26.5.2015
Bráška a jeho přítelkyně mi nedávno dali přečíst velice zajímavý příběh, který má hlubokou myšlenku, s níž se do značné míry ztotožňuji, a velice mne inspiroval k přemýšlení. Příběh napsal americký spisovatel Andy Weir a v originálním anglickém znění se dá najít na internetu, třeba zde.
Rozhodla jsem se jej zpřístupnit českým čtenářům a tak jsem jej přeložila do češtiny (bohužel jistě ne tak dokonale jako profesionál). Myslím, že je natolik inspirativní, že si to zaslouží – a také si zaslouží šířit, jak jen to bude možné. Koneckonců, proč by celý svět nemohl skutečně být založen na principu, jež tato krátké povídka nastiňuje.
Doufám, že vám příběh přinese to, co přinesl mě – hluboké zamyšlení nad vlastními činy a nad tím, proč vlastně žijeme a jaký to má všechno smysl:)
The Egg (Vejce) – autorem následující povídky je Andy Weir, do češtiny přeložila Lúmenn
Byl jsi zrovna na cestě domů, když jsi zemřel.
Byla to autonehoda. Nijak zvlášť pozoruhodná, nicméně fatální. Nechal jsi po sobě ženu a dvě děti. Byla to bezbolestná smrt. Záchranáři dělali maximum, aby tě zachránili, ale bezvýsledně. Tvé tělo bylo naprosto rozbité, takže buď rád, že jsi mimo, věř mi.
A to je ten okamžik, kdy potkáváš mě.
„Co…co se stalo?“ ptáš se. „Kde to jsem?“
„Zemřel jsi,“ odpovídám věcně. Netřeba citově zabarvených slov.
„Tam byl…kamion a ten se přibližoval….“
„Jo,“ řeknu.
„Já…já umřel?“
„Jo. Ale nebuď z toho špatný. Každý umře,“ řeknu.
Podíváš se kolem. Je tam nicota. Jen ty a já. „Co je to za místo?“ zeptáš se. „To je posmrtný život?“
„Více méně,“ řeknu.
„Vy jste Bůh?“ zeptáš se.
„Jo,“ řeknu. „Já jsem Bůh.“
„Moje děti…moje žena,“ řekneš.
„Co s nimi?“
„Budou v pořádku?“
„Tohle rád vidím,“ říkám. „Tys právě umřel a to, na co se soustředíš, je tvoje rodina. To je dobrá věc, právě tady.“
Díváš se na mě fascinován. Pro tebe nevypadám jako Bůh. Vypadám prostě jako nějaký muž. Nebo možná žena. Nějaká vágní autorita, možná. Víc jako učitel gramatiky, než všemocná bytost. „Neboj se,“ řeknu. „Budou v pořádku. Tvoje děti si tě budou pamatovat ve všech směrech jako dobrého člověka. Neměli čas, aby tebou opovrhovali. Tvoje žena bude navenek plakat, ale v hloubi duše se jí ulevilo. Abych byl upřímný, vaše manželství se rozpadalo. Jestli je to pro tebe útěcha, bude se za ten pocit úlevy cítit vinná.“
„Oh,“ říkáš. „Takže, co se stane teď? Půjdu do nebe nebo do pekla nebo tak něco?“
„Ani tam, ani tam,“ odpovídám. „Budeš reinkarnován.“
„Aha,“ řekneš. „Takže Hinduisti měli pravdu.“
„Všechna náboženství mají pravdu, v určitém smyslu,“ řeknu. „Pojď se mnou.“ Následuješ mě, zatímco kráčíme prázdnotou. „Kam jdeme?“
„Nikam konkrétně,“ řeknu. „Je to jen příjemné se procházet, když mluvíme.“
„Takže, jaký to má teda smysl?“ zeptáš se. „Když se znovu narodím. Budu nepopsaný list, že? Dítě. Takže všechny moje zkušenosti a znalosti, které jsem měl v tomto životě, nebudou k ničemu.“
„To ne,“ řeknu. „Máš s sebou všechny znalosti a zkušenosti ze všech tvých minulých životů. Jen si je právě teď nepamatuješ.“
Zastavím se a vezmu tě za ramena. „Tvoje duše je mnohem mocnější, krásnější a větší, než si vůbec můžeš představit. Lidská mysl může pojmout jen malou část toho, kdo jsi. Je to, jako když strčíš prst do sklenice vody, abys zjistil, jestli je horká nebo studená. Vložíš do nádoby jen malinkou část sebe, ale když si ji vezmeš zpátky, získáš všechny zkušenosti, které získala ona.“
Byl jsi člověk posledních 48 let, takže ses ještě úplně nevrátil k celku a necítíš zbytek svého ohromného vědomí. Kdybychom se tu poflakovali dost dlouho, začínal by sis vzpomínat na všechno. Ale to není účel, dělat tohle mezi všemi životy.“
„Kolikrát už jsem se tedy reinkarnoval?“
„Hm, mockrát. Moc a moc a mockrát. A do spousty různých životů,“ řeknu. „Tentokrát budeš čínská venkovská dívka z roku 540 n.l..“
„Moment, cože?“ koktáš. „Vy mě posíláte zpět v čase?“
„Ano, tedy myslím, technicky. Čas, tak jak ho znáš, existuje jen ve tvém vesmíru. Tam, odkud pocházím, jsou věci trochu jiné.“
„Odkud pocházíte?“ řekneš.
„Ach, ano,“ vysvětluji. „Pocházím odněkud. Odněkud jinud. A jsou tam další jako já. Je mi jasné, že bys rád věděl, jak to tam vypadá, ale upřímně, to bys nepochopil.“
„Oh,“ řekneš, už trochu klidnější. „Ale počkat. Když se reinkarnuji na jiné místo, do jiného času, do jiného těla, můžu se někdy setkat i sám se sebou.“
„Určitě, to se děje pořád. A s oběma životy, soustředěnými jen na jejich vlastní existenci, ani nevíš, že se to děje.“
„Takže jaký to má všechno smysl?“
„Vážně?“ ptám se. „Vážně? Ptáš se mě na smysl života? Není to trochu stereotypní?“
„No, rozhodně je to rozumný dotaz,“ trváš si na svém.
Podívám se ti do očí. „Smysl života, ten důvod, proč jsem udělal celý tento vesmír, je pro to, abys vyspěl.“
„Myslíš lidstvo? Chcete, abychom vyspěli?“
„Ne, jenom ty. Udělal jsem celý tento vesmír jenom pro tebe. S každým novým životem rosteš a vyspíváš a získáváš větší moudrost.“
„Jenom já? A co všichni ostatní?“
„Tady není nikdo jiný,“ odpovím. „V tomto vesmíru jsi jenom ty a já.“
Konsternovaně na mě zíráš. „Ale všichni ti lidé na zemi…“
„Všichni jsou ty. Různé inkarnace tebe.“
„Počkejte, já jsem všichni?“
„Už ti to dochází,“ řeknu a poplácám tě vítězoslavně po zádech.
„Jsem každý člověk, který kdy žil?“
„Nebo kdy bude žít, ano.“
„Jsem Abraham Lincoln?“
„Ano a jsi taky John Wilkes Booth, jeho vrah,“ přidávám.
„Jsem Hitler?“ ptáš se zděšeně.
„Ano a jsi každý z těch milionů, které zabil.“
„Jsem Ježíš?“
„Ano a taky každý, kdo ho následoval.“
Ztichneš.
„Vždycky, kdy někomu ublížíš,“ řeknu. „Ubližuješ sám sobě. Každý akt dobroty, který učiníš, učiníš sobě. Každý šťastný i smutný okamžik, který kdy který člověk zažil, zažil jsi jej ty.“
Dlouho přemýšlíš.
„Proč?“ zeptáš se mě. „Proč tohle všechno?“
„Protože jednoho dne se staneš tím, co já. Protože to je to, co jsi. Jsi jeden z mého druhu. Moje dítě.“
„Ou,“ řekneš nevěřícně. „Chceš říct, že já jsem Bůh?“
„Ne. Ještě ne. Jsi plod. Stále rosteš. Až prožiješ všechny lidské životy za všechen čas, pak budeš dost velký, aby ses narodil.“
„Takže celý vesmír,“ řekneš. „Je jenom…“
„Vejce,“ odpovím. „A nyní je čas, aby ses posunul do svého dalšího života.“
A pošlu tě na cestu.
Diskuze
Napsat komentář
Kdo jsem
Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek.
Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice Angelum Lucis - Posel světla.
Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci.
Novinky na blogu
Třicet čtyři
Dnes slavím své třicáté čtvrté narozeniny. Třicet čtyři dokončených oběhů planety země kolem slunce, připoutejte se, prosím, další právě začíná.…
5 rad jak nejen přežít, ale hlavně si užít ADVENT
Vždycky před Vánocemi se kromě záplavy světýlek v ulicích, hromady stánků a přehršle koled z rádia vyrojí i komentáře, které…
Válka a lítost
Dnes, 11.listopadu, si připomínáme Den válečných veteránů. Lidé si připínají na klopy rudé květy vlčích máků a médii zní silná…
Magie a spiritualita
O tom, co je magie, jsme si povídali v předchozím článku. S magií úzce souvisí i spiritualita – něco, co nás…
Co je to vlastně magie?
Slovo magie je pravděpodobně odvozeno staroperského výrazu „maguš“, což znamená kněz, který byl pro tehdejší lidi vlastně něčím jako kouzelníkem.…
Vilidoupatko.cz
Copak je to za podivný název článku, říkáte si možná. Webová adresa? V titulku je však zcela záměrně – a…
Make space, not war
V těchto dnech svět obletěly dechberoucí fotografie, jež pořídil nový teleskop Jamese Webba. Ten před půl rokem odstartoval ze země…
4 rozšířené mýty o kamenech (kterým možná taky věříte)
Kameny (nerosty, minerály, polodrahokamy) se využívají v magii a lidovém léčitelství tisíce let. Používáme je při rituálech, léčení, jako ochranné…
[1]: Lháti bych se styděl, právě jsem to viděl. Jinak k příběhu: Nikdo neví všechno. Jenomže ani spisovatelé nevymýšlejí, spisovatelé objevují. Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, které se dost dobře vymyslet nedají.
moc pěkné
Moc hezké, jsem ráda, že jsem si to právě přečetla :) pošlu dál..
Velice zajímavý příběh… :)
Ano, i tak se to dá říci… :-)
Pribeh zacal dobre-reinkarnaci. Tu samozrejme uznavam. Konci vsak tzv. Majavadskou filozofii, tedy teorii, ze vsichni jsme Buh. Ta neni podporena v Bhagavadgite. Knize, kterou vyslovil samotny Nejvyssi Pan. Pán Kṛṣṇa jakožto nejvyšší autorita zde nepodpořil māyāvādskou teorii, podle které individuální duše, nyní oddělená pokryvem zvaným māyā (iluze), po osvobození splyne s neosobním Brahmanem a ztratí svou individuální existenci. Nepodpořil ani teorii, že individualita je pouze naše představa v podmíněném stavu. Kṛṣṇa jasně říká, že individualita Jeho i ostatních — jak dokládají Upaniṣady — bude zachována věčně. Toto tvrzení je autoritativní, protože Kṛṣṇa nemůže podléhat iluzi. Kdyby individualita nebyla skutečností, Kṛṣṇa by ji tolik nezdůrazňoval — i co se týče budoucnosti. Māyāvādī může namítnout, že individualita, o které zde Kṛṣṇa hovoří, není duchovní, ale hmotná. I kdybychom však přijali argument, že individualita je hmotná — jak bychom potom poznali Kṛṣṇovu individualitu? Kṛṣṇa dokládá svou individualitu v minulosti a potvrzuje, že bude zachována i v budoucnosti. Mnoha způsoby dokazuje, že je individuální bytostí, a je řečeno také to, že neosobní Brahman na Něm závisí.