Spřízněnou duši nemáme jen jednu

Někteří lidé se nemění. Ale většina z nás ano. Za život procházíme spoustou změn, někdy opravdu nepatrných, jindy se nám život obrátí úplně naruby a my už nejsme tou osobou, jíž jsme bývali. A jak se měníme my, mění se i naše okolí. To, co vyzařujeme, se k nám vrací a obklopujeme se lidmi, kteří jsou na stejné vlně a ty, s nimiž nesouzníme, postupně opouštíme. Je to normální, přirozené, patří to k vývoji. A je proto iluzorní si myslet, že nás někde tam venku čeká spřízněná duše, která s námi bude sdílet celý život. Možná ano, možná takového člověka skutečně potkáme, ale pravděpodobnější je, že za život potkáme v různých obdobích různé lidi, kteří na pár let budou našimi spřízněnými dušemi, než se naše cesty zase rozdělí. Je to v pořádku, že lidé do života přicházejí a zase z něj mizí a není nutné se kvůli tomu trápit.

Ve filmových a literárních příbězích často narážíme na dva lidi, kteří se do sebe zamilují už ve školce nebo na dětském hřišti a pak je od sebe život oddělí. Když se po letech znovu setkají, láska trvá a oni se nakonec vezmou a žijí spolu šťastně, až do smrti, jako jedno tělo, jedno duše. Jenomže to jsou příběhy a realita bývá dost odlišnější.

Každý člověk prochází vývojem. Vše, co zažijeme, na nás zanechá svou stopu a pokud jsme moudří, poučíme se z toho, vyrosteme, posuneme se dál. Z choleriků se stávají lidé klidnější. Ze zanícených fanatiků lidé otevření různým názorům. Jde to i naopak, samozřejmě, měnit se můžeme k horšímu či k lepšímu. Záleží na úhlu pohledu i na tom, jak se necháme životními lekcemi ovlivnit. Ale faktem je, že v každém okamžiku života jsem trošku jiní, než jsme byli v tom předchozím a než budeme v tom následujícím. Změna je charakteristikou života.

Naše duše je neměnná, věčná, dokonalá a dokáže rezonovat s jakoukoli duší ve Vesmíru. Ale žijeme v lidském těle, podléháme lidským myšlenkám, emocích, touhám a snům. A tak jako svůj charakter mění krajina vlivem počasí a ubíhajícího času, měníme se i my, lidé. A v různých našich proměnách rezonujeme s různými lidmi, s nimiž navazujeme vztahy, ať už romantické nebo ty přátelské.

Lidé cestují, mění zaměstnání, záliby, životní styl – a při tom všem potkávají nové lidi a navazují nové vztahy. Každou vteřinu našeho života si můžeme vybírat z tisíců lidí s podobným vibracemi, jako jsou ty naše. A tito lidé se mohou stát naší spřízněnou duší, na nějaký čas, ať už je to týden na dovolené nebo celý lidský život, který je z pohledu Vesmíru také jen okamžikem.

Někdy procházíme životní cestou s člověkem ruku v ruce a naše cesty jsou dlouho souběžné – souběžné, protože stejné nejsou nikdy. A pak, ani si neuvědomíme, jak se to stalo, se naše cesty začnou vzdalovat až se rozdělí úplně. Někdy vyšlapeme v hustých křoviscích mezi těmito cestami násilím stezičku, která je spojuje. A z nostalgie či pocitu viny lpíme na starém překonaném vztahu, který nám už nic nedává. Umanuli jsme si, že tohle je naše spřízněná duše, jediná spřízněná duše, a nechceme se této domněnky vzdát.

Spřízněnou duši ale nemáme jen jednu. Máme jich v každém okamžiku života tolik, kolik potřebujeme. Stačí se jen dívat s otevřeným srdcem. A tato spřízněnost může trvat jakkoli dlouho – aniž by délka vztahu určovala sílu spojení. Nelpěme proto na vztazích, které udržujeme jen proto, že by se to mělo nebo proto, co bývalo kdysi. Když se budeme prodírat trnitými stezičkami někam, kam nepatříme, k člověku, na němž lpíme, můžeme snadno přehlédnout, že naši cestu právě křižuje další spřízněná duše, která nám může nabídnout mnohem víc.

 

Vztahy s druhými lidmi jsou tu vždy pro nás. Učíme se na nich, poznáváme, rosteme. Nejsme jejich otroci, jsme jejich svobodní účastníci s právem kdykoli odejít. Naučíme-li se budovat vztahy s lehkostí a otevřeným srdcem, bez lpění na vykonstruovaných vzdušných zámcích, nebudou nám nikdy ubližovat, jenom nám otevírat dveře do našeho vlastního nitra. Protože tam se nachází naše nejspřízněnější duše ze všech – naše vlastní.