Síla psychosomatiky

Poprvé jsem slovo psychosomatika slyšela od paní primářky Minaříkové na dětském oddělení nemocnice v Prostějově – a ano, zmiňuji ji jménem záměrně, protože byla jedním z mála lékařů v mém životě, který to myslel dobře a rozumněl své práci. O čemž svědčí právě i povědomí o těsném spojení tělesného s duševním. Od té krátké větičky „to bude psychosomatického původu“ se odvíjela spousta dalších věcí, až jsem ve svém dospělém životě přišla na to, že nemusím být vůbec nemocná, když nechci.

Asi si řeknete – a on někdo jako chce být nemocný? Inu, ano i ne. Na podvědomé úrovni je, zvlášť u dětí, nemoc způsobem volání po lásce a pozornosti. Jindy je nemoc somatizovaný tedy česky krásně přeloženo ztělesněný problém psychiky. Není třeba to podrobně rozvádět, můžete si o tom přečíst celou rubriku. Já vám na čerstvém příkladu chci ukázat, jak velikou sílu může mít psychosomatika a jak může odstranění psychické příčiny mít okamžitý uzdravující efekt na tělo.

Nevím, čím to je, ale od doby, co jsem objevila, že každý můj tělesný neduh má příčinu takříkajíc v mé hlavě, nebývám v podstatě nemocná. Občas si tělo lehkou rýmou řekne, že potřebuje pauzu – tak mu naordinuju den v posteli, horký čaj, knížky a seriály a druhý den není po nemoci ani stopa. Jindy mě rozbolí záda a já vím, že jsem si toho naložila na hřbet moc a musím zvolnit.

Prostě svoje tělo poslouchám a obvykle pochopím, co se mi svými signály snaží říct, takže můžu zaklepat na dřevo, že narozdíl od dřívějších dob, kdy jsem několikrát do roka lehala pod náporem zánětů průdušek, trpěla jsem úpornými bolestmi hlavy a zad a někdy byla víc doma v posteli, než venku, se můžu považovat za v podstatě zcela zdravého člověka.

Další výhodou rozpoznání psychických příčin tělesných obtíží je fakt, že se mi obvykle daří ihned sáhnout do psychiky a vím, co je třeba spravit, aby tělo zase fungovalo jak má. Jenom mě nikdy nenapadlo, že to může být až tak markantní a až tak rychlé.

Před nějakým časem na mě dolehly klasické podzimní depky. Venku je škaredě, člověku ubude energie a přibudou hleny v nose, takže jsem tělíčko nacpala do teplých fuseklí a zalila zázvorovým čajem, aby se s tím mohlo pěkně vyrovnat. Jenomže i když se mi udělalo líp, podzimní chmury zůstávaly.

Poslední dobou se totiž hodně hrabu hluboko v duši, někdy to fakt hodně bolí, ale je to jediný způsob jak konečně vyřešit minulost, kterou si za sebou stále vleču jak ohromný balvan. Uvědomuju si, jak moc věcí z posledních let (a nejen těch) jsem neprožila, ale prostě jsem je nacpala hluboko do svého nitra a tam je zamknula na dva západy. Prodělala jsem před třemi lety vztah s manipulátorem a násilníkem, zažila jsem si psychické i fyzické týrání a když jsem se agresora nakonec dokázala zbavit, čelila jsem posměchu a urážkám za to, že jsem s ním vůbec byla. Všechno to šlo do hlubokého sklepa mého podvědomí. Pak jsem dva roky neměla žádného partnera a zažila jsem několik nepěkných situací, ve stylu „Lúmennko, je mi s tebou moc dobře, naše schůzky jsou parádní, seš skvělá holka – jo a už znáš moji novou přítelkyni“? Někdy už jsem si myslela, že jsem asi prašivá nebo něco, ale zase jsem neronila slzy ani se nezlobila, jen jsem to narvala do podvědomí s úsměvem na tváři.

No a nakonec jsem se před rokem a půl dala dohromady s týpkem, který vypadal, že je mým splněným snem. Byl ke mě neuveřitelně hodný, spřádal plány na budoucí rodinu, miloval přírodu a zvířata, byl hudebník, úžasný snad ve všem, co jsem si od mužského mohla přát. Jenomže pak začal jeho dokonalý obraz dostávat trhliny, abych nakonec zjistila, že nejspíš nic z toho nebylo skutečné – a já i mí přátelé jsme zůstali ohromeně zírat, když v podstatě ze dne na den opustil nás všechny a my začali zjišťovat, že nejspíš nic z toho, co o sobě říkal, nebyla pravda. Už nikdy se nedozvím, co byla lež a co skutečnost, ale takový stupeň zrady, jakého se tento člověk dopustil na mě a mých blízkých, jsem ještě nikdy v životě nezažila.

A tak, abych se nezbláznila, nacpala jsem tu obrovskou bolest do podvědomí a zamkla. Jenomže když dlouho neprožíváte svoje emoce, začnou vám bušit zevnitř na dveře toho sklepa, kam jste je nacpali a budou se dožadovat vypuštění.

Na to jsem ale neměla čas. Dala jsem se po letech kamarádství dohromady s Alwinem, mým drahým, člověkem, s nímž jsme si vždycky byli velmi blízcí, jen jsme pro svá zranění neměli sílu a odvahu zkoušet partnerský vztah. Ale ukázalo se, že to je na naše zranění ten nejlepší lék – vzájemná láska a podpora, která nás oba zvedla ze země.

V čem je háček? Že uzavřené pocity bobtnaly. Situace, které mi připomínaly týrání nebo lži minulých partnerů, jsem zvládala jen se zatnutými zuby a vršila do podvědomí další slzy, které nikdy neskanuly, další vztek, který nemohl zaznít ve výkřiku. A pak jsem přestala cítit.

Nevím, jestli jste někdy zažili absolutní bezcitnost. Upřímně – je to hnus. V obranné reakci na stres, smutek, nenaplnění potřeb, nemožnost vykřičet, co mě trápí, jsem si vypěstovala jakousi ledovou krustu, zeď, která mě během okamžiku zcela odřízla od světa kolem mě. Zbylo jen bezedné prázdno, necítila jsem smutek, ani vztek, jen prázdnou lhostejnost. Kdyby mi v tu chvíli před očima krájely na kusy maličká koťátka, zírala bych na to s prázdnýma očima jako na kus kamene. Když ale led povolil, zaplavila mě neuveřitelná lítost nad tím, jak jsem mohla být úplně bez pocitů. Jenže jsem nevěděla, jak to, co cítím, vyjádřit a tak jsem prostě uvnitř sebe našla tlačítko on/off a bylo to.

Jenomže tohle rozhodně není mechanismus, který by byl zdravý. Vypnuté emoce jsou výsadou tak možná robotů, ale ne lidí. Takže i když se mě nijak nedotýkaly, hluboko uvnitř byly a působily.

A v tu chvíli zaúřadovalo moje tělo. Ráno jsem se vzbudila a nebylo mi vůbec dobře, točila se mi hlava a bylo mi zle od žaludku. Když jsem se dotkla obličeje, lekla jsem se. Já necítila – a tím mám na mysli fyzickou rovinu. Znáte pocit, když vám zubař umrtví dásně? Nejdřív člověk necítí vůbec nic, ale pak to začne odeznívat a vy máte pocit, že máte oteklé rty a když se jich dotknete, je ten dotek jakoby vzdálený. Můžete se do rtu kousnout a bolest se ozve až mnohem později, než normálně. Tak tento pocit jsem měla v celém obličeji – v nose, na rtech, na čele. Bylo to dost divné a taky dost nepříjemné, nezvyklé.

Nadopovala jsem se hořčíkem a doufala, že to pomůže. Odpoledne se stavila kamarádka, Skřítka, a já jí povídala o spoustě věcí, jen jsem u toho měla pocit, že nemluvím o sobě, ale o někom jiném, jako když vyprávíte děj smutného filmu, ale už vás to nedojímá. Řekla jsem jí i o ztuhlosti a necitlivosti a ona že mi namasíruje záda, že to třeba povolí. V tu chvíli mi došlo, že necítím nejenom obličej – nemám skoro žádný cit ani v zádech. Prohmatala jsem si ruce – totéž. Nohy, zadek, břicho. Zkuste se kousnout do bříška prstů – nervy okamžitě zareagují i na lehký stisk, že? Já zatínala čelisti d
o bříšek prstů vší silou, abych vyvolala odezvu. To nebylo dobré.

Uvažovala jsem, co teď. Najednou mi začalo hučet v uších, kontury světa se zvýraznily. A já si uvědomila, že necítím svoje tělo, že necítím žádné pocity, jenom absolutní bezbřehý klid. Že teď v tuhle chvíli mám možnost sundat si svoje tělo, jako by to byl jenom kabát, že mě k němu nic nepoutá a že ten klid a mír budu cítit už navěky.

Pak jsem viděla oči Skřítky, toho úžasného stvoření, skvělé ženské, která si doufám brzy vezme mého bratra, které se zalévají slzami, když jí to říkám. To narušilo můj bezedný klid. A najednou, jako by se někde něco přecvaklo, hučení ustalo, svět se vrátil do normálního barevného spektra a mě z očí vytryskly slzy.

Plakala jsem tak, až jsem zapomínala dýchat. A sypala jsem ze sebe tolik věcí, události a křivdy na něž jsem si nevzpomněla celá léta. Třásla jsem se a škytala, vzlykala jsem a musela jsem ze sebe vylít tak minimálně deset litrů slz – aspoň tak moc mě pálily oči. Najednou toho bylo venku tak moc, že jsem se nestačila divit. Ve sklepě se uvolnilo neuvěřitelně moc místa.

Když jsem se asi poosmisté vysmrkala, zjistila jsem, že mě pekelně pálí tváře zarudlé od pláče a odřené kapesníčky. Promnula jsem si je – a nikdy jsem neměla takovou radost z toho, že mě něco bolí! Cit se mi vrátil úplně všude – nohy, ruce, záda, obličej. Když jsem přejela prstem, cítila jsem, že je to moje, když jsem stiskla, zabolelo to. Veškerá necitlivost byla pryč, jako by nikdy neexistovala. Bylo to skoro jako zázrak a já si z toho vyloženě sedla na zadek.

Naprosto mě dostala ta moudrost a síla mého těla a mé duše a míra jejich propojení. Kdybych to neprožila na vlastní kůži, řekla bych, že si ze mě někdo dělá legraci. Že to prostě nemůže fungovat až tak přímo a hned. A ono fungovalo.

Představuju si člověka, co marně běhá po doktorech a vyšetřeních a vidí jen samé negativní výsledky, vrtění hlavou, „jste úplně v pořádku, nevíme, co to je“ – kolikrát v minulosti jsem tohle slyšela! A je mi hrozně líto, že ne každý má svou Skřítku, co ho vytáhne z prázdnoty a hluboké apatie, za níž už není nic, jen smrt.

Jsem strašně ráda za sílu mých slz, které mě zbavily spousty špíny uvnitř mojí duše a jsem moc vděčná svému tělu, že mě takhle nevybíravě upozornilo, že je třeba můj problém řešit. A doufám, že moje vyprávění pomůže třeba i vám porozumět svému tělu a duši a jejich souladu.