Domácí násilí otevřeně III. – V bludném kruhu

Fáze VII. – stud, „jsi neschopná“

Násilník, který sám sebe vykreslil jako perfektního partnera a pak vás opatrně odstřihnul od přátel, sází právě na tento pocit, pocit studu. Že se žena bude stydět jít za kamarády s tím, že se spletla a že pan Úžasný je ve skutečnosti pan Hajzl. Že jí bude trapné přiznat svoji chybu, že jí bude trapné se někomu svěřit s tím, že dostala pár facek. Co si o ní budou lidi, kamarádi, rodiče, potom myslet? Že je neschopná si najít pořádného chlapa, že za nic nestojí, že by se měla stydět…

A společnost s tím bohužel stále neumí pracovat. Oběti domácího násilí jsou stigmatizovány, zesměšňovány, jejich utrpení bagatelizováno, je jim přičítána vina za to, co se jim stalo. A to je to nejcennější, co násilníkům může společnost poskytnout.

I mě bylo neuvěřitelně trapně. Nechápala jsem, jak jsem to mohla dopustit, jak jsem to mohla dřív nepoznat, jak jsem to mohla včas nezastavit. A nejvíc jsem se styděla, že jsem se vůbec dala dohromady s někým takovým. Hledat pomoc by znamenalo přiznat si hroznou chybu. Svěřit se by znamenalo, že musím někomu říct, jaký jsem měla strach a jak zbaběle jsem ho pak zase pustila k sobě domů.

A jakékoli narážky na toto téma mi nepomáhaly. Kdykoli jsem zkusila někomu popsat, co se stalo, zarazilo mě, jak se na mě dívá. Cítila jsem v tom pohrdání a výčitku – můžeš si za to sama, holka, tak si to pěkně vyžer. Nejhorší ze všeho byli ti známí, kteří věděli o násilnické minulosti mého partnera a jejich – „já jsem ti to říkal.“ Tedy, to přišlo mnohem později, protože před nimi jsem ten první noční incident prostě nedokázala zmínit jen proto, abych právě ono nechutně jedovaté „já jsem to říkal“ nemusela poslouchat.

Tenhle stud a pocit viny poté, co se žena „nechá zbít“, je pro někoho, kdo to nezažil nepochopitelný. Žijeme sice v 21. století, kdy si ceníme rovnosti pohlaví, ale zapomínáme, že muž má stále nad ženou obvykle fyzickou převahu. A proto hláška „ty ses nechala zbít?“ zcela pozbývá smyslu. Je to asi jako zeptat se neozbrojeného civilisty po zásahu armádní puškou jak to, že se nechal zastřelit.

Tenhle pocit trapnosti, pocit mého selhání, čišel i z tváří policistů, které jako by říkali – no jo, další kráva, co žije s násilníkem. A právě tenhle pocit mi nedovolil dál bojovat, svěřit se, snažit se hnout z místa a opustit nezdravý nebezpečný vztah. Okolí mi dávalo najevo, i na podvědomé úrovni, že jsem blbá a že si za to můžu sama. A já to přijala – jsem blbá. Takže si asi prostě trpět zasloužím. Dobře mi tak. Zasloužím si to. A ve chvíli, kdy tohle přijmete za své, už není cesta ven. Stala jsem se obětí.

Fáze VIII. – oběť, „zasloužíš si potrestat“

Jakmile dojdete do fáze oběti, je velmi těžké se z ní vymanit. Chce to silnou vůli a sebevědomí a také oporu v blízkých lidech. Já měla naštěstí tohle všechno, proto u mě fáze oběti trvala jen několik měsíců. A souhrou šťastných náhod mě z toho marastu vlastně vysvobodil můj současný partner. Ale než se dostaneme k vysvobození, zůstaňme ještě chvíli u oběti – protože tato fáze je nejnebezpečnější ze všech a může skončit nedozírnými následky. U všech žen, mě nevyjímaje, obvykle minimálně psychickým traumatem, které se pak zpracovává roky. U některých bohužel i fyzickými následky, různými jizvami a zraněními, a v extrémním případě někdy bohužel také smrtí oběti.

Po celém tom kolotoči obletování a vymáhání vděčnosti, po pocitu viny za první facku a pocitu studu je oběť rozhnětená jako těsto zralé do trouby. Ženina vlastní identita dostává pořádně zabrat pod tlakem dávných vnitřních konfliktů, které zdatný násilník obvykle přesně vyhmátne a zaútočí na ně. Začíná o sobě pochybovat. Začíná věřit, že to, co se jí děje, je vlastně v pořádku – protože ona je ta špatná, ona si zaslouží trest. A společenský diskurs ji v tom jen podporuje.

A tak svůj trest přijmete. Milující partner z počátku vztahu se už v násilníkovi probouzí jen zřídkakdy a obvykle jen proto, aby vám ukázal, jak moc byste si ho měla vážit, jak se on musí obětovávat pro vás – a jak moc jste nevděčná. Tohle překroucení reality vás zpočátku neuvěřitelně popouzí, protože vy přece moc dobře víte, že se taky snažíte a jeho přece nikdo nenutil, aby na vás byl na začátku tak milý. Jenomže časem si přestanete být jistá, co je realita a co jen vaše domněnka.

Vy pochybujete – ale násilník zůstává pevný v kramflecích. On si je naprosto jistý tím, že vy jste ta špatná, že vy ho akorát štvete a ubližujete mu, zatímco on se pro vás může přetrhnout. Vy už si tak jistá nejste, jako každý člověk trpíte sebereflexí a umíte na sobě najít drobné chybky, které skutečně máte – a od těch už je jen krůček k tomu uvěřit, že máte i ty velké, které vám váš násilnický partner tak vyčítá. Je to proto, že zatímco vy jste normální a normální člověk o sobě občas pochybuje, on je psychopat, který trpí přebujelým egem a naprostou neschopností si připustit mýlku. Proto nad vámi může zvítězit – alespoň co se problémů se sebevědomím týče. A proto ze zdravých pochybností a sebereflexe dokáže vytěžit vaše postupné zotročení.

Jakmile oběť uvěří, že si za svůj osud může sama (protože je přece blbá, že se s takovým hajzlem vůbec dala dohromady nebo si ho nedejbože nastěhovala do bytu) a že si tím pádem zaslouží trpět, má násilník už vlastně vyhráno. Jeho snaha se zúročila.

Co zažily jiné ženy si můžete přečíst ve stovkách příběhů na internetu či v románech. Já zažila neustálý psychický nátlak, kdy jsem netušila, co je správně a co špatně. Někdy na stejný podnět násilník zareagoval mile, jindy výhružkami a řevem. Třeba když mě bolelo břicho, když jsem to měla dostat. Jeden den mi vařil čaj, hladil mě a nosil mi ibalgin. Druhý den na mě řval, že kvůli mému debilnímu břichu nemůžeme jít na oběd do restaurace a pak práskl dveřmi a šel se najíst sám, zatímco já se kroutila doma v bolestech. Jednou jsem se svěřila s nějakým trápením a dvě hodiny mě poslouchal a utěšoval, podruhé na mě z centimetrové vzdálenosti křičel, že ho nemám otravovat se svýma sračkama, protože má sám dost starostí a já jsem hnusná sobecká mrcha, která ho akorát využívá a potřetí byl zase jako milius.

V takovém světě za chvíli netušíte, co je správné a co je špatné, pořád máte strach, kdy přiletí rána nebo kdy začne řev a nadávky. Nevíte, jestli smíte v noci zakašlat, jestli smíte být nespokojená s obědem, který uvařil, nevíte, jestli vůbec máte právo mít nějaké pocity.

Protože jste přece neschopná kráva, ano, tak vám to říká a to si o vás taky všichni myslí. A tak když ho ráno budíte do práce, kam prostě nesmí zaspat, jinak bude průšvih a on má pocit, že je nemocný, nevíte, jestli děláte dobře, že se ho snažíte přesvědčit, aby si dal coldrex a šel a nebo jste špatná ženská, která nechápe, že její muž potřebuje ošetřit. Nevíte, co máte dělat, nevíte, co je správné a když po vás začnou létat hrnky, které po vás ve vzteku háže, jenom si zakryjete hlavu a víte, že jste ho rozčílila – ale nevíte čím. A potom přiletí rána pěstí, která vás knockoutuje.

Já nikdy předtím nedostala pěstí do obličeje. Viděla jsem to jenom ve filmech, kdy se hrdina jen otřepe a bojuje dál a myslela jsem, že to tak funguje i v realitě. Nefunguje. Ta rána na čelist mi vystřelila do očí hvězdičky a mně se podlomila kolena. Měla jsem v očích slzy a v uších mi zvonilo. On mě zvedl ze země a začal mě ošetřovat. Bylo mi špatně. Z té rány, ze mě samotné. Když mi dával mraženou zeleninovou směs na natékající tvář, vysvětloval mi, že za to můžu já, že jsem ho naštvala, protože je přece nemocný a nemůže se takhle stresovat. A že to musím prostě chápat, nemocnej chlap je nemocnej chlap, ať to nějak těm lidem, kteří se na něj spoléhají, vysvětlím, že on si musí jít lehnout, protože je mu fakt špatně a já ho mám okamžitě přestat nervovat a být mu oporou. Svému partnerovi přece musíme být oporou. A on by se o mě přece staral, kdybych byla nemocná, jak můžu být tak nevděčná a neudělat to pro něj taky.

V hlavě mi ještě hučelo, když jsem poslušně cupitala do lékárny pro prášky s make-upem na fialovějící modřině. Dva dny jsem nevylezla z domu, abych nemusela nikomu vysvětlovat měnící se odstíny barev na mé líci. Svedla jsem to na zánět zubu. Bylo mi neuvěřitelně trapné někomu říct, že mě můj přítel poslal k zemi pravým hákem.

Čím víckrát se něco podobného stalo – když mě loktem přitlačil ke zdi, když mě praštil přes ohryzek, že jsem lapala po dechu, když mě držel za ramena a třásl se mnou, když mě chytil za vlasy a třisknul mi hlavou o zeď, až v ní zadunělo – čím víckrát se to stalo, tím zarytěji jsem mlčela. Když se to stalo poprvé, podruhé, možná, snad, ale teď? Jak se vůbec můžu podívat někomu do očí a říct mu, že se nechávám šikanovat a nic s tím nedělám? A proto jsem mlčela a propadala se hlouběji a hlouběji do bludného kruhu tohoto „vztahu“. Jsem ale naštěstí od přírody bojovník a tak jsem se nevzdala.

Pokračujte na poslední čtvrtou část ->Cesta ven.

Jste vy nebo vaši blízcí obětmi domácího násilí? Potřebujete akutně pomoc?

Zavolejte na bezplatnou non stop linku 116 006.

Další kontakty, kam se obrátit najdete

• na webu domacinasili.cz
• nebo na webu 116006.cz