Ztráta čichu po covidu. A co s ní?

Ztrátou čichu a chuti při onemocnění covidem trpí asi 60-80% lidí. Většině z nich se čich vrátí v řádu několika dní, maximálně týdnů. Ale u asi třetiny těch, kteří nemoc prodělali, se poškození čichu protáhne na dlouhé měsíce.

Chuť a čich

Za vnímání čichu je zodpovědná poměrně malá oblast vzadu v našem nose – čichový epitel. Tam se nachází asi 40 milionů čichových buněk, které dále posílají informaci o vnímané vůni do mozku, konkrétně do čelního laloku. S tím pomáhají další podpůrné buňky – a právě ty bývají napadeny virem SARS-CoV-2. Ten dané buňky pořádně zdecimuje nebo dokonce zcela vyhubí a nějakou dobu trvá, než se obnoví do původního počtu.

No dobře, ale jak s tím souvisí chuť? Vnímání chuti je totiž úzce spojeno právě s čichem. Může za to propojení dutiny nosní a ústní trubicí nosohltanu.

Při žvýkání sousta v ústech se tak do chuťového vjemu zapojují nejen chuťové pohárky na jazyku, ale také buňky čichového epitelu, k nimž se nosohltanem částečky jídla dostávají. Pokud jsou buňky poškozené nebo chybí úplně, pouhý jazyk na vnímání chuti nestačí a ta je pak zkreslená nebo také zcela zmizí.

Parosmie aneb když nám smrdí svět

Jenomže kdyby se čich a chuť po covidu jen vytratily nebo oslabily, nebylo by to tak hrozné. Mnohem horší je parosmie – hezky česky „zkreslení čichových vjemů„.

Co si pod tím představit? Úplnou změnu vnímání vůní. Věci, které vám dřív voněly, mohou najednou smrdět – třeba jako benzín, hniloba nebo spálenina.

Parosmie často následuje právě při rekonvalescenci čichových buněk a pro některé lidi je doslova očistcem. Na internetu najdete stovky příběhů, jak lidem parosmie obrátila život na ruby.

Tahle nepříjemnost postihla i mě. Když jsem loni v červenci prodělala covid, radovala jsem se, že mi dohromady nic moc nebylo. Dva dny s teplotami a bolestmi kloubů v posteli. A k tomu snížení citlivosti chuti a čichu asi o 80%. Nic, co by se nedalo zvládnout. Peklo nastalo až asi dva týdny po nemoci, při postupném vracení se čichu.

Spálenina a hniloba všude kolem

První zážitek parosmie si pamatuju úplně přesně. Můj muž právě smažil míchaná vajíčka a hodil cibulku na pánev. Okamžitě jsem ucítila výrazný puch spáleniny a hned jsem na něj volala, že se mu jídlo připaluje. Jaké bylo mé překvapení, když mi ukázal pánev plnou krásně zesklovatěné cibulky bez náznaku připálení.

Spálenina se pak stala mým věrným průvodcem po několik týdnů. Kouř z cigaret, výfuky aut, psí hovínka v parku, vlhká hlína po dešti, deodorant, cibulka na pánvi, spousta věcí najednou smrděla jako něco mezi připáleným jídlem a pachem hořícího asfaltu. Bylo to na zbláznění.

Ještě horší ale byla hniloba. Ta se plíživě přikradla asi týden po spálenině. A znechutila mi jídla, která jsem milovala.

Víte, jak páchne maso, které necháte den na sluníčku? Ten nasládlý, hnilobný puch? Představte si, že takhle najednou chutná skoro všechno. Jakékoli maso, grepy, citróny, rajčata, okurky, gumové bonbóny, hořčice, ale taky třeba pivo, káva nebo pomerančový džus.

Taky tak smrděly některé deodoranty, šampóny, sprchové gely, ale taky můj i mužův pot. Silněji či slaběji, někdy jako závan z něhož se mi zhoupl žaludek, někdy jako nepříjemná pachuť na patře, které se nedalo zbavit, ať jsem ji zapíjela či zajídala čímkoli.

Jak z toho ven?

Nejdřív jsem si s těmito „čichovými halucinacemi“ připadala jako blázen. Pak jsem se ale na internetu dočetla, že stejně „postižené“ jsou tisíce lidí. A že lékaři často úplně nevědí, co si s nimi počít. Cpát se kortikoidy jsem opravdu nechtěla, dávky vitamínu A a B, které se doporučují, moc efekt neměly. A rady „počkej až to přejde“ se hezky dávají, ale když vám páchne jako tlející mrtvola kromě oblíbeného grepového džusu taky váš vlastní manžel, čekání je to poslední, na co máte náladu.

Nakonec se ukázalo, že nejjednodušší řešneí bývají často ta nejlepší a tak jsem na rady chytrých článků vyzkoušela čichový trénink. A světe div se – zabralo to!

Čichový trénink

Čichové buňky nemůžou dělat dřepy ani přemety, ale i tak se s nimi dá trénovat – a to, jak jinak, tím, k čemu jsou určeny. Tedy čicháním. Odborníci doporučují různé parfémované fixy nebo jiné tyčinky a čuchátka z lékárny, ale já sáhla po tom, co jsem měla zrovna doma po ruce – esenciální oleje.

Opět existují různá doporučení, čím začít. A opět jsem na ně nehleděla a čichala k tomu, co bylo – konkrétně jsem doma měla levanduli, tea tree, eukalyptus, bergamot a skořici. Nastražila jsem si lahvičky s oleji na různá místa po bytě a pokaždé, když jsem nějakou zmerčila, otevřela jsem ji a pár nádechů čichala. A takhle den za dnem, až najednou hniloba a spálenina postupně začaly mizet.

Na úplný návrat čichu ještě stále čekám. Ale už týden čichového tréninku byl znát na úbytku hnilobného pašmaku světa kolem mě. Za dobu tréninku jsem taky vypozorovala, že když jsem den dva proflákala, hniloba zase obsadila své pozice a parosmie se zhoršila. Takže rychle šupky dupky zpátky k lahvičce.

Je to běh na dlouhou trať. Ale jde to.

Po měsíci pravidelného čenichání se parosmie zlepšila asi o 50%. Po dalším měsíci zase tak o polovic. Momentálně mám za sebou asi 4 měsíce (z toho ten poslední je to už dosti nepravidelné) a zhruba 95% parosmie je pryč. Poslední věci, které mají hnilobný odér jsou některé druhy piva, hlavně pšeničné, grepy (po kterých pořád smutním) a kořeněné černé čaje (po kterých smutním ještě víc). Ale většina vjemů už je zase normální. Díky bohům.

Protože jen člověk, co prošel parosmií si umí představit, jakou radost můžete mít z toho, když ucítíte pach psího hovínka z pytlíku nebo propocené triko manžela, když se vrácí ze cvičení :D

A pokud chcete začít s posilováním čichového epitelu hned teď, na mém éšopu najdete pestrý výběr esenciálních olejů. Držím palce!