Třicet šest

Po více, než dvou letech, píšu píšu příspěvek na tuhle stránku. Během toho času jsem si dala téměř půlroční pauzu od podnikání a tak obecně lavírovala, kterým směrem se dál v životě vypravit. A zatím na pozadí probíhaly různé drobné změny, které se postupně stříbří do obrazu. Teď už jen vzít štětec a malovat.

Ráda bych slíbila kdy se tak stane, ale nikdy v životě jsem nebyla moc dobrá na to, věci dělat z musu a se zatnutými zuby, nejtvořivější a nejakčnější jsem vždycky v okamžicích, kdy to přijde tak nějak samo. Kdy mě nějaký neviditelný impulz kopne do zadku a pak jsem schopná něco, co odkládám měsíce, stihnout za víkend.

A zároveň nikdy ta blátivá líná epizoda, kdy mě do zadku kope maximálně síla vůle přežít další den a kreativita a nadšení jsou pouze naivní představou, netrvala tak dlouho, jako teď. Na druhou stranu právě v tom líně se převalujícím blátě postupně vytahuju jednu myšlenku za druhou, zkoumám je, prohlížím, zahazuju nebo naopak leštím a piluju. A popvé si na to se svou impulzivní povahou dávám dost času, aby až sepnou všecky drátky najednou to mohlo být se správným impulzem ryc pyc hotovo.

Mezitím se na pozadí mého mozku dějí změny, které stejně jako všechno ostatní ve mě, potřebuje uzrát. Je to už skoro tři roky, co jsem prošla snad nejnáročnějším obdobím mého života. Víc o tom všem píšu v předešlém článku Třicet čtyři. Po absolutně šíleném půl roce kyberšikany, která se mi zaryla pod kůži a stála mě enormní množství psychických sil, jsem čelila vykradení obchodu a ukončení svého dlouholetého snu. Následoval rozvod, poprvé v životě jsem bydlela úplně sama a sžívala se s tímto stavem, který byl náročný, ale přinášel možnost se podívat do sebe a dát si prostor na své myšlenky a úvahy.

Od článku, psaného před dvěma lety, se stala ještě spousta dalších náročných a převratných věcí. Nový vztah s novými výzvami, protože nás s mým milým dělilo 250 kilometrů. Každotýdenní dojíždění, nemožnost pořádně si naplánovat cokoli, protože pendlování dvou lidí mezi Prahou a Brnem (a akcemi, kamarády, rodinou, prací…) je logisticky náročná operace. Z toho vzešlo rozhodnutí, které bylo nasnadě od začátku – jeden z nás si prostě musel vybrat. A vybrala jsem si já a stěhovala se tak do města, které je na Moravě pomalu symbolem pekla a nikdy v životě by mě nenapadlo, že v něm dobrovolně budu žít. A přitom se Praha ukázala jako báječné město, plné báječných lidí. Na druhou stranu tahle změna znamenala vytržení ze známého prostředí, pryč od rodiny a přátel, pryč od známých ulic, obchodů a hospod. Najít si nové rutiny v novém městě, vyznat se v uličkách a jízdních řádech, prohloubit vazby s místními přáteli a neztratit ty s těmi, co zůstali dvě stovky kilometrů ode mě. A do toho nová práce, nové bydlení, sžívání se s druhým člověkem po roce a půl samoty a samostatnosti.

Jen tohle zabralo většinu mé mentální kapacity prvního roku tady v Praze. Druhý rok, letošní, začal odchodem z práce a krizí, co dál. A tak jsem se na chvíli rozhodla být „Yeswoman“ a využít každou možnost zažít něco nového.

Tak jsem se poprvé v životě podívala do Ameriky. Na bláznivou dovolenou s kamarádkou jsme vyrazily po bizarní a neuvěřitelné souhře okolností a měly jak lokálního průvodce, tak ubytování zadarmo, takže jsme měly s minimálními náklady možnost prožít týden v Kalifornii, smočit nohy v Tichém oceánu, kouřit legální trávu, navštívit „postapo“ městečko v poušti, projít se ulicemi Los Angeles, koukat na západ slunce nad Queen Mary ze střešní terasy, navštívit přednášky soukromého detektiva či bývalého skotského zločince, pít pivo v baru, kde probíhá párty mexického motorkářského gangu, bavit se s lidmi z mnoha zemí a poznat úplně jinou mentalitu a jinou krajinu, než jakou známe tady z Evropy.

Po mnoha letech jsem se vrátila do milované Anglie, kterou jsem mohla ukázat mému drahému, který ji navštívil poprvé. Chtěli jsme vyrazit na prodloužený víkend do zahraničí s co nejmenšími náklady, takže jsme koukli, kam se dá nejlevnější letět z Prahy – a ejhle, letiště East Midlands ve střední Anglii a zpáteční letenka za zhruba tisícovku. A tak jsme viděli Nottingham, Sherwoodský les, sochu Robina Hooda a narazili na neuvěřitelné muzeum tramvají, kde jsme se projeli doubledecker šalinou a viděli desítky nádherných historických vozů.

Překonala jsem svůj strach z vody a plavidel a vydala se vstříc moři na plavbě na lodi. Tenhle výstup z komfortní zóny, který jsem započala na malé pramici na Poděbradském jezeře, se nakonec ukázal nebýt tak těžkým a vyléčená Poděbradkou (nebo to bylo ztrátou pudu sebezáchovy? :D ) jsem se plavila po moři jak starý námořník. Kormidlo v ruce, vítr do plachet, klobouk zachráněný z vody pokřtěný mořem, smích, muzika, pohoda, slunce, drinky a modrá obloha a horké slunce a chladivé moře.

Dovolila jsem si prostě letos žít. A zvědomila si, že na sebe neustále nemůžu klást takové nároky, jaké vídám u ostatních. Že moje vnitřní nastavení je prostě moc komplikované na běžný život podle tabulek a podle toho je třeba se zařídit, najít si kolej, po které můžu jet bez drncání a vykolejení, které mě provázelo roky předtím. Dovolit si občas být slabá, zranitelná a nešťastná. A být k sobě laskavá, když vydejchávám všechny ty šílené změny a veletoče. Moje terapeutka (ano! Mám terapeutku! A je to boží!) mi řekla, že z toho všeho, co jsem musela za poslední roky zvládnout, by se skládal úplně každý normální člověk – natož neurodivergent jako já :) Takže jsem si to občasné složení dovolila a začala odplavovat ten šílený nános minulosti, který mě dusil a tížil.

A tak jsem tady. Pořád ještě napůl v líném bahně, kde se rochním v přemýšlení a beru to jako takovou lázeňskou procedůru, ale zároveň už občas vylezu na břeh a strkám klackem do těch myšlenek a nechávám se jimi vést. To, že po dvou letech píšu článek na blog, se možná zdá jako maličkost, ale pro mě je to něco velkého.

Znamení, že to dusivé prázdno, které ve mě zůstalo poté, co se sen o Doupátku rozpadl na prach, konečně přestává být tak dusivé a tak prázdné. Že chuť něco tvořit, psát a být vidět, se mi pomalounku zase vkrádá do duše. Chvíli jsem si myslela, že to už nikdy nepřijde. Že se stáhnu do svojí ulity, „zmenším se a odejdu na Západ“. A ačkoli stejně jako Galadriel jsem na ten Západ (rozuměj do Prahy :D ) opravdu odešla, to zmenšení se do ulity jsem se nakonec rozhodla prozatím odložit.

Obrovskou vnitřní proměnu prodělaly i moje názory, struktury, na nichž si stavím svůj svět. Nebo spíš jakýsi úklid a třízení, díky kterému se ty názory a postoje jasněji vykreslily a ustálily a z pocitového maglajzu „takhle nějak to cítím, ale neumím to pojmenovat“ se stala docela jasná struktura, která mi dává smysl. Znamená to taky odklon od duchovna a ezoteriky. Ty pojmy se pro mě za život už skoro vyprázdnily, přišla jsem o hodně ze své víry a spirituality, a zatím moc nevím, co do těch prázdných nádob dám. I proto vím, že nemůžu dál vést duchovní nebo snad dokonce ezoterický web, protože to už prostě není to, co naplňuje můj život a abych byla zcela upřímná, už zdaleka tomu ani tolik nevěřím.

Ale co s ezo webem a ezo e-shopem, když máte spirituální krizi, což? :D Nu, uvidíme. To jsou právě ty střípky nápadů, co se pomalu spojují, aby vytvořily moje „nové já“. Těžko můžu totiž poté, co všechno jsem ztratila, zůstat stejným člověkem. A už vůbec jím nemůžu zůstat díky věcem, které jsem získala. Kdo to někdy zažil, asi pochopí, co všechno se v člověku změní, když se vytrhne i s kořeny a přesadí do nové půdy. Když jsem se takhle čerstvě dvacetiletá stěhovala do Brna, z té holky z maloměsta nakonec taky zůstalo jen jádro, kolem kterého se nabalilo spoustu věcí, které by se v kulisách mého rodného Prostějova, nikdy nemohly stát. Po třicítce už je tohle přesazení složitější, těžkopádnější. Ten drive „vypadnu z hanáckýho vidlákova a budu velká holka“ už prostě necítíte. Možná i to je důvodem toho zpomalení a utlumení – stejně jako kytka, když ji přesadíte potřebuje nějaký čas na to, aby se usadila a začala růst nebo dokonce kvést.

Malinko rostu. A možná malinko přemýšlím i o těch květech. I když je za okny podzimní šero. A možná tyhle řádky budou jen další výkřik do tmy a na další dva roky se odmlčím. Kdo ví :) Teď jsem ale tady a těším se, co přinesou další dny.

S láskou Lúmennka