Válka a lítost

Dnes, 11.listopadu, si připomínáme Den válečných veteránů. Lidé si připínají na klopy rudé květy vlčích máků a médii zní silná prohlášení politiků.

Hrdinové. Obránci. Zachránci našich hodnot. Stateční. Odvážní. Věrní. Obdivuhodní.

Žádnou z těchto vlastností nechci válečným veteránům upřít. Nicméně nemohu si vždycky v této záplavě vzletných slov a obdivu k vojákům nevzpomenout na písničku od Karla Kryla Píseň neznámého vojína. Ta končí údernými slovy:

„Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?
Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!“

A nejen tahle píseň mi připomíná, že válka není nic, co by bylo hodno obdivu. Je to zabíjení. Je to umírání. Je to bolest, smutek, strach, hrůza a teror.

Hra mocných

Ideály, za něž se v minulosti bojovalo, byly jistě často vznešené. A často je válka nevyhnutelnou nutností, třeba když vaši zemi napadnou nepřátelé a vy jste nuceni se proti nim bránit.

Ale většina válek vzniká kvůli chuti mocných na ještě větší moc. Kvůli chuti bohatých na ještě větší bohatství. Kvůli víře, že MY jsme lepší, než ONI – ať už kvůli národnosti, náboženství, kultuře, barvě pleti nebo prostě proto, že to tvrdí nějaká mluvící hlava u pultíku.

Vojáci jsou jen figurky na šachovnici, popostrkované velkou rukou za jejíž rameno nedohlédneme. Jsou a vždycky byly jen sekaná vhozená do mlýnku na maso těmi, kteří tahají za nitky. A já tak více, než obdiv a úctu, k nim cítím hlubokou lítost.

Lítost, že museli vidět umírat své přátele. Lítost, že je do konce života budí noční můry. Lítost, že nikdy nezapomenou ten pocit, kdy museli zmáčknout spoušť a zabít. Lítost, že byli odtrženi od svých blízkých, že byli zmrzačeni nebo dokonce zemřeli.

Uctěme veterány tím, že přestaneme válčit

Jistě je pravdou, že mnoha vojákům vděčíme za to, že dnes žijeme ve svobodné zemi. Jenomže kdyby nikdo nechtěl naši zemi zotročit, nikdo by proti zotročení nemusel bojovat. Kdyby nebylo útočníků, nemuselo by být obránců. Chápete, kam tím mířím?

Věřím, že nejlépe uctíme Den válečných veteránů tak, že ze soucitu ke všem, kteří kdy museli bojovat v nějaké válce, se zasadíme o to, abychom tvořili svět, v němž se válčit nebude.

Každým jednotlivým aktem laskavosti a dobroty cihlu po cihle můžeme stavět společnost, pro niž války a vzájemné zabíjení budou nepochopitelnou zrůdností minulosti, jako je pro nás nyní třeba otroctví nebo gladiátorské zápasy.

Nebude to dnes. Ani zítra. Ale ze srdce doufám, že jednoho dne se jako lidstvo posuneme tak, že nebude nutné vzpomínat na padlé, ani nebudou žádní váleční veteráni.

Proč 11.listopadu a vlčí mák?

Vlčí mák je symbolem válečných veteránů proto, že vlčí máky jsou první květiny, které vyraší na zemi, zničené válkou. Často tak rostly na hrobech vojáků padlých a pohřbených na bitevním poli. Dne 11.11. pak byla ukončena 1.světová válka. Ta vznikla na základě politických příčin a vyžádala si okolo 9 milionů mrtvých a 21 milionů zraněných vojáků. Další miliony se vrátily z války s celoživotními psychickými následky.