Stezka bosou nohou Valtice

Ráda chodím bosá – už roky. A mám velkou radost, že stále více lidí objevuje kouzlo bosé chůze a tento přirozený a zdravý pohyb svým nohám dopřává. Proto mě úplně nedchla Stezka bosou nohou, která se nachází na jižní Moravě. Nedávno jsme se tam s mužem a přáteli vypravili a výlet to byl skutečně velmi příjemný.

Stezka bosou nohou

Stezka bosou nohou vede jako okružní trasa mezi jihomoravským městečkem Valtice (ano, jsou to ty, jejichž součástí je Lednicko-valtický areál, součást kulturního dědictví UNESCO) a rakouskou vesnicí Schrattenberg. Má asi 5 kilometrů a většinou se vine mezi malebnými vinohrady. Jak její název napovídá, celá je koncipovaná pro bosou chůzi a nachází se na ní několik stanovišť, kde si lze zaskotačit nebo si vyzkoušet různé úkoly.

Cesta sama o sobě byla parádní a vzhledem k tomu, že jsme podrobně nezkoumali, co nás na ní čeká, jsme byli každou zastávkou příjemně překvapení.

S čím jsme měli ovšem trošku problém, bylo najít samotný začátek cesty. Zaparkovali jsme auto ve Valticích kousek od zámku a pak byli nuceni použít navigaci, neboť u zámku jsme si nevšimli žádných info tabulí, které by nás ke stezce dovedly. Chvíli jsme šli městečkem, až jsme konečně objevili první šipky s nápisem „Barfussweg„. Výborně!

Šipka sice ukazovala kýženým směrem, ale cesta se nám nějak nezdála. Prašná polňačka se vinula mezi vinohrady, chvíli jsme šli dokonce vyloženě mezi keříky vinné révy a měli strach, že na nás vyběhne naštvaný zemědělec, pročpak mu chodíme po poli. Nakonec jsme ale vyšli z vinohradu přímo u Kolonády, krásného sloupořadí na kopci nad Valticemi, z něhož byl nádherný výhled do kraje.

Bosou nohou za dobrodružstvím

U Kolonády je jeden z možných začátků cesty. A až tam jsme zjistili, že nedaleko Kolonády je parkoviště a mnohem lepší by bylo přímo k ní dojet autem, než někomu chodit po pozemku. Nu, příště budeme chytřejší :) Vyrazili jsme tedy lesíkem směr státní hranice a začali objevovat.

Atrakce při cestě byly různorodé. Některé více zaměřené na bosou chůzi, jako různé masážní válečky nebo schody poseté šiškami. Jindy to byla spíš příjemná veselá překvapení, jako dům ze sudu, z nějž byl zase krásný výhled, nebo dlouhá skluzavka. Na tu jsem si tedy z naší výpravy troufla jenom já a i tak jsem po cestě přibrzdila, až jsem si trochu popálila ruce. Byl to pořádný sešup.

Nevybrali jsme si úplně nejvhodnější počasí, protože bylo velké horko, na nebi ani mráček a mezi vinicemi se člověk moc stínu nedočká. Vítanou zastávkou tak bylo občerstvení na rakouské straně stezky.

Chlazení a meditování

Kolem klasického okénka s nanuky a chlazenými limonádami byla krásná bylinková a zeleninová zahrádka, která mě hned chytila za srdce. To místo vůbec mělo velice silnou a krásnou energii. Za chvíli jsem pochopila proč.

V tu chvíli pro nás ale bylo nejdůležitější, že si můžeme pohovět ve stínu slunečníků a dát trošku odpočinout rozpáleným nožkám. I náš pes, který nás na cestě doprovázel, vypadal, že je rád, že si trochu pohoví. Moment. Pes. Kam se poděl? V tom okamžiku jsme uslyšeli hlasité šplouchnutí. Za budkou s občerstvením nás čekalo překvapení – další součást bosé stezky, blátivá strouha s kalnou vodou, kde si člověk mohl vyzkoušet chůzi měkkoučkým bahnem. A právě do chladivého bláta se náš drahý pes Gabriel ponořil až po břicho. Když nás uviděl, rozkošnicky vzdychl a převrátil se i na záda.

Milé zvíře tak bylo celé zamazané od šedavé, trochu smradlavé hmoty a okolo stojící lidé se mohli uchechtat. Smích je přešel vzápětí, kdy milý Gabriel vyšel jako pán z vody a celý se po psím způsobu otřepal, až bahno lítalo na všechny strany a každý v okruhu deseti metrů si odnesl pěkný suvenýr :D

Naštěstí hned vedle strouhy, v níž si člověk zamazal nohy až po kolena, byla hadice s vodou na omytí a tak si Gabriel užil nedobrovolnou koupel, z níž už byl podstatně méně nadšený. I my jsme si užili chladného bláta a studené vody.

Pak jsem si konečně všimla, proč na mě místo působilo tak příjemnou energií. Nedaleko byla vyskládaná velká spirála z oblázků, v jejímž centru čněl kámen. Hned mi bylo jasné, že tohle je silové místo a tak jsem se vydala na pomalou příjemnou procházku do centra spirály a pak zase ven, abych v ní zanechala svoje strachy a obavy.

Kudy tudy cestička

Od spirály se šlo zase mezi vinicemi a až doma jste zjistili, že jsme si cestu trochu zbytečně zkrátili a krom přímé cesty od Kolonády vedla ještě oklika přes vyhlídku a další překážky. No, snad příště :)

Zpátky do Valtic jsme nechtěli jít znovu po něčím poli, takže jsme vyrazili po silnici a nebylo to nejšťastnější rozhodnutí. Slunko, auta, horký asfalt – nic moc příjemného. Proto určitě doporučuji dojet autem až přímo na parkoviště ke Kolonádě, ušetříte si tak nepříjemnosti a příjemný, skoro až meditativní zážitek ze Stezky bosou nohou vám nezkalí závěrečný kilometřík.

Jsem moc ráda, že taková místa vznikají a stávají se součástí krajiny i turistického ruchu. Je vidět, že čím dál tím víc lidí otevírá své srdce a naslouchá moudrosti Matky Země. Kéž takových míst jenom přibývá :)