Svoboda, ženství a koncovka

V zahraničí a s lidma ze zahraničí, co si pamatuju, tak prakticky většinou jsme ty známé, kolegy a zkrátka zahraniční veřejnost osvobodili od toho říkat jak nám mužům, tak jsem si všiml, že i některé ženy od všeho skloňování , aby si nepolámali jazyk. Některé národy neznají některkou výslovnost. A já většinou lidem ze zahraničí hned svoje jméno přeložím do více jazyků, ať si vyberou, aby se cítili se mnou, jako doma s kámošem a já s nimi, že jsme jeden svět.
A co se týká mého, ne obecného náhledu ve společnosti, ale soukromého názoru, pro můj život, ne tak v globálu, tak jméno mé milé je její a přece proto ji mám rád, se vším všudy. A je jedno, jestli se jmenuje česky, nebo Anglicky, nebo i v dalších jazycích, třeba klidně seversky, nebo jižansky. Prostě, když ona ví na čem rezonuje a líbí se jí to a já ji mám rád a líbí se celá mě, tak není co řešit. Tak si zamiluju všechna její jména, či umělecké pseudonymy, nebo ty přezdívky z výletu. I kdyby řekla, že dneska na louce bude mezi pampeliškami pampeliškou a jestli ji mám rád jako pampelišku. Tak jo. Proč ne, jsi to ty přece. Pořád léčivka.

Přívlastky mají i některá zahraniční jména. Tam je to někdy i u žen a mužů. Tak, jako u nás se řekne Dolejších, Hořejších. Jako, támhle od těch. Jenže , co v případech, kdy z dětí vyrostou lidé , kteří si ponechají jen rodné příjmení, jako rodné, ale naberou k tomu nové , takové, jaké opravdu cítí pro svůj nový život. Pro tvorbu a rozvoj své osobnosti v něco lepšího, dostat se dál než ti , od kterých, v nějakém ohledu je.
A také se přece někde tradovalo, že se řeklo jméno a pak, ze kterého města původně je, a příjmení , jako by nebylo. Nebo se řeklo jméno a řemeslo, jaké se u nich v rodině vyskytlo.
Ze kterého jsi kmene.
Ale, co když oba chtějí život nové generace, ne věkem. Ale chtějí se posunout někam k něčemu lepšímu, ve všem, co jenom jde a k tomu všemu přijímají i nové jméno, aby překonali vše staré, nefunkční. A chtějí začít něco nové, na sobě, se sebou, v sobě od začátku.
Česko je taková malá rodinka, rozvětvená po celém světě. A my si potřebujeme uvědomovat, že jsme součástí celého světa. Ne, jen součást , která je chvíli k tomu většímu celku, pak zase k jinému většímu celku. Jsme součástí celého světa. Je to moc důležité vědět, že to tak je.
Ten provázaný celek samostatných individualit se všestranně vzájemně doplňuje a ovlivňuje. Tvoříme společně.

Nebudu mluvit za ženy, ale vycítil jsem , že hodně z nich se cítí být šťastnými, když jsou milovány a opečovávány. A co k nikomu nepatří ( pochopitelně, že muž a žena si nejsou vzájemně majetkem, ale partnery ) o to se nikdo moc nestará.

Až se zadívají muži i ženy pořádně do své duše a spozorují, po čem vlastně doopravdy touží, pochopí, proč to tak s těmi jmény bylo. Třeba nějak by mě mátlo třeba frau Herdek. Nevěděl bych, jestli tam to frau není omylem, případně her tam není odvozeno od pan, a nebo jestli to není jméno robota bez citu a soucitu k sobě samotné a ke komu vlastně ještě.

Nevím prostě mě připadá, že ženy mají nádherná jména a že se o tom dají psát básně a písně a když jsou upřímné a podložené skutečnou péčí a láskou, že je to i naplňuje štěstím.
Já myslím, že někteří lidé si prošli hodně těžkým životem a jiní zase z rozmaru nevědí, co by.
Možností může být víc.
Ale pravda je, že pokud někomu připadne hanlivé třeba, kdyby měla jméno , jako Sedmikráska, i tak by se dalo připustit, pokud dokáže vysvětlit, čím ji to irituje a najít, jestli opravdu není problém někde jinde, že si jméno dá jinak. Sice se některá jména nedají nějak skloňovat a je pak dost těžké vůbec něco vyprávět , nebo někoho oslovit, aby bylo jasné z krátké věty o čem je řeč, ale někteří lidé mají pocit, že v té životní fázi nějak rezonují s určitým slovem, tak bych jim to nebral.
Pravda je ale taková, že pokud nenajdou cestu sami k sobě, stejně jim jiné jméno, tedy v tomto případě jiný tvar jména nepomůže. Lidé přečkají , nebo zažijí nějakou dobu a vracejí se ke svému jménu. I kdyby měli umělecký pseudonym.

Nakonec je to jejich osobnost a vztah k sobě samému a k lidem kolem sebe, co určuje jejich skutečné dobré jméno, ať se nazývá jakkoliv. Jejich skutky naplňují a tvoří jejich jméno.

Když přijde do středu lidu někdo, kdo opravdu má za sebou skutky opravdové lásky, zdá se , jako by někdy i lidé oněmněli, prostě jen mají zážitek: Je tady, mezi námi, s námi.
Nebo volají, jak jsou oni sami zvyklí, jak tu lidskou bytost sami vnímají.

Nemyslím si, že by například s koncovkou „-ová“ někdy znamenalo, že je mým hadrem nebo služkou. Nikdy ani podvědomě by mě toto nenapadlo. Já z toho cítím tu ženskost, nic jiného, nic intimně sexuálního, ani ujetého. Ale lidskou bytost, kterou je žena a je to hezké, velmi hezké a dost důstojné a svým lidským , bytostným půvabem úctyhodné.

Ono je to vůbec vtipné, když jde o to, povolit nějakou odlišnost. My lidi jsme takové konzervativní zvířátka, ve svých zažitých standardech a zvyklostech se cítíme bezpečně a svět je pro nás s nimi předvídatelnější. To je pořád:
– Povolte porody doma.
+ Blázníte? Jak by to vypadalo, kdyby VŠICHNI rodili doma? (Zaručeně vymřeme.)
Nebo:
– Zrušte povinné očkování.
+ Blázníte? Jak by to vypadalo, kdybychom najednou VŠICHNI přestali očkovat? (Zaručeně vymřeme.)
Nebo:
– Povolte svobodné vzdělávání.
+ Blázníte? Jak by to vypadalo, kdyby se VŠECHNY děti učily jen to, co chtějí? (Všichni budeme negramotní a následně zaručeně vymřeme.)
Nebo:
– Povolte jména podle libosti.
+ Blázníte? Jak by to vypadalo, kdyby se KAŽDÝ jmenoval, jak chce? (Zavládne chaos a následně opět zaručeně vymřeme.)
Atd. Přitom ta hysterie vůbec neodpovídá tomu, co by se ve skutečnosti pravděpodobně dělo. Ale naše evoluční nastavení nám velí držet se toho, co nám doteď NĚJAK fungovalo, i kdyby existovaly jiné, třeba i lepší možnosti. (Nezahrnující hromadné vymření národa a tak.)