosáhnout, mohu se pouze ve své mysli pochválit, ale né před nikým nahlas. Na uznání z vnějšku si „musím“(to slovo je důležité) trpělivě počkat. Čili objektivně si myslím, že skutečnou pochvalou, kterou lze uznat je chvála(uznání) od druhých lidí. Když se mě někdo zeptá, co neraději v životě slyším. Odpovídám: „Chválu“.
Když někdo použije samochválu, vyzní to trapně, nevěrohodně a navíc je to pokus někoho někam vmanévrovat. Takový člověk mi vnucuje, co si o něm mám myslet a snaží se mě tímto způsobem oklamat a udělat ze mě hlupáka. Z celé historie víme, že na samochválu si vždy nevíce potrpěli nesoudní, zakomplexovaní lidé a to diktátoři, uzrpátoři, despoti, mafiáni, magoři a jim podobní gauneři. Tolik k mému chápání toto pojmu.
Také jsem příznivec toho, aby měl sám sebe člověk rád. Někdo to považuje za prvky narcinismu, přitom na tom není nic špatného. Myslím si, že každý z nás pak v sebe může více věřit, zamyslet se nad tím, kdo doopravdy jsme a brát sami sebe takoví, jak nás příroda obdařila.
srovnání půjček 500 000 ;-)
slouceni pujcek na materske :-x
Taky už jsem párkrát byla nazvána pyšnou, protože jsem dokázala uznat a ocenit své schopnosti. To je dnešní společnost. "Tohle neumím, tohle dělám špatně, tuto špatnou vlastnost mám a měl/a bych s tím něco dělat, tento obraz, co jsem si tu vystavil se mi nepovedl a ta fotka, co jsem si ji dal jako hlavní na svém profilu, je hnusná." – v pohodě. "Toto umím dobře, to jídlo se mi povedlo, tady vypadám hezky a jsem pyšný/á na svůj výsledek v testu z minulého týdne." – fuj, co je to za nafoukance?! Přitom jde v obou případech o to samé – hodnocení sebe sama. Ale zkuste na všeobecnou chválu – například své fotky – odpovědět "Děkuji, také si to myslím." S článkem souhlasím, na sebechvále není nic špatného, pokud nejste narcisti :) Jen už by to mohla pochopit i většina ostatní společnosti…
Nejsem až tak moc praštěná, v podstatě jsem normální: když se mi něco opravdu povede, začnu trpět pochvalnou samomluvou:-) :-) :-)
Skvělý článek. :) Je to pravda, člověk by se měl umět pochválit a ocenit.
Výborně! Dávám ti za pravdu. Zrovna dnes jsem se nahlas pochválila za to, jaký dobrý džem se mi podařilo uvařit a celá rodina souhlasila. Bezva pocit. :-)
Už ani není co dodat. Krásný článek!
To já sama sebe chválím málo kdy, ale když už se k tomu odhodlám tak to má dobrý důvod např. jednička z testu (na kterou nikdy nezapomenu od přísného profesora :D
Krásně napsané :)
[7]:Pro Vēra Nīkē – Souhlasím s tebou – že aby člověk mohl mít rád jiné lidi, potřebuje mít rád sebe. Nejsem věřící, ale vím, že v Bibli je psáno: "Miluj bližního svého jako sebe sama." To naznačuje, že je přirozené milovat sebe sama – i se svými nedostatky, protože nikdo není dokonalý. Za dobrý výsledek se v duchu pochválím, povzbudí mě to. Neuměla jsem dřív přijímat pochvaly (nevhodná výchova), dneska se vděčně usměju a řeknu "Dík." A vím, že každý, kdo něco dobře udělá, má být pochválený, aby měl motivaci být znovu dobrý. (Zlo se totiž odměňuje samo, a proto tak bují.) Po oprávněné chvále je člověk spokojený, a mezi spokojenými lidmi se dobře žije. Chválu ozdobit úsměvem a je krásně na zemi.
Dodnes slíchávám jen ''Samochvála smrdí'', ale přiznám se, že je mi to fuk. Ať si říká kdo chce co chce, každý by se měl občas umět pochválit.
Souhlasím. Mě tohle naučili rodiče. Umím se pochválit, ale nejsem namyšlená. Člověk se musí umět ocenit a mít se rád.
[11]: ohledně sebelásky je nejlepší především vaše nitro – to znamená, že žádná věc či kniha není na lepší než -li vy sami ve svém nitru
Ohledně sebelásky je dobrá kniha Svítání od Alue. Jinak osobně nechápu, co je špatného na chválení sebe samotného, klidně i před cizími lidmi. V rámci mezí, samozřejmě:-).
Zaujímavý názor a rozhodne názor s ktorým súhlasím. Akurát ma nenapadlo, že z toho vznikajú komplexy (ako človeka ktorý ma veľké ego a miestami aj sebavedomie :D).
Ahoj, nominovala jsem Tě na Tag Liebster award. Info u mě na blogu.
Já se taky občas pochválím. Prostě si tu a tam musím říct, že jsem dobrá, protože to nikdo jiný neudělá. Nač by mi byla falešně skromnost?
Kdo to nezažil? Pamatuji si na dobu, kdy jsem byla jeden z těch pokrytců držící se mantry, kterou nám předhodila křesťanská (= ovečkovská = mučednická) společnost. Myslím, že jsem si sáhla na dno, abych pochopila, proč jsem důležitá. Kvůli tomu, že jsem tak hrozně neměla ráda sebe, že jsem se začala dokonce nenávidět, jsem nenáviděla lidi, ubližovala jsem jim tím, jak jsem se neměla ráda – pamatuji si na to dobře a dnes to vidím u mnoha mých přátel (očividně podle platí buď: "nesmíš se mít rád, protože pak by nezbyla ta láska pro ostatní" nebo: "jsem tak hloupá, zlá a ničemná, že si nezasloužím ničí lásku, natož svou vlastní")… pak jsem najednou si uvědomila, že nenávidím celé lidstvo a postupně jsem se naučila z toho lidstva, které je hodno zatracení vybírat jednotlivé lidi, protože jsem zjistila, že člověk, ten stojí za záchranu, byť je lidstvo zkažené. A pak to šlo jednoduše… zamilovala jsem se, a byť to není – a ani nebude – láska opětovaná, začala jsem chápat, proč se člověk musí mít rád a že každou nepravost, kterou provede sám sobě, rozšíří do světa…
Češtinářka nás tím občas ještě častuje. Dřív bych jí to asi i odkývala a sklopila hlavu, ale teď si stejně v duchu frknu, že jsem šikovná a hotovo. :D
Zdravím,
Sama často říkám, že samochvála smrdí. Já osobně nevidím žádnou hranici mezi ještě snesitelným se chválením a nepřirozeným přechvalováním se.
Také jsem příznivec toho, aby měl sám sebe člověk rád. Někdo to považuje za prvky narcinismu, přitom na tom není nic špatného. Myslím si, že každý z nás pak v sebe může více věřit, zamyslet se nad tím, kdo doopravdy jsme a brát sami sebe takoví, jak nás příroda obdařila.
Dobré zboží se schválí samo.
Nedávno jsem na to samé téma četla článek (vlastně to asi bylo včera, nebo předevčírem). Mluvilo se tam o tom, že je dnes cool nemít se rád.