5.10.2017
Dnes jsem se zamyslela nad větou, kterou slýchám poměrně často. Ať už je to v rozhovorech s klienty nebo přáteli, často se nakonec téma sebelásky a sebeúcty dostane k větě: „No jo, tobě se to povídá. Ty se máš ráda, ale to je lehký – jsi úžasná. Jsi hezká, chytrá, daří se ti, zato já jsem takový/á a makový/á. Jak se můžu mít rád/a, když jsem tak hrozný/á?“
A mě došlo, že tuhle mantru znám. A není to tak dávno, kdy jsem ji používala sama.
Mít se rád? Já?
Před lety jsem se dostala k všemožným knihám o vnitřním růstu, o sebelásce a o tom, že naše myšlenky jsou tím, co utváří svět kolem nás. Na přebalech zářily bělostné úsměvy fascinujících lidí, kterým se jen těžko věřilo, že za sebou mají nějaký vnitřní zápas. Vypadali tak vyrovnaně, tak úžasně, tak nedostižně. „To se jim to mluví,“ říkala jsem si při pročítání stránek o lásce k sobě samému. „Být jako oni, taky se mám ráda!“
A kdo jsem tehdy byla já? Puberťačka s brýlemi a nosem, co vcházel do místnosti pět minut přede mnou. Puberťačka s divným vkusem na muziku, s nosem zabořeným v knihách, které ji jediné umožňovaly uniknout od protivných spolužáků a jejich řečí. Prostě malá ztracená holka, co měla kamarádů jako šafránu, výkyvy nálad jak na horské dráze a ve škole kvůli věčným zdravotním problémům víc byla, než nebyla. Jak bych se vůbec mohla mít ráda?
A v tom je právě ten vtip. Láska, pramenící z ega, je ta podmíněná, ta která u lidí způsobuje sebestřednost, egoismus a nadutost. Láska k úspěchům, láska ke kráse či penězům. Láska k věcem, které sice mají svou hodnotu, ale jsou pomíjivé stejně, jako lidský život, jako mládí, zdraví, jako vše na tomhle světě. Absence této lásky v lidech vyvolává touhu něco dokázat, aby na sebe mohli být pyšní. A potom, když konečně proběhnou cílovou páskou, pocit prázdnoty přetrvává. Ještě to není dost, ještě na sebe hrdí být nemůžou, vždyť jiní toho dokázali tolik víc…
Sebeláska nepramení z ega
Kouzlo sebelásky není ukryto v tom, co děláme nebo jací jsme. Nezáleží na velikosti džín nebo podprsenky, na bodovém skóre u přijímaček ani na množství nul na výplatní pásce. Sebeláska se neměří na dobré skutky ani na počet přátel. Sebeláska je nepodmíněná. A jakmile si tohle uvědomíte, ledové kry v srdci, v těch místech, kam vás celý život bodaly jehličky ponížení a urážek, začnou praskat.
To, zda k sobě samým cítíte lásku, nemůžete opírat o nic tam venku. Je třeba se obrátit dovnitř, hluboko do sebe a to něžné hřejivé klubko tam najít. Je to síla prapůvodního stvoření, síla snad subatomárních částic, snad božského dechu, esence života, vůle tvořit, touha nezaniknout. A až se k ní probojujete skrze ublížené ufňukané ego, skrze celé roky působení vnějšího světa na ten mnohem křehčí neviditelný vnitřní svět vašeho já, pak pochopíte, že nemusíte být krásní, chytří, úspěšní nebo kdo ví co, abyste se mohli mít rádi. Ale že to funguje naopak – musíte se mít rádi, aby mohlo přijít do vašeho života skutečné a nefalšované štěstí.
Sebeláska je začátek cesty, ne její cíl. Protože pokud bytost, jíž teď a tady jste, budete milovat, pak jí budete přát jen to nejlepší. A zahrnutí pozorností a péčí teprve začnete doopravdy rozkvétat. Možná budete mít pořád velký nos (a že o tom něco vím:)), ale ten už se najednou v zrcadle nebude zdát tak hrozný. Možná vám pořád bude chybět nadání hrát na violoncello, ale najednou vás to nebude tolik štvát, protože zjistíte, že vám to vážně jde se dřevem. Svět se začne otvírat, protože vy se budete otvírat jeho krásám. Zaseklé energie se rozproudí a světlo sebelásky vám ukáže realitu v úplně jiných barevných tónech.
Sebeláska je živá voda
Když strčíte květinu do stinného rohu a nezalejete ji, jak je rok dlouhý, s nejvyšší pravděpodobností uschne. S člověkem je to to stejné. Když vás ale zalévají druzí, voda sotva prosákne hlínou, dál ji bolest a nevíra nepustí. Vy jste tou kytkou a vy si musíte dát živiny, abyste mohli růst. Nikdo jiný tu moc nemá.
Není to snadné. Někdy je potřeba jít doslova až ke kořenům. Ale vyplatí se to ve všech ohledech. Všichni jsme tam dole, pod kůži a cévami, pod strukturou buněk, pod shluky elektronů a protonů, čirou esencí života. Všichni si zasloužíme lásku stejnou vrchovatou měrou. Tak vyražte prozkoumat hlubiny vašeho srdce a najděte ji. Protože nikdy není lepší chvíle, než právě teď:)
Toto je upravený a revidovaný článek z roku 2015.
Diskuze
Napsat komentář
Kdo jsem
Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.
Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.
Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.
NAVŠTIVTE MŮJ E-SHOP
Novinky na blogu
Třicet čtyři
Dnes slavím své třicáté čtvrté narozeniny. Třicet čtyři dokončených oběhů planety země kolem slunce, připoutejte se, prosím, další právě začíná.…
5 rad jak nejen přežít, ale hlavně si užít ADVENT
Vždycky před Vánocemi se kromě záplavy světýlek v ulicích, hromady stánků a přehršle koled z rádia vyrojí i komentáře, které…
Válka a lítost
Dnes, 11.listopadu, si připomínáme Den válečných veteránů. Lidé si připínají na klopy rudé květy vlčích máků a médii zní silná…
Magie a spiritualita
O tom, co je magie, jsme si povídali v předchozím článku. S magií úzce souvisí i spiritualita – něco, co nás…
Co je to vlastně magie?
Slovo magie je pravděpodobně odvozeno staroperského výrazu „maguš“, což znamená kněz, který byl pro tehdejší lidi vlastně něčím jako kouzelníkem.…
Vilidoupatko.cz
Copak je to za podivný název článku, říkáte si možná. Webová adresa? V titulku je však zcela záměrně – a…
Make space, not war
V těchto dnech svět obletěly dechberoucí fotografie, jež pořídil nový teleskop Jamese Webba. Ten před půl rokem odstartoval ze země…
4 rozšířené mýty o kamenech (kterým možná taky věříte)
Kameny (nerosty, minerály, polodrahokamy) se využívají v magii a lidovém léčitelství tisíce let. Používáme je při rituálech, léčení, jako ochranné…
Velký lék může být odevzdání se člověku, který potřebuje lásku, ale neznamená to nechat se “ schlamstnout“. Protože někteří, kdo již tento způsob použili, byli takovou osobou utrápeni. Takže ano pomáhá jim, když se jim někdo zcela s láskou odevzdá a ukáže jim nekonečný rozměr lásky. Jen tu hranici, která chrání před zničením dárce a zachránce se musí dodržovat. I ta bezpodmínečná láska má jednu podmínku. Nepožadovat bezpodmínečnou lásku tak, že je tím pak dárce lásky vykořistěn, až vykostěn vlastně i ke škodě toho , kdo lásku přijímá, nebo až tuneluje.
Neuškodit dárci lásky. Jinak se meze nekladou. A je velmi léčivé, když se najdou tací, kdo se z lásky darují a možná až se nasytí ti hladoví po lásce od těch, kdo se darují, tak chytí plamínek a budou zářit také.
https://www.youtube.com/watch?v=c2GNw0a0kxk
Čo je „dnes“ nového?
V škole nás učili, že DNA je naša osobná genetická databanka a musíme ju prijať takú aká je. Medicína navyše hovorí o genetickej predispozícii na mnohé choroby od cukrovky po rakovinu.
Ešte nás naučili, že DNA možno zmeniť len genetickou mutáciou. Epigenetika, odvetvie modernej vedy nás učí, že všetko vyššie uvedené nie je úplná pravda.
Epigenetika je akákoľvek činnosť génu prostredníctvom chemického procesu, ktorá nespôsobuje žiadnu zmenu ani mutáciu v DNA, ale môže zmeniť vlastnosti jedinca a jeho potomstva. Tu je príklad:
Pokus na skupine líšok dokazuje vyššie uvedenú teóriu. Divé líšky boli odchytené a držané v zajatí. Dostávali potravu a mali prístrešie. Zmenili sa a taktiež ich potomstvo, bez mutácie v DNA. Zmenila sa im farba srsti, skrátil sa im pysk a prestali byť agresívne. Inými slovami, prispôsobili sa novým podmienkam, kde nezáležalo na farbe srsti kvôli maskovaniu pri love, kde nepotrebovali agresivitu, aby mohli napádať a brániť sa, a kde nepotrebovali jemný čuch na stopovanie koristi.
Už bolo skúmaných mnoho chemických mechanizmov, aby sa vysvetlilo ako sa toto všetko deje.
Teda dôležité je si pamätať, že gény menia svoju podobu bez toho aby mutovali.
Ale čo to znamená v biochémii či chémii tela?
Znamená to, že gény môžeme stlmiť, alebo aktivovať ako si želáme, aby produkovali taký proteín aký si želáme.
Ďalší dobrý príklad je prípad jednovaječných dvojčiat. Majú rovnakú DNA, takže by mali byť identické, mali by byť, ale nie sú.
Ako je to možné?
Epigenetika vysvetľuje ako možno čítať DNA rôznymi spôsobmi a dosiahnuť rôzne výsledky s jedným jedincom. Znamená to, že si môžeme zvoliť ako bude genetický kód prečítaný v rámci našej DNA a môžeme zmeniť jeho odkaz– proteíny.
Ako môžeme zmeniť genetický odkaz?
Zaujímavá štúdia uverejnená v júli 2008, na Plus One, ukazuje akú aktívnu rolu zohráva meditácia pri zmene genetickej informácie. Autor tejto štúdie, Towia Liberman, úvodom svojej štúdie podotýka, že joga redukuje vplyv stresu a vysvetľuje svoju štúdiu:
„Veľký úžitok z praktizovania jogy je najmä vďaka vplyvu na gény, hlavne tie, ktoré reagujú na stres.“
Štúdia sa zaoberá tromi typmi ľudí:
Skupina M: dlhodobé praktizovanie jogy
Skupina N1: ľudia ktorí nemeditujú
Skupina N2: začiatočníci (8 týždňov praktizovania meditácie)
Porovnanie týchto skupín:
Skupina M (experti v meditácii) majú zmenený genetický kód v 2209 génoch. Skupina N2 (začiatočníci) majú zmenený kód v 1561 génoch. Ďalšie porovnanie expertov v meditácii a začiatočníkov ukazuje, že zo zmenených génov sa zhodujú v 433.
Liberman hovorí:
Meditácia môže ovplyvňovať prejav génov, ktoré regulujú zápal a zanikanie buniek (programujú odumieranie buniek), a reakciu na voľné radikály. Stres aktivuje gény zápalového procesu. Zmenený genetický kód môže mať dlhodobý fyziologický vplyv.
Navyše, takýto vplyv možno pozorovať už po ôsmich týždňoch meditácie.
Môžeme dodať dôležitú informáciu:
Meditácia môže naštartovať evolučný proces v génoch a DNA, ktorý je tiež závislý na čase.
Skúsme sa na to pozrieť bližšie:
Ak 1561 génov zaznamenalo zmenu už po ôsmich týždňoch meditácie (v porovnaní s nemeditujúcimi). prečo sa všetky nezhodujú s tými čo meditujú dlhodobo? Prečo sa zhoduje len 433 génov, ktoré sa rovnako prejavia?
Ten rozdiel spôsobuje pravdepodobne čas, čím viac meditujeme, tým viac sa mení náš genetický kód až kým sa nestabilizuje a nedozreje.
Epigenetika prináša prekvapujúci objav, že emócie, správanie a vedomie môže meniť prejav DNA, ktorý je tiež citlivý na zvuk, slová a dokonca na tón hlasu.
To vždycky v dívčím kolektivu bylo největší dráma, když se objevila nějaká dáma, která pořád kňourala, že prý je škaredá, že je k ničemu. Že ji stejně pochválíme jen aby se neřeklo. A když jsme ji upřímně chválili, reagovala vzteky vůči nám i vůči sobě. Pořád stonala o zadku, o předku. Pak zas byla hrozně hrdá, až to byl kýč. Nedovedla ocenit sebe ani ostatní. Děvčata si všímala taky , že je problém ji do něčeho zapojit. Snažila se vyniknout nějakou blbostí, ale přehlížela své vynikající kvality, na které kašlala a přehlížela je na sobě a stejně tak přehlížela kvality na kamarádkách.
Chválit ji bylo zničující a únavné, protože za to jen peskovala. Nedokázala říci, to je hezká květinka.
Tak leda, kdyby ji chtěla prodat, to ano. Ale pokonejšit se s květinou a poradovat se třeba z pěkné vůně.. To ne.
Takových lidí je víc bez rozdílu pohlaví. Může tím trpět kdokoliv. Pak tím trpí i okolí. Protože, cokoliv uděláte z nejlepšího srdce, zahodí, rozdupe, obviní sebe i vás a pak se zase brodí v močálech své nelibosti,samolibosti a zase chmurné nálady, že zrcadlo nepovědělo, kdo je nejkrásnější, nebo dalo výpověď a tak si jeho majitelka říká, že ji nikdo nemá rád ani to hloupé zrcadlo.
Protože si neumí říkat ani nic jiného než, nemá mě rádo zrcadlo, má mě rádo, nemá mě rádo, a sakva, větvička měla málo lístečků, tak zase vyšlo nemá mě rádo kouzelné zrcadlo. Je to někdy o tom, si zkusit ze začátku říct, tak když jsou ke mě lidi vlídní, pochválí mě, poděkujou, že jsem tady, tak mě třeba opravdu mají rádi a můžu mít radost a lásku k sobě a tu odrážet i napovrch.
Já s tím tedy nikdy problém neměl s harmonií lásky a sebelásky. Častěji se ke mě přimagnetujou lidi, co se rádi nemají, nebo mi je někdo předhodí, na ukaž jim, ty záříš láskou, třeba se chytnou. Hmm, to se jen tak nechytnou, na scíplej motor někdy nestačí pořád dolejvat plnou, a už vůbec ne křísnout zpalovačem, není to jako zapálit klasickou svíčku na romantickej večer, nebo hezkej koncert při svíčkách.
Snad můžem aspoň rozmáchnout tu lavinu inspirace, rozchodit tu velkou společenskou mašinku, která nabere všechny, kdo už se mají trochu rádi a chtějí rozparádit prima jízdu kolektivní radosti. Možná si pak i ti další všimnou, že mašinka se plní a chtějí se taky zůčastnit dobré párty, kde se lidi mají střízlivě rádi a nechtějí si jen tak na něco hrát, nebo sebe ušlapat, mimo kvašené zelí.
S větrem k nám přiletí dobrá nálada pro všechny. As „Gone with the wind story“.
[3]: právě teď je právě teď…a teď…a teď…a zítra touhle dobou bude zase teď:)
Jenomže může být těžký se i dostat do chvíle "právě teď".
Většinou se na svoje fotky ze střední školy nedívám. Když se mi náhodou dostane některá do ruky, okamžitě vidím, proč se se mnou nikdo nebavil – já bych se se sebou nebavila taky :-) . Ten zaškareděný obličej a výraz v očích – člověk jednoduše musí začínat pokaždé u sebe …
Skvěle napsané. I já jsem měla dost dlouhou dobu nízké sebevědomí, dokázala jsem se pouze ponižovat a tím jsem se sama "stahovala ke dnu." A tak mě viděli i ostatní.