Žena není muž aneb v čem tkví ženské kouzlo

Dnes máme mezinárodní Den žen a kromě přání všeho nejlepšího bych se ráda zamyslela nad tím, jak vlastně dnes vnímáme ženství. A to nejen společnost, ale i my ženy samotné.

Být něžná znamená být slabá?

Mám často dojem, že společnost odsuzuje ženské vlastnosti jako slabé – být empatickou, něžnou, pečující, to vše je považováno, dáváno do souvislosti se ženami, za urážku, výsměch. Před pár lety médii proběhla debata o vrcholovém sportu, kde byl trenér velmi ostře kritizován za výrok, že ženy ve své podstatě nejsou stvořeny pro tvrdé soupeření, soutěžení a touhu vyhrávat. Jako by touha vyhrávat bylo něco, co si zaslouží ocenění. Jako by míra soutěživosti určovala kvalitu člověka. Kdo nesoutěží, je trapný a nemá v tomhle světě místo. A ženy přece nechtějí být trapné.

Vždycky je mi z toho ouzko. Prošla jsem za život dlouhou cestu od holčičky, co chtěla být kluk, ke slečně, která kosí nepřátele mečem a umí klopit panáky a vykrkávat svoje jméno, až k ženě. Ženě, která se teda zatím úplně nenašla a neuchopila, ale která po třech desítkách let života pochopila, že ji už tahle hra „chci být jako chlapi“ nebaví.

Kdo ho má většího?

Vždycky to říkám svým kamarádům hodně naturalisticky. A řeknu to tak i vám. Když si žena s mužem bude poměřovat péro, může úplně klidně vyhrát. My ženy umíme mít a často i máme větší koule (samozřejmě v metaforickém slova smyslu), než chlapi. Jenomže když budeme mít větší koule, než náš partner, je tahle výhra úplně k ničemu. Protože vztah není souboj, ale spolupráce. A podobně je to i v životě.

Současný svět se stal místem, kde si každý s každým poměřuje pomyslný penis. Rychleji, výše, silněji. Vyhrát zlatou medaili. Vydělat prachy. Udělat kariéru. Mít větší barák. Větší auto. Většího…

Touhu být nejlepší považujeme za jediné měřítko kvality člověka. A ženská energie se ze světa téměř vytratila. I pro ženy samotné jako by jejich ženskost byla urážkou.

Proč se empatii, pečlivosti, soudržnosti, kráse a jemnosti, říká ženské vlastnosti? Proč jsme je za uplynulá tisíciletí přiřadili ženám nezávisle na rozdílné kultuře? Proč je všude ve světě muž tím agresivním, tvrdým, bojovným a drsným, zatímco žena tou smířlivou, jemnou a něžnou? Protože patriarchát chtěl ženy zotročit a tak jim tyhle hlouposti nacpal do hlavy? A nebo proto, že ženy prostě takové jsou?

Jin a jang

Znáte prastarý symbol jin a jang? Jang je právě ta mužská síla, oheň, agrese. Jin ta ženská, vodní, hladivá. Ale není to tak, že by mužský jang zadupával ženský jin do země – naopak. Obě síly jsou v naprosté rovnováze, doplňují se navzájem a tvoří nedělitelný celek.

Není jeden lepší a jeden horší. Jsou jen každý jiný. A oba je potřebujeme stejně. Tak jako ženu a muže.

Už mě unavují ty věčné boje za to, aby ženy mohly být jako muži. Jak je super vyhrávat a bojovat a mít ostré lokty a stoupat výš po kariérním žebříčku. A udržovat domov bezpečný a útulný, to není hodnotné? Porodit děti a dát jim lásku? Být oporou a rádkyní svému muži,  pečovat o rodinu a děti, pomáhat lidem, starat se o přírodu kolem, o krásu světa?

Být ženou není vůbec snadné – ale ne proto, že by nás drtila nespravedlnost systému, ne proto, že by snad společnost nadržovala mužům. Ale právě proto, že my, ženy, jsme přijaly za vlastní, že jen když v sobě ženství potlačíme a staneme se více jako muži, pak budeme svobodnější, šťastnější, rovnoprávnější. Neříkám, že si máme jít si stoupnout k plotně a stát se služkou, mámou a sexuální hračkou v jedné osobě. Znamená to ponořit se až do hlubin naší duše a objevit tam krásu dávno zapomenuté moudrosti, kterou se z nás celá staletí snažili vytlouct a které se my samy poslední dekády vzdáváme.

Temné tajemné hlubiny

Odkládáme stranou svou menstruaci a celý svůj cyklus, který z nás dělá to, čím jsme, protože věříme, že nás zdržuje od skutečného života, od mužského života, ale nechápeme, že nám přináší něco, co muži nemají a mít nemohou. Taky jsem odkládala, dokonce nesnášela svůj cyklus, tak bolestivý, odporný a špinavý. Tak složitý, komplikovaný, tajemný. Až v posledních letech jsem v něm začala hledat smysl a pochopila, že naše moudrost, ženská moudrost, je přesně taková – tajemná, komplikovaná, proměnlivá. A že samotný akt zrodu nového života, porod, je taky pořádně bolestivý a špinavý.

A právě tohle je naprostý zázrak na tom, být žena. Že dokážeme ze dvou buněk, ze dvou pitomých miniaturních neviditelných buněk, stvořit nového člověka. Novou bytost. Bez přístrojů, bez složité technologie, jenom z  obyčejného sexu a našeho vlastního těla. Umíme dát život, šmarjapanno! Tak co bychom ještě chtěly dokázat, v čem soutěži a vyhrát, když umíme něco takhle doslova božského?

Muži mohou stavět ty největší hrady, zabíjet nejvíc nepřátel a vyhrát nejvíc závodů, ale žena, skutečně moudrá žena, se na ně jenom z výšky usměje a nechá je si hrát. Protože dobře ví, že kdyby nebylo jí, neměl by ten mužský pro koho ty hrady stavět a pro koho ty závody vyhrávat. A kdyby nebylo jí, žádný mužský by se ani nikdy nenarodil.

Jenomže nám někdo napovídal, že rodit děti je hloupé a nemoderní. Že obětovat svůj život rodině nás omezuje v rozletu, zatímco obětovat život kariéře je mnohem víc cool. Že něžnost, empatie a jemnost znamenají slabost a být slabý je špatné. A že vlastně žádné mužské jang a ženské jin neexistují a všichni jsme stejní a kdo s tím nesouhlasí, toho upálíme na hranici.

Ženou uvnitř

A já, kdysi Xena bojovnice, co rovnala spolužáky pěstma a utkávala se v arénách na meče, teď sedávám v dlouhé sukni na zahrádce, kterou jsem osázela květinami a bylinkami a užívám si, že (byť zatím v malém) dávám vzniknout novému životu. Jezdím čerpat ženskou sílu do kopců i k moři, cvičím pánevní dno a učím se milovat svůj cyklus.

Zároveň ale jezdívám na akce , kde jezdím na motorce v kožených kalhotách a pak popíjím pivo s kamarády z naší motorkářské bandy s poměrem mužů a žen 10:1.

Jak to jde probohy dohromady? Úplně nádherně. Není to totiž ve formě. V tom jak se my, ženy, chováme navenek. Ale jak to máme uvnitř. Při tanci v batikovaných sukních i na motorce s větrem ve vlasech, lze být úplně stejně ženou. Tou, která ví. Tou, která je cyklická. Tou, která přijímá věci, jak jsou a dokáže obejmout, pohladit a otevřít srdce.

Naše ženství se plně rozvine, když si uvědomíme, že nepotřebujeme s těmi chlapy, ani s nikým jiným, soutěžit. Když vidíme, jak legrační vlastně tyhle souboje jsou a jak my je k ničemu nepotřebujeme. Když pochopíme, že hloubka ženství je složitá a překrásná, divoká i jemná, ale její esence je nakonec vždycky táž. Ženská síla nechce soutěžit ani vyhrávat ani bojovat ani zabíjet. Chce tvořit, spolupracovat, pomáhat a léčit. Bohužel, my, ženy, přestáváme svému ženství rozumět a dokonce je považujeme za něco, co bychom ze sebe měly vyhnat, potlačit, změnit, srovnat s muži. A ve světě je to bohužel čím dál tím víc vidět.

Je možné, že tento článek bude pochopen mnoha lidmi úplně špatně. Já však neobhajuji předešlá staletí, kdy byly ženy utlačovány a považovány za méněcenné bytosti. Nelíbí se mi ale ani dnešní opačný extrém, kdy žena prostě rovná se muž. Toužím po tom, aby lidé dospěli k moudrosti, kdy žena a muž budou oba stejně ceněni ve svých rozdílnostech.

Načerpejte ženskou energii a probuďte svoji cykličnost třeba se sadou magnetů Čtyři tváře ženy z mojí dílny.